Wilfrid Stinissen OCD
(Podle švédského časopisu Karmel, srpen 1996)
V dokonalém křesťanském životě souvisí vnitřní modlitba nerozlučně s modlitbou liturgickou. Někdo „objeví“ nejdříve vnitřní modlitbu, a teprve poznenáhlu modlitbu liturgickou, u jiného je tomu naopak. Pro toho však, kdo upřímně hledá Boha, je naprosto nevyhnutelné, aby obě formy modlitby stále víc splývaly vjedno. Kdo je na cestě za poznáním Boha, nemůže jinak než zjistit, že Bůh se jednak zjevuje v tichu nevyzpytatelné hloubi našeho nitra, jednak se projevuje svému stvoření pomocí slov a znamení.
„Duchovní život,“ učí 2. vatikánský koncil, „však nespočívá jen v účasti na posvátné liturgii. Křesťan je sice povolán ke společné modlitbě, přesto však má také vcházet do své komůrky, aby se modlil k Otci ve skrytosti, dokonce se má modlit bez přestání, jak učí apoštol Pavel“ (SC 12).
Dialog mezi Bohem a člověkem
Ve Všeobecných pokynech k denní modlitbě církve se praví, že jejím úkolem je navázat „styk nebo spíše dialog mezi Bohem a lidmi, kdy ‚Bůh mluví k svému lidu … a lid Bohu odpovídá zpěvy a modlitbou‘“ (14).
Liturgická modlitba církve je oním pravým Jákobovým žebříkem, po němž Boží andělé vystupují a sestupují (Gn 28,12; Jan 1,51). Spásné slovo Boží k nám přichází ve čteních, avšak často též v žalmech, a my odpovídáme tím, že s vděčností velebíme Boha. Dvojí pohyb, vystupující a sestupující, je velmi výstižně shrnut v prvních slovech Gloria mše sv.: „Gloria in excelsis Deo – et in terra pax hominibus“ (Sláva na výsostech Bohu – a na zemi pokoj lidem dobré vůle). Náš chvalozpěv vychází zdola, stoupá vzhůru a oslavuje Boha na výsostech. A Boží slova, hovořící o lásce k nám, přicházejí shora, snášejí se dolů a dávají mír lidem na zemi. Jaký nádherný dialog!
To, co se vždy děje při dialogu na hluboké úrovni, to se uplatňuje i zde. Oba pohyby, od člověka k Bohu a od Boha k člověku, navzájem splývají a nakonec je nelze od sebe rozeznat. Když „Hospodin Bůh jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté“ (Ž 85,9), oslavuje sám sebe. Vše, co činí pro člověka, zjevuje jeho vlastní nádheru. „Gloria Dei vivens homo,“ píše Ireneus z Lyonu (+ kolem r. 200): když člověk opravdu žije, když je mu po všech stránkách dobře, vyzařuje z něj cosi z Boží nádhery. „Strom se pozná podle ovoce“ (Mt 12,33). Je-li člověk dobrým plodem, dosvědčuje tím, že Bůh je dobrým stromem. Na druhé straně člověku jen prospívá, zapomene-li sám na sebe a chválí Boha. V tomto chvalozpěvu najde svou nejhlubší radost. „Rozzáří se“ (Ž 34,6), když opěvuje Boha. Tehdy žije právě to, k čemu byl stvořen: je proudem směřujícím k Bohu. Stojí na správné cestě, a proto cítí v duši pokoj: neboť podle Augustina pokoj znamená ten mír, který nás obestře, když všechno je v náležitém pořádku.
Že oba tyto směry pohybu (člověk chvalořečí Boha – Bůh posvěcuje člověka) spolu splývají, vidíme nejzřetelněji v Kristu. Liturgická konstituce hovoří o jeho „velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka“ (SC 7). Stalo se Slovo tělem pro člověka nebo pro Otce? Otázka je přirozeně chybně položena. Zde neexistuje žádné ‚buď – anebo‘. Oslava Otce je záchranou člověka. Někteří lidé se mračí, když se říká, že vše je stvořeno k oslavě Boží: Jaký je Bůh egoista! Nechápou přitom, že když Bůh velebí sám sebe, oslavuje tím lásku. Bůh je přece láska. Hlásá-li Bůh svou vlastní slávu, znamená to, že ukazuje svou lásku v plném jejím lesku, ukazuje, že nikdy nemyslí na vlastní prospěch, nýbrž pouze na svého Syna a na nás na všechny, které do něj zahrnul. Být více vzdálen egoismu prostě není možné!
Člověk také chce velebit sám sebe. Na tom v podstatě není nic zlého. Kdybychom byli takoví, jakými nás Bůh zamýšlel, měli bychom skutečně právo hledat svou čest, svou pravou čest. Měli bychom právo milovat sami sebe, to jest opravdovou hlubinu své bytosti, která není ničím jiným než láskou, čistou láskou, jež stále jen dává a přijímá. Hřích, egoismus však obrátil všechno vzhůru nohama, takže láska k nám samým se nyní často děje na útraty našich bližních. Kdo miluje sám sebe správným způsobem, miluje tu lásku, ke které byl stvořen.
Když v liturgii velebíme a oslavujeme Boha, velebíme zároveň Boží obraz v nás samých. Není tu místo pro pýchu, egoismus, pohrdání druhými. Liturgického chvalozpěvu se velmi aktivně účastní tělo. Veškerá tělesná aktivita je včleněna do liturgie. Totéž tělo, které vykonává své každodenní povinnosti, se v liturgii hluboce sklání před Bohem, tentýž hlas, který zní v denním životě, v liturgii velebí Boha. Uvědomíme-li si, jaké důstojnosti se našemu tělu dostává, a dáváme-li mu často možnost účastnit se liturgie, bude nás tato důstojnost provázet všude. Bůh ve své bezmezné dobrotě vlastně v liturgii víc oslavuje nás než my jeho. Je tu však nebezpečí pro ty, kdo se liturgie zúčastňují často – jde hlavně o řeholníky – že totiž místo aby nás důstojnost liturgie provázela do všedního života, dáváme banálnímu postoji všedního života pronikat do liturgie.
Modlitba všeho Božího lidu
„Protože jde o modlitbu všeho Božího lidu,“ píše o denní modlitbě církve Pavel VI. v apoštolské konstituci Laudis canticum, kterou r. 1970 vyhlásil obnovu této modlitby, „byla uspořádána tak, aby na ní mohli mít účast nejen klerici, ale i osoby řeholní a také laici. O lidi různých stavů a postavení a o jejich zvláštní požadavky je postaráno tím, že jsou zavedeny rozličné způsoby slavení. Tak lze přizpůsobit denní modlitbu církve různým společenstvím, která ji konají podle jejich životních podmínek a poslání“ (1). „Proto se denní modlitba církve nabízí všem křesťanům,“ pokračuje Sv. otec, „i těm, kdo nejsou povinni se ji modlit.“ A také: „Především je třeba, aby lid Boží s novou láskou poznával modlitbu žalmů, která stále sleduje a hlásá Boží působení v dějinách spásy.“
Dlouho bylo takřka všeobecně rozšířeným názorem, že denní modlitba církve se týká pouze kněží a řeholníků, zatímco laici se mají spokojit s růžencem. Pokud byla přístupná pouze v jazyce latinském, byl tento názor do určité míry pochopitelný. Latina tvořila hradbu mezi duchovními a laiky. V prvotní církvi tomu tak nebylo, protože latina (případně řečtina) byla řečí lidu. Denní modlitba církve byla věcí aktivní účasti celé obce věřících. Když lid latinsky již nemluvil, vznikla řada lidových pobožností. Nejrozšířenější z nich je růženec. Slavit spolu s celou rodinou nešpory bylo před koncilem takřka nemyslitelné. Naproti tomu se mnoho katolických rodin modlilo každý večer růženec.
Církev pokládá růženec za velmi důležitý. Díky jeho prostotě a meditativnímu charakteru bude růženec vždy zaujímat význačné místo v modlitebním životě katolické církve. Růženec však není typickou ranní či večerní modlitbou. Modlit se ráno desátek růžence nemá stejnou váhu jako se modlit ranní chvály (laudes). Modlíme-li se chvály, začínáme den chvalořečením Boha; krátké čtení nám slouží jako pokrm na cestu, kterým se sytíme během dne; v přímluvných modlitbách prosíme o sílu do úkolů nastávajícího dne. Kromě toho jsme si vědomi, že se nemodlíme sami, nýbrž spolu s celou církví: všude po světě zní stejná modlitba. Nejsme vydáni jen sami sobě: cítíme-li se unavení, ospalí nebo roztržití, víme, že jiní vyvažují svou horlivostí naši ochablost. Ve velikém pěveckém sboru tolik nevadí, když někteří členové jsou nejistí nebo trochu ochraptělí. Mohou přesto zpívat spolu s ostatními a nemusí se obávat, že ruší harmonii. Při modlitbě denní modlitby církve se ocitáme ve středu mysteria. Jsme součásti mystického těla Kristova. Moje nepatrné ‚já‘ jednotlivce bylo zasazeno do souvislostí, které nemají hranice. A teprve když jsem zahrnut v něco většího než to, co mohu bezprostředně vnímat jako ‚sám sebe‘, mohu se doopravdy stát ‚sebou samým‘.
Přirozeně většina laiků se nemůže modlit celé oficium. Lze se však modlit buďto část, nebo jen úsek z části. Tak například při ranních chválách se lze omezit pouze na jeden žalm. Často vidíme jenom dvě možnosti: všechno, nebo nic. A tak si vezmeme délku oficia za záminku, že se nebudeme modlit vůbec. Je tu však také střední cesta: vybrat si část a s tou se spokojit. Výhodou laiků je svoboda co do kvantity modlitby. Kněz či řeholník mají za povinnost modlit se všechny části denní modlitby církve celé. Mluvím o povinnosti, ale ona je to ‚blahá‘ povinnost. Byt povinen věrností mne obohacuje. Přináší to s sebou však riziko: chtít tu záležitost ‚sprovodit ze světa‘ co nejrychleji. Laik naproti tomu není vázán určitou kvantitou, a může proto myslet víc na kvalitu.
Křesťanská tradice rozlišuje většinou mezi modlitbou společnou a individuální. Obě jsou důležité a k oběma Ježíš nabádá. „Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,6). Tak činil Ježíš sám. Jeho ‚komůrkou‘ byla často příroda. „… Vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer a byl tam sám“ (Mt 14,23). Ježíš však chodil také do synagogy a zpíval žalmy spolu se svými učedníky. Říká přece: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).
Denní modlitba církve je typickou modlitbou společenství věřících, má charakter společné modlitby. Je určena k modlitbě ve společenství a uplatní se nejlépe, když se ji modlíme spolu s druhými. Tak např. responsoria předpokládají, že je střídavě zpívají (recitují) dva sbory. Pro všechny, kdo se modlí hodinky spolu s druhými, je rovněž důležité dopřát si čas k osobní, soukromé modlitbě, tedy k té modlitbě, kvůli níž vcházíme do své ‚komůrky‘. Modlitba pouze ve společenství nestačí.
A však pro laika, který se modlí sám ‚ve své komůrce‘ denní modlitbu církve, může být tato modlitba krásnou syntézou modlitby společné a individuální, modlitby ústní a kontemplativní. Má účast na modlitbě církve a je si vědom, že je s církví spojen, přitom však se modlí o samotě a má možnost využít své svobody, prodlít u některých veršů, a tak dát modlitbě vyústit v meditaci a kontemplaci.
(Ze švédštiny přeložila prof. Dagmar Chvojková)
pokračování
