Úcta sv. Terezie z Lisieux ke svaté Tváři

P. Gorazd Cetkovský O.Carm.

V době sv. Terezie z Avily – zakladatelky bosých karmelitek – bylo v některých řeholích zvykem přijímat kromě řeholního jména ještě predikát (přídomek) – na způsob šlechticů. Zatímco u šlechticů se tím vyjadřovalo, že dotyčná osoba pochází ze slavného nebo bohatého rodu, přídomky řeholníků se odvolávaly na jména Pána Ježíše, Panny Marie, na tajemství z jejich života, na Boží vlastnosti či tajemství nebo na postavy jednotlivých světců: to jsou přece zdroje skutečného bohatství a chlouby učedníků Kristových. Tento zvyk se mezi bosými karmelitkami zachovává dodnes a byl živý i v době sv. Terezie z Lisieux. Tady bychom se hned mohli zastavit a zamyslet se: kdybych si já mohl zvolit takové jméno, takový přídomek – bylo by mi radostí vyjádřit tak můj vztah k nějakému tajemství Božího života nebo světci, svou duchovní zkušenost? Zrají v mé zbožnosti takové výraznější rysy, nebo bych musel ‚jen tak něco plácnout‘?

Vraťme se ke sv. Terezii. Ona svůj přídomek dostala, nezvolila si jej: Terezie od Dítěte Ježíše. Tak je dnes oficiálně uváděna v liturgických knihách církve. Za tímto přídomkem se skrývá živá úcta reformovaného Karmelu k tajemství dětství Božího Syna, spojená s výtvarným znázorněním, které je těsně spojeno s naší zemí: s Pražským Jezulátkem, soškou uchovávanou v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně, který dříve a – Bohu díky – dnes opět spravují bratři bosí karmelitáni. Mohli bychom dlouze a zajímavě vyprávět o tom, jak Terezii toto jméno ‚sedlo‘ a jak s ním stále víc srůstala. Jestliže my se někdy setkáváme dnes s tím, že ‚děti vychovávají děti‘ a že dítě je ne-dospělým rodičům nebo dokonce i prarodičům hračkou, kterou se těší (a kterou místo výchovy rozmazlují), Terezii Dítě Ježíš nebylo hračkou, naopak ona chtěla být hračkou v jeho rukách, dát se mu zcela k dispozici. Když jí připadalo, že není s to být Ježíši nástrojem, protože je neužitečná, neschopná, tím víc chtěla být mu potěšením, radostí. A k tomu vyhledávala drobné příležitosti a využívala je s něžnou pozorností a hrdinskou houževnatostí. Právem bývá její duchovní cesta nazývána cestou duchovního dětství.

Terezie se ovšem s tímto svým predikátem nespokojila. Na lístku psaném sestře Martě v den své obláčky 10. ledna 1889 přidává poprvé za své jméno ještě druhý přídomek: Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře. Tento vztah Terezie k Ježíšově svaté Tváři bych rád nyní zvolil za námět našeho zamyšlení.

Naši úvahu můžeme začít zcela obecně – vždyť víme, že Terezie byla nejen dívkou a ženou svatou, ale také přirozeně lidsky velmi vnímavou, citlivou. Tvář je zrcadlem duše člověka. My říkáme: „Oko – do duše okno,“ ale můžeme to rozšířit na tvář člověka vůbec. Uvědomme si také: jak nepříjemné je nám nějaké poranění ve tváři, něco, co by naši tvář mohlo dělat ošklivou … Dětem zazlíváme, když s námi mluví s odvrácenou tváří, protože to napovídá neupřímnost, neúctu. Toto vše máme ‚pod kůží‘, aniž si toho jsme nějak zvlášť vědomi. U Terezie k tomu přistupovaly ještě další zkušenosti a vlivy, ale o těch se zmíníme později.

Úcta k svaté Tváři Kristově se šířila v 19. století po zjeveních Pána Ježíše sestře Marii od sv. Petra z kláštera karmelitek v Tours. Terezie se ve svých vzpomínkách zmiňuje, že ji do ní uvedla sestra Pavlína již doma v rodině, a zvláště později v klášteře. Píše jí:

„… Do té doby jsem nezpytovala hloubku pokladů, ukrytých ve svaté Tváři. Až vaším prostřednictvím, milovaná matko, jsem se naučila je znát. Jako jste nás kdysi všechny předešla na Karmel, tak jste první vnikla do tajemství lásky, ukrytých v tváři našeho Snoubence. Tehdy jste mě zavolala, a já jsem porozuměla …“ (AS 147).

Důležité je upozornit, že v naší představě je svatá Tvář již takřka výlučně spojena s fotografií tváře z tzv. turínského plátna. To bylo ovšem poprvé fotografováno teprve rok po Tereziině smrti. Obraz Kristovy tváře, jaký uctívaly sestry v Lisieux, zachycuje roušku Veroničinu, uchovávanou údajně v Římě v bazilice sv. Petra. Ježíšova tvář je tu pokryta krví, z přivřených (na rozdíl od dnes rozšířených reprodukcí!) očí krůpěje slz. Nejde o Ježíšovu posmrtnou masku, ale o obraz tváře Ježíše živého, trpícího. Terezií sepsané modlitby se tímto vyobrazením bezprostředně inspirují, je třeba to nepřehlédnout, jinak se nám stanou nesrozumitelnými. Tak říká:

„Jak dobře udělal náš Pán, že sklopil oči, když nám dal svůj obraz! Vždyť oči jsou zrcadlem duše, kdybychom uhodli jeho duši, umřeli bychom nad tím radostí“ (Vs 96).

Takový obrázek svaté Tváře měla Terezie vložen ve svém breviáři, denně jí přicházel do ruky. V době její nemoci jej měla připevněný na závěsu u svého lůžka, aby jej měla stále na očích. Když jí sestry před svátkem Proměnění Páně (s nímž byla spojována úcta ke svaté Tváři) přinesly do nemocničky obraz svaté Tváře z kaple, po celou noc z něj nespustila zrak.

Chtěl bych nyní uvést několik svědectví o tom, že úcta ke svaté Tváři měla v Tereziině duchovním životě a jeho růstu mimořádný význam. Tak Tereziina novicka Marie od Nejsvětější Trojice při kanonizačním procesu vypovídala, že Terezie měla obzvláštní úctu ke svaté Tváři, že pohled na svatou Tvář v ní zapaloval vroucí touhu podobat se jí. Výmluvná jsou slova matky Anežky při témže procesu:

„Obzvláštním způsobem uctívala Boží služebnice svatou Tvář. Její úcta k Ježíšovu dětství byla také hluboká, ale přece – s její zbožností vůči svaté Tváři ji nelze vůbec srovnávat …“ (PA 580).

Tereziina slova dochovaná v Posledních rozhovorech ukazují, odkud její vroucí úcta ke svaté Tváři vyvěrala, co ji v ní utvrzovalo: slova proroka Izaiáše z tzv. čtvrté písně o Božím služebníku, verše popisující ponížení Božího služebníka:

Neměl podoby ani krásy,
aby upoutal náš pohled,
neměl vzhled,
abychom po něm zatoužili.
Opovržený, opuštěný od lidí,
muž bolesti, znalý utrpení,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.

(Iz 53,2–3)

Vyznala: „Tato Izaiášova slova … utvořila celý základ mé oddanosti svaté Tváři, ba lépe řečeno, základ celé mé zbožnosti. Také já jsem si přála být bez krásy, sama … neznámá všemu stvoření …“ (Vs 96)

K tomu je třeba podotknout, že Izaiášova zmínka o tváři je v původním hebrejském textu temná, obtížně vyložitelná. Zatímco dnešní překlady dávají přednost tomu chápání, že druzí si před poníženým Služebníkem zakrývají tvář, překlady v Tereziině době podávaly text tak, že Služebníkova tvář je skrytá, zastřená těm, kdo jsou kolem něho. Takto o textu rozjímala i Terezie.

Napověděl jsem již, že pro gesto zastření tváře měla Terezie oproti nám zvláštní vnímavost. Z různých důvodů. Karmelitky až do 2. vatikánského koncilu stále užívaly při styku se světem závoj. Tvář si zahalovaly i v klášterní hovorně před návštěvami (s výjimkou rodičů a sourozenců.)

Vzpomeňme také na Tereziin sen o Anně od Ježíše:

„… spatřila jsem tři karmelitky oblečené ve svých pláštích a velkých závojích … jasné mi bylo, že přicházejí z nebe. V hloubi srdce jsem zvolala: Jak bych byla šťastná, kdybych uviděla tvář jedné z těchto karmelitek! … Karmelitka zvedla svůj závoj – nebo spíš ho nadzvedla – a přikryla mě jím … Její tvář byla krásná nehmotnou krásou … prozářená nevýslovně sladkým světlem“ (AS 184). Ale největší význam pro Tereziinu citlivost co do zastření tváře mělo vidění, které prožila ve svých šesti nebo sedmi letech na zahradě domu v Buissonnetech v době několikadenní nepřítomnosti svého otce:

„… spatřila jsem muže, oblečeného přesně jako tatínek. Měl stejnou postavu i chůzi, jenom byl mnohem sehnutější … Hlavu měl přikrytou jakousi zástěrou neurčité barvy, takže jsem nemohla vidět jeho tvář. Viděla jsem, jak kráčel pravidelným krokem podél mé zahrádky … Ihned přepadl mou duši pocit nadpřirozeného děsu …“ (AS 48).

Terezie volala: ‚Tatínku!‘ ale postava odešla bez ohlédnutí. Nikdo jiný nic nepozoroval, sestra Marie jí radila na to nemyslet. Ona sama píše dále, že to nebylo v jejích silách, ještě po létech vše viděla živě před sebou. Teprve po čtrnácti letech, když o tom spolu znovu rozmlouvaly, porozuměly obě: šlo o předzvěst zkoušky, která později tak bolestně rodinu zasáhla – zatemnění otcovy mysli v jeho stáří.

Opravdu to byl on, na své úctyhodné tváři, na své bílé hlavě měl znamení své slavné zkoušky. Jako klaněníhodná tvář Ježíšova, která byla zahalena při jeho umučení, tak i tvář jeho věrného služebníka měla být zahalena ve dnech jeho bolestí – aby mohla zářit v nebeské vlasti u jeho Pana, věčného Slova!..“ (AS 50).

To vše vytvářelo v Tereziině srdci půdu, z níž vyrostla její úcta ke svaté Tváři. Připomeňme si znovu, že Terezie mluví o „základu celé své zbožnosti“. Biskup Guy Gaucher upozorňuje na závažnost těchto slov a staví se za to, abychom používali při Tereziinu jménu oba její predikáty: „Zkracujeme-li její jméno, zkracujeme její poselství…“

Tím jsme postaveni před nejzávažnější otázku: co bylo obsahem Tereziina intenzivního vztahu ke svaté Tváři? Odpovídá: Jejím „duchovním vůdcem“ byl Ježíš.

„On sám mě vyučil ve vědě, která je skryta učeným a moudrým a kterou odhaluje nejmenším … Malá květinka, přesazená na horu Karmel, měla se rozvíjet ve stínu kříže. Ježíšovy slzy a krev se staly její rosou a jejím sluncem byla jeho klaněníhodná Tvář, zastřená smutkem …“ (AS 147)

Svatá Tvář pro Terezii „ukrývá hloubku pokladů , ukrývá „tajemství lásky“. Píše dále:

„Porozuměla jsem, co je pravá sláva. Ten, jehož království není z tohoto světa, mi ukázal, že pravá moudrost záleží v tom, abychom ‚chtěli být neznámí a pokládaní za nic‘, abychom ‚vkládali svou radost do pohrdání sebou‘. Chtěla jsem, aby i ‚moje tvář byla‘ jako Ježíšova ‚opravdu skrytá, aby mě nikdo na zemi nepoznával‘. Žíznila jsem trpět a být zapomenuta …“ (tamtéž). (Terezie tu cituje svou milovanou knížku Následování Krista.)

Spojíme-li si tato slova se svědectvím modliteb ke svaté Tváři sepsaných Terezií, můžeme se pokusit o shrnutí:

Ježíšova tvář je skrytá – zastřená: ponížením a smutkem;
není zastřena všem; Terezie říká: „my rozumíme“ tajemství této Tváře. Odhaluje nám je víra v Ježíše jako Spasitele a touha podobat se trpícímu Kristu;
těsně, neoddělitelně je tajemství Kristovy tváře spojeno s vírou v dočasnost tohoto ponížení a s vírou v Kristovo velikonoční vítězství a v jeho věčné království, „které není z tohoto světa“, kam skrze pozemské zkoušky putujeme: Terezie sama považovala pozemský život za neúnosný bez víry v Boží království a – přes všechny krásy světa – za vyhnanství. Toužené nebe pak pro ni znamenalo, že bude Ježíše „ujišťovat o své lásce ve věčném setkání tváří v tvář“ … (Úkon obětování milosrdné lásce, AS 258). Tím hroznější muselo pro ni být, když tato její víra v nebe byla vystavena veliké zkoušce … (srov. AS 205 a násl.),
Boží „ponížení se“ pro naši spásu je vlastně společným tajemstvím obou Tereziiných predikátů: Bůh se pro nás stal malým dítětem a stal se pro nás ‚odepsaným‘ odsouzencem. Svatá Tvář je drastickým projevem toho, co je již napovězeno narozením Ježíše ve stáji;
žízeň zmučeného Ježíše je žízní po lásce a lidská srdce, která přišel svou láskou rozehřát, zůstávají chladná…

Terezie nebyla ovšem jen člověkem vnímavým, ale také temperamentním, živým. Nestaví se k tajemství svaté Tváře jako pouhý zírající divák, ale usiluje živě na ně reagovat, zvláště jako karmelitka a spolu se svými družkami. Její odpovědí je:

těšit Ježíšovu žízeň láskou a připodobněním se mu:

v opuštěnosti a v ponížení,
v utrpení.

„Trpět a být zapomenuta…“

Není za tím nic duchovně nebo duševně nezdravého, ale Tereziina zkušenost: uprostřed pokoření a bolesti je duše nejvíc chráněna před nebezpečím milovat – aniž by si toho byla vědoma – jen ‚samu sebe‘ (srov. AS 228).

„Láska se živí obětmi. Čím víc přirozených uspokojení si duše odepře, tím se stane její láska silnější a nezištnější“ (tamtéž).

Troufnu si říci, že podobná slova dnes ani v církvi neslyšíme rádi. Zdají se nám tvrdá. Ale stačí si zvážit: budu věřit, že mě opravdu miluje, tomu, na kom vidím, že se nevzdává svého pohodlí a že mu jde i o jeho vlastní slávu? …

Terezie rozhodně nebyla člověkem, který se nevyrovnal se životem, který by se chtěl nějak ‚zabít‘, zničit. Milovala život, chtěla žít naplno, chtěla, aby naplno žili i druzí – všichni, i hříšníci – chtěla, aby Boží láska nezůstávala bez odpovědi. Její celoživotní zkušenost jí potvrzovala, že cesta pokoření a utrpení je ochranou před opojným klamem sebelásky, že cesta oběti je cestou nejcennější a nejjistější … A ve svaté Tváři četla, že její vnitřní poznání je správné, že je to cesta Ježíšova.

Mám se pokoušet napovědět, co z toho můžeme my čerpat pro sebe? Třebas bychom si mohli říci:

učme se dívat do tváří lidí kolem nás, číst a hlavně ctít jejich tajemství;
obnovujme svou citlivost pro tichou řeč křížů a obrazů Krista, světců;
odkládejme naše laciné pojetí následování Pána; čtěme v jeho tváři;
pronikejme vírou závoj smutku na Ježíšově potupené tváři, abychom vnímali její krásu – jeho lásku;
sledujme naše vnitřní zkušenosti s tím, co je pravá životní moudrost a pravá sláva, srovnávejme je s tím, co čteme ve svaté Tváři, v evangeliu;

ale hlavně:

zrajme s Terezií pro touhu trpět a být zapomenuti, milovat láskou nesmlouvavě nezištnou a obětavou.

Není Tereziina zbožnost vůči svaté Tváři proroctvím pro náš svět? Léčivým ‚studeným zábalem‘ na horečku ctižádosti, sobectví a pohodlí, jíž je náš svět nemocný a která – zdá se – stoupá? Když chtěla Terezie vidět tvář Anny od Ježíše, vzala ji karmelitka pod svůj závoj. Je možné nahlížet tajemství Ježíšovy tváře, aniž bychom sami vstoupili pod závoj pokoření

a utrpení?

Odkládejme strach o sebe. Na Terezii vidíme: Bůh nás nechce zlomit, ale naplnit svou silou, svým životem.

„Ó, kolik mi tato svatá Tvář prokázala dobra v mém životě! …“ (Vs 96).

A ve Výkladu erbů Terezie sama napsala:

„Terezie Martinová se stala ‚Terezií od Dítěte Ježíše a svaté Tváře‘. To jsou její šlechtické tituly, její bohatství a naděje …“ (AS 177).

(Zkratky: AS – Autobiografické spisy, edice Karmelitánská spiritualita,
vyšlo v Nakladatelství Tiskárny Vimperk, 1991;
Vs – Vstupuji do života, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1992.)