Edith Stein a její přímluva za mír ve Svaté zemi
P. Vojtěch od sv. Hedviky, OCD
Loni v srpnu jsme si připomenuli šedesáté výročí mučednické smrti sv. Terezie Benedikty od Kříže (Edith Stein). Při této příležitosti vyzval generální představený bosých karmelitánů, otec Camillo Maccise, všechny komunity svého řádu, aby se spojily v modlitbě za mír ve Svaté zemi. Následující příspěvek vznikl písemnou úpravou promluvy, která byla autorem pronesena při bohoslužbě, slavené dne 9. srpna 2002 v chrámu sv. Benedikta (kostele bosých karmelitek) v Praze na Hradčanech.
„Ať ti Hospodin žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní svou tvář před tebou a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí svou tvář k tobě a daruje ti pokoj.“
Slova tohoto biblického kněžského požehnání (srov. Num 6,24–26) jsou velmi vhodným úvodem k následujícímu zamyšlení, a to hned z několika důvodů:
Jednak proto, že jde o text, používaný jak v křesťanské, tak v židovské liturgii, a svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) je zároveň „velkou dcerou Izraele a věrnou dcerou církve“, jak to vyjádřil papež Jan Pavel II. při jejím svatořečení dne 11. října 1998.
Dále proto, že jde o požehnání, které zjevuje základní Boží postoj k jednotlivému člověku i celému lidstvu, jak jej poznáváme v celém Zjevení. Starozákonní Hospodin, Bůh milosrdenství, dobroty a štědrosti vůči Izraeli je totožný s Ježíšovým Otcem, který dává svému slunci svítit na zlé i na dobré (srov. Mt 5,45). Požehnání (beraká) je navíc v židovském pojetí účinnou modlitbou, to je takovou, která působí to, co vyjadřuje, a tím se blíží katolickému pojetí svátostí jako účinných znamení.
A v neposlední řadě je vhodné vyjít od tohoto požehnání také proto, že jde o modlitbu za pokoj, mír (šálóm). A právě o ten nám jde; konkrétněji: o trvalý a spravedlivý mír ve Svaté zemi...
Biblický pokoj však není ledajakým mírem; není jen protikladem války (tak např. Kaz 3,8), nýbrž podstatným prvkem smlouvy Hospodina s jeho lidem, základním obsahem ustavičného Božího požehnání. Je to největší dar, který může Bůh udělit člověku; šálóm, jak nás upozorňují biblisté, má širokou škálu významů: od pokoje a blahobytu až po zdraví a spásu (tak např. G. von Rad).
Právě tento dar pokoje pro Svatou zemi, zkoušenou dlouhodobým násilím, chceme svěřit přímluvné modlitbě sv. Terezie Benedikty od Kříže. Proč právě jí? Viděno pohledem tohoto světa se totiž vtírá skeptická otázka: kým je Edith Stein, aby cokoli zmohla proti spirále násilí, atentátů a následných represí? Z pohledu církve a karmelitánského společenství je možné tutéž otázku formulovat ještě jinak: proč bychom měli právě ji spojovat s tímto úmyslem?
Snad nám právě následující úvaha pomůže nalézt uspokojivou odpověď na tyto otázky.
Žena hluboké přímluvné modlitby
Svatá Terezie Benedikta byla totiž především ženou hluboké přímluvné modlitby. Toto tvrzení by se mohlo zdát poněkud zvláštní tomu, kdo ví, že Edith se ve svých patnácti letech zcela vědomě a úmyslně rozhodla s modlitbou skoncovat.
Jenže toto její rozhodnutí bylo vedeno vášnivým hledáním pravdy, a jestliže ji toto hledání zpočátku od zděděné, avšak nepříliš osobně přijaté víry v Boha odvedlo, později jí k ní zase přivede, byť přitom Edith bude muset udělat nesmírně závažný krok přechodu od židovství ke křesťanství, a to právě oklikou ateismu. Když později uvažuje o tomto období svého hledání, napíše: „Touha po pravdě byla mou jedinou modlitbou.“ A v souvislosti se svým učitelem, zakladatelem fenomenologie, Edmundem Husserlem, to dále vysvětlí: „Bůh je pravda, a kdo hledá pravdu, hledá i Boha, ač si to nemusí bezprostředně uvědomovat.“ Na jiném místě pak tuto myšlenku ještě dále ozřejmí: „Kdo hledá pravdu, žije výsostně v samém středu rozumových zkoumání; jestliže mu jde skutečně o pravdu (a ne jen o hromadění vědomostí), pak je určitě blíže – aniž si to sám uvědomuje – Bohu, který je pravda, a tím blíže i svému vlastnímu nitru.“
U Edith tedy nacházíme od samého počátku něco, co není samozřejmostí u ostatních a co ji proto odlišuje od tolika pochybujících věřících či těch, kdo svou víru již ztratili. Je v ní jakási vnitřní jiskra, zápal pro pravdu, která v okamžiku obrácení dostane své konkrétní jméno a konkrétní tvář: Ježíš z Nazareta, Pán a Bůh. Není náhodou, že poté, co se jí Bůh dotkne svou milostí během četby autobiografie svaté Terezie od Ježíše, kterou přečte jedním dechem oné srpnové noci roku 1921, zvolá: „Toto je pravda!“
V tomto kontextu je tedy snáze pochopitelná její následná proměna, která je tak hluboká, že zasáhne i její vlastní matku, jež přitom jako židovka nesmírně trpí Editiným rozhodnutím stát se katoličkou. Když pozoruje svou dceru, jak se s ní modlí v synagóze, musí Augusta Stein přiznat: „Nikoho jsem ještě neviděla modlit se tak jako Edith.“
Také benediktin, otec Damas Zähringer, svědčí v této věci velmi výmluvně: „Když jsem se s ní poprvé setkal ve vstupní bráně beuronského opatství, zapůsobil na mě její zjev tak, že to mohu srovnat jen s dojmem, jaký vyvolává starokřesťanské umění v katakombách, když znázorňuje církev prosící (ecclesia orans).“
Edith Stein se od počátku svého křesťanského života nachází ve dvou vynikajících školách spirituality, které ji, každá po svém, učí modlitbě: v prostředí benediktinské liturgie beuronského opatství a v důvěrném přátelství přemítavé meditace duchovních dcer sv. Terezie, bosých karmelitek.
Ona sama nám do tajemství své modlitby, a to zvláště od vstupu na Karmel v Kolíně nad Rýnem roku 1933, nedává příliš nahlédnout, avšak věřím, že její následující text, napsaný v obecnější rovině, ve skutečnosti odráží její vlastní duchovní zkušenost: „Každá opravdová modlitba je modlitbou celé církve. Každou modlitbou se v církvi něco děje. Každou modlitbou se modlí sama církev, neboť je to sám Duch svatý, který v každé jednotlivé duši za nás prosí vzdechy, které nelze vyjádřit (Řím 8,26). Právě taková je pravá modlitba, vždyť nikdo nemůže říci: ‚Ježíš je Pán!‘, leč pod vlivem Ducha svatého (1Kor 12,3). Čím jiným může být modlitba církve než oddaností těch, kdo nade všechno milují Boha, který je láska? Naprostá oddanost Bohu a na oplátku božský dar, plné a trvalé sjednocení – to je nejvyšší pozdvižení srdce. To je nejvyšší stupeň modlitby, který je nám dostupný. Duše, které dospěly až tam, jsou srdcem církve.“
Je tedy jisté, že Edith Stein, pozdější sestra Terezie Benedikta od Kříže, žila životem velmi hluboké modlitby. Právě proto je zde bezesporu důvod, proč ji žádat o přímluvu za mír, za pokoj ve Svaté zemi.
Moc a moudrost kříže
Existují však i další důvody, proč právě ona je tou vhodnou přímluvkyní za mír ve Svaté zemi. Edith Stein totiž od počátku své víry také znala moc a moudrost Kristova kříže.
Poprvé, jak o tom sama svědčí, se s ním setkala v listopadu 1917, tedy ještě před svým obrácením, když byla u vdovy po Adolfu Reinachovi pořádat jeho písemnou pozůstalost. Obávala se setkání se zoufalou, do vlastního žalu ponořenou ženou, a zatím objevila sice nesmírně trpící, avšak nečekaně vyrovnanou a pokojnou osobu: „Bylo to mé první setkání s křížem a božskou silou, kterou kříž dává tém, kdo ho nesou,“ napsala. „Poprvé jsem před sebou na vlastní oči viděla církev zrozenou z utrpení Vykupitele v jejím vítězství nad ostnem smrti. Byl to okamžik, v němž se zhroutila má nevíra a zazářil Kristus, Kristus v tajemství kříže.“
Právě zde začíná skrytý proces jejího obrácení a Kristův kříž ji už v dalším průběhu jejího života nikdy neopustí. Ba ona sama si jej později zvolí za svůj řeholní přídomek („od Kříže“) a celé své nové jméno chápe takto: Terezie požehnaná (= benedicta) křížem. Jak uvidíme dále, jde vskutku o dokonale uskutečněný program!
Edith Stein od počátku vnímá kříž ne snad jednostranně jako zdroj utrpení a smrti, ale jako moc, která nad smrtí vítězí. Dalo by se to vyjádřit ještě jinak: kříž paradoxně nese ty, kdo nesou jej! Píše: „Kdo jej obejme s vírou, láskou a nadějí, toho vynese až do lůna Trojjediného (...) V síle kříže můžeš být na všech frontách, na všech místech bídy, všude tě ponese jeho slitovná láska...“
V době noviciátu (roku 1933) také Terezie Benedikta pochopila, a to zřejmě na základě zvláštní mystické milosti, že na židovský národ dopadne stín kříže, a byla vyzvána, aby částečku tohoto kříže přijala na sebe, za spásu Izraele. Později k tomu uvede: „V čem však nesení toho kříže bude záležet, to jsem dosud nevěděla.“
Až v době, kdy už v Německu naplno propuklo pronásledování a ona se chystala odjet do holandského Echtu, jí bylo dáno tomu plně porozumět: „Pod křížem jsem pochopila kříž lidu Božího, který se tehdy (tj. roku 1933) začal ohlašovat. Myslela jsem si, že ti, kdo pochopí, že je to Kristův kříž, jej musejí vzít na sebe jménem všech. Dnes vím určitě víc o tom, co znamená být zasnoubena s Pánem ve znamení kříže. Člověk to ovšem nikdy nemůže pochopit plně, neboť je to tajemství.“
Svatá Terezie Benedikta se ovšem nenabídla k nesení kříže výhradně za svůj národ. Těsně před vypuknutím Druhé světové války napsala své představené: „Milá matko, dovolte mi, prosím, nabídnout se Srdci Ježíšovu jako smírná oběť za opravdový mír: aby se panství Antikrista, pokud je to možné, zhroutilo bez nové světové války a aby mohl být nastolen nový řád. Chtěla bych to ještě dnes, protože už odbíjí dvanáctá hodina. Vím, že já nejsem nic, ale tak to chce Ježíš a on k tomu v těchto dnech určitě povolá mnoho dalších.“
A ve své závěti uvedla: „Už nyní s radostí přijímám smrt, jakou mi určil Bůh, v naprostém podrobení se jeho nejsvětější vůli. Prosím Pána, aby ráčil přijmout můj život a smrt ke své cti a slávě, prosím za všechny naléhavé prosby Srdce Ježíšova a Mariina a církve svaté, zejména za Karmel v Kolíně a Echtu, za smíření, za nevíru židovského národa a za to, aby Pána přijali ti, kdo jsou jeho, a aby jeho království přišlo ve slávě; prosím za záchranu Německa a mír ve světě...“
Edith Stein, narozená na svátek Jóm Kippur („Den smíření“) – kdy se Izrael očišťuje ze svých hříchů, aby se smířil s Hospodinem – se obětovala za mír. Její oběť byla zdánlivě neúčinná, vždyť nové válce nezabránila; a přece je třeba uznat, že byla přijata. Navzdory všem „bezpečnostním opatřením“, včetně jejího přesunu na holandský Karmel v Echtu, byla totiž nacisty nakonec přece jen vyvezena do Osvětimi-Břežinky, kde byla, zřejmě hned po příjezdu 9. srpna 1942, usmrcena. Byla-li však její oběť přijata, měla také svůj hluboký smysl...
Terezie Benedikta svým umíráním dokonale nabyla to, co považovala za střed nauky svého duchovního učitele, svatého Jana od Kříže, a co také zvolila za titul své nedokončené knihy o něm: Vědu kříže.
Terezie Benedikta ví, že může prosit, že má smysl se přimlouvat, ba i obětovat se – a to navzdory skutečnosti, že je jen „nepatrné nic“ – protože Kristův kříž je Boží moc a Boží moudrost (srov. 1Kor 1,18–24). A to je také důvod, proč je dobré ji vzývat o pomoc, když prosíme za mír ve Svaté zemi, sužované zdánlivě bezvýchodnou situací dlouhodobého konfliktu.
Malá Ester a mír pro Svatou zemi
Když v Edith dozrálo vědomí tohoto vlastního jedinečného povolání, napsala: „Pevně věřím, že Pán přijme můj život za všechny. Musím neustále myslet na královnu Ester, která byla proto vzata ze svého národa, aby se za něj přimlouvala před králem. Jsem velmi ubohá, malá Ester, ale král, který si mě vyvolil, je nekonečně mocný a milosrdný.“
Svatá Terezie Benedikta ovšem nebyla touto „malou Ester“ jen za svého pozemského života. Mnohem více je jí nyní, neboť se nepřestává přimlouvat a její přímluva má moc. Prosí za svůj národ, za církev, za svět a za mír v něm...
Vrátíme-li se na závěr k onomu kněžskému požehnání, jímž tato úvaha začala, zjistíme, že pravý biblický pokoj lze získat, či přesněji přijmout, pouze „před Boží tváří“, tedy v Boží přítomnosti, v niterném vztahu s ním. Vzorem nám v tom může být Mojžíš, s nímž Hospodin rozmlouval tváří v tvář, jako když někdo mluví s přítelem (srov. Ex 33,11), či svatá Terezie z Avily, která „definuje“ rozjímavou modlitbu jako „vztah přátelství, častý styk o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Kniha Života 8,5).
Terezie Benedikta od Kříže je „před Boží tváří“. Vybízí i nás, abychom usilovali o totéž a abychom prosili spolu s ní... Čím více důvěry přitom do této přímluvné modlitby vložíme, tím více budeme schopni od Boha obdržet jako dar.
Rád bych proto tyto řádky ukončil modlitbou, a to modlitbou židovskou, totiž jedním z požehnání modlitby Amidáh, zvané též Šemone esre („Osmnáct“, rozuměj: Osmnáct požehnání). Jde o modlitbu, která vyprošuje mír Izraeli, ale pro svůj zcela zvláštní charakter by měla být chápána jako všeobecná modlitba za mír pro všechna lidská srdce:
„Roztáhni svůj pokoj, dobro a požehnání, shovívavost, milost a milosrdenství nad námi a nad celým Izraelem, tvým lidem. Požehnej, náš Otče, nám všem jako jednomu jedinému světlem své tváře, neboť ve světle své tváře jsi nám dal, Pane, náš Bože, Zákon života a věrné lásky, spravedlnosti a požehnání, milosrdenství, života a pokoje. Je dobré v tvých očích žehnat svému lidu Izraeli v každé době a každou hodinu, svým pokojem. Požehnaný jsi ty, Pane, který žehnáš svému lidu Izraeli pokojem.“
