H. J. M. Nouwen
Od té doby, cos mě o to prosil, abych tobě a tvým přátelům napsal něco o duchovním životě, zaměstnává mě otázka, jestli existuje slovo, o němž bych chtěl, aby zůstalo ve tvé paměti po přečtení všeho, co bych ti chtěl říct. Během uplynulého roku se mi toto slovo ponenáhlu vynořovalo z hloubi mého srdce. Je to slovo „milovaný“. Protože jsem křesťan, slyšel jsem toto báječné slovo poprvé v příběhu o křtu Ježíše z Nazareta. „Jakmile Ježíš vystoupil z vody, hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v němž mám zalíbení.“
Už léta jsem tato slova četl stále znovu, přemýšlel o nich a měl o nich dokonce kázání a přednášky, ale teprve od našich rozhovorů v New Yorku dostala pro mne smysl, který sahá daleko za hranice mé vlastní náboženské tradice. Naše mnohé rozhovory mne přivedly k vnitřnímu přesvědčení, že tato slova: „Ty jsi můj milovaný syn“ odkrývají nejniternější pravdu každého člověka, lhostejno, ke které zvláštní tradici patří.
Frede, všechno, co bych ti chtěl říci, je shrnuto v přípovědi: „Jsi milovaný člověk.“
Jsme požehnaní
Jako milované děti Boží jsme požehnaní. Slovo „požehnání“ se mi stalo v posledních letech velmi důležitým a ty jsi jedním z lidí, kteří mě k tomu přivedli.
Vzpomínáš si ještě, jak jsi mě vzal jednoho sobotního rána do synagogy v New York City? Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že se konala „bar mitzvah“. Třináctiletý mladík byl přijímán společenstvím do stavu dospělých. Poprvé předsedal bohoslužbě. Předčítal úsek z knihy Genesis a měl krátkou promluvu o tom, jak je důležité být k svému okolí ohleduplný. Rabín a jeho přátelé mu to potvrdili a jeho rodiče mu dali své požehnání. Bylo to poprvé, co jsem zažil bar mitzvah a byl jsem hluboce dojat – především požehnáním rodičů. Pořád ještě slyším říkat otce: „Můj synu, cokoliv se ti stane ve tvém životě, budeš-li úspěšný nebo ne, budeš-li slavný nebo ne, zůstaneš-li zdráv nebo ne – buď vždy pamětliv toho, že tvá matka a já tě nade vše milují.“ Když to řekl před tváří celého společenství a při tom se díval s náklonností na mladíka, který stál před ním, vstoupily mi slzy do očí a pomyslel jsem si: „Jaká to milost takové požehnání.“
Stále silněji si uvědomuji, jak my, úzkostné, ustrašené, nejisté lidské bytosti, potřebujeme požehnání. Děti potřebují požehnání svých rodičů, rodiče potřebují požehnání svých dětí. Všichni potřebujeme, abychom se vzájemně žehnali: učitelé a učedníci, rabíni a žáci, biskupové a kněží, milující a přátelé.
Ale dovol mi, abych napřed blíže vysvětlil, co se myslí slovem „požehnání“. V latině značí žehnati „benedicere“. Slovo „benedicere“, které se vyskytuje v mluvě mnoha církví, znamená doslova: říkat (dicere) o někom dobré (bene). Vidím v tom hluboký smysl. Neboť skutečně potřebuji, abych slyšel o sobě říkat dobré věci, a vím, jak velice i ty jsi na tom závislý. Dnes často mluvíme o tom, že se musíme vzájemně potvrzovat. Když neprožíváme někdy potvrzení, můžeme jen špatně žít. Když někoho žehnáme, znamená to, že mu darujeme potvrzení v co nejvyšší formě.
Požehnání je podstatně víc než slovo chvály nebo uznání; je víc než poukaz na schopnosti nebo dobré skutky člověka; znamená víc než někoho postavit do dobrého světla. Vyslovit nad někým požehnání znamená vyslovit souhlas nad tím, že tento člověk je milován, a stvrdit to. Ba ještě více: požehnání vytváří skutečnost, o které samo mluví. V našem světě je mnoho vzájemného obdivování, ale stejně tak mnoho vzájemného posuzování. Každé požehnání jde daleko nad rámec rozlišení obdivu nebo odsouzení, ctnosti nebo neřesti, dobrých nebo špatných skutků. Požehnání zasahuje původní dobrotu druhého a vzbuzuje v něm pocit, že je milován.
Slova žehnání, která si vzájemně vyslovujeme, jsou ohlasem požehnání, které na nás spočívá od věčnosti. Je nejhlubším souhlasem s naším pravým bytím. Potřebujeme neustálého žehnání, které nám vypovídá stále znovu výslovně o pravdě, že patříme milujícímu Bohu, který nás nikdy neopustí, nýbrž nám vždycky znovu bude připomínat, že jsme na každém kroku svého života vedeni láskou.
Přeložil: V. Pola
Pokračování v příštím čísle.
pokračování
