Poznámky ke karmelitánské řeholi (10. část)

(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)

4. prvek: uchování kontemplace (kapitoly 20–21)

Mohly by nás napadnout otázky: O čem ještě zbývá mluvit poté, co byla řeč o kontemplaci? To, že nás prostoupí Boží slovo, je přece vrchol. Neměla být o práci a o mlčení řeč již dříve, ne až po výkladu o obléknutí Božími vlastnostmi? Jak spolu práce a mlčení souvisejí? A proč jim Albert věnuje tolik pozornosti?... (V tradici zasvěceného života opravdu nebyla napsána jiná řehole, která by mluvila tak obsáhle o tichu.)
V řeholi se totiž odráží zkušenost, že díky naší nestálosti a povrchnosti je kontemplace vždy něčím křehkým a trvá krátce. Boží láska je sice neúnavná, věčná a nevyčerpatelná. Ale my jsme přelétaví. Proto po zmínce o kontemplaci vyvstane vždy otázka: Jak ale tento poklad uchovávat?
Různí autoři dávají různou odpověď. Kassián spoléhá na bázeň Boží, která se bojí ne trestu (to je bázeň začátečníků), ale bojí se jakkoli v sobě utlumit oheň Boží lásky. Kniha o založení prvních mnichů zase nabádá k naprosté pokoře a k veliké touze, provázené úpěnlivou prosebnou modlitbou (za pokračování kontemplace). Albertova řehole dává svou vlastní odpověď: pracovat v eschatologickém tichu, tj. bez naděje upnuté na pozemský čas, naopak směřující nad vlastní horizont. Kapitoly 20 a 21 o práci a o mlčení přitom patří k sobě, Albert je spojuje i literárně.

Práce (kap. 20)

Stylisticky je tato kapitola příbuzná s předchozí: i zde nacházíme (v latinském textu) gerundivum (v předchozí stálo šestkrát), i zde jsou klíčovými výrazy slova, označující činnost (dělat, práce). A stejně jako Boží výzbroj, tak i práce je zaměřena k tomu, aby ďábel nemohl škodit duši. Avšak po stránce obsahové jsou rozdíly mezi oběma kapitolami mnohem větší:

„Dělat nějakou práci“ (doslova: něco práce) není na téže rovině jako vlastnosti Boží nebo ctnosti. Práci si „neoblékáme“, jako se musíme „odít“ např. čistotou.
Pokyn o práci navazuje spíše na zůstávání v cele, meditaci Písma atd. To vše jsou určitá zaměstnání. Práce by tedy patřila spíše k „tělesným cvičením“. Tomu odpovídají i připojené časové údaje: stále, ve dne v noci.
Ve srovnání s kapitolou o Boží zbroji je tato kapitola rozvláčná a užívá nabádavého tónu.

Nějakou práci

Pouštní otcové viděli v práci prvek, který doprovází, rytmizuje a podporuje život modlitby. Jaký postoj zaujímala k práci nová duchovní hnutí v 11. a 12. století není zcela jasné. Např. poustevníci a první františkáni dávali přednost práci vlastních rukou a žebrali jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné. Teprve později se pro ně z žebrání stala práce.

Mikuláš Gallus, který ještě žil na hoře Karmel, rozuměl pod pojmem práce duchovní činnost (četbu, meditaci, modlitbu) i tělesnou práci (opisování kodexů, práci na poli). Po r. 1247 se důraz přesunul na práci apoštolátní. Stejně jako ostatní mendikanti žili karmelitáni od té doby z hlásání evangelia, což bylo nahlíženo jako práce. Otázkou je, jak máme pojmu práce rozumět původně – v kontextu řehole. My dnes máme sklon výraz „něco práce“ chápat ve smyslu: trochu, ne příliš, nepracovat pořád. Ale pohlížíme-li na příklad sv. Pavla, který píše: „lopotili jsme se u vás ve dne v noci“, ukazuje se takový výklad nesprávným. A řehole mluví o tom, že máme být shledáni „vždy“ zaměstnáni.

Jiný výklad by byl: dělat cosi, cokoliv – rutinně, bezmyšlenkovitě. Ale řehole říká, že nás práce má učinit „zaměstnané“ (occupatos), tedy má nás zaujmout. A právě toto má zadržet Pokušitele přede dveřmi!

Pracovat znamená zaměstnávat se něčím pozorně a soustředěně. Ať už se jedná o obdělávání půdy, zhotovování nástrojů, stavební práce, opisování kodexů, studium svatých textů nebo o apoštolát, jde vždycky o práci, která vyžaduje soustředěnost. Není to totéž jako ono „cokoliv máte konat“ ze závěru kapitoly o Boží zbroji. Pod to patří i řada jiných činností: volit převora, poslouchat, přijímat hosty, modlit se, scházet se k eucharistii atd. „Něco práce“ je v rámci toho specifická podmnožina činností, které vyžadují soustředěnost a jimiž se zaměstnává každý z bratří (srov. kap. 10). Jsem proto přesvědčen, že slovíčko „něco“ nemá na výraze „práce“ nic zeslabit, ale naopak chce vyzdvihnout: máme dělat něco, co je skutečně práce, co si zaslouží takové pojmenování. (Český překlad: „Dělejte nějakou práci,“ je pro takový význam velmi příhodný.)

Pod slovem něco lze rozumět i: něco ze společného díla, část práce komunity. V kapitole 12 byla řeč o společenství majetku. Tedy jistě i potřebné práce byly záležitostí všech. Je důležité, že každý přijímá svůj díl práce. Práce je totiž spojena s řádem stvoření (Gen 3,17–19) a také nás do toho řádu může včlenit, soustředit nás z naší rozptýlenosti do středu – pravdy o nás samých.

Být vždy zaměstnán

Jaký duchovní význam má to, že děláme nějakou práci? Řehole vyjadřuje jeden důvod dvojí výpovědí. Pozitivně: „aby vás ďábel našel vždy zaměstnané,“ a negativně: „aby si (ďábel) nemohl z vaší nečinnosti najít přístup k vaší duši.“ Kontrastní paralela je tu přitom dokonalá: práce × nečinnost; duše × ďábel; vždy × žádný přístup. Cíl je tedy jasný: bezpodmínečně držet ďábla přede dveřmi duše.

Duchovní funkcí práce je soustředit ducha. Podobně jako setrvávání v cele. Obojí napomáhá skrze samotu dospět k jednotě v sobě; v tichu se usebrat; duchovně se „nepotulovat“, netěkat; přiblížit se důvěrně „vnitřnímu člověku“ v nás. Cela a práce tedy plní stejnou funkci, ukazují cestu do nitra.

Příklad svatého Pavla

Duchovní význam práce však sahá dále než jen k zahánění mocí Zla. Albert v této dost rozsáhlé kapitole dává za příklad svatého Pavla – jak Pavlovo vyučování („když jsme byli u vás, napomínali jsme vás“), tak jeho životní praxi („abychom vám dali sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat“). Nejprve vyzvedá vůbec oprávněnost Pavlovy autority. Mohli bychom se snad ptát: V jakém vztahu je následování Pavlova příkladu vzhledem k následování Krista? Pavlovo nabádání, abychom pracovali, převzaté z druhého listu Soluňanům (2 Sol 3,8–12), je Albertovými úvodními slovy zasazeno mezi svůj – mohli bychom říci – pramen a cíl života křesťana. Pramenem je Kristus, o Pavlovi se připomíná: „jeho ústy promlouval Kristus“. A cíl: proud zvěstování evangelia z tohoto pramene má zaplavit všechny národy. Pavel je toho nástrojem: „on byl od Boha ustanoven a dán národům jako kazatel a učitel víry a pravdy“. Proto: „Jestliže se ho budete držet, nemůžete zbloudit.“ Nabádavý tón je dán především zdvojováním (učitel a příklad, ustanoven a dán, kazatel a učitel, víry a pravdy).

Proč je tu Pavel dáván za vzor tak důrazně? Pro to, jak práci pojímá. V Písmě je práce nahlížena různě (jako trest – v Gen 3, nebo marnost – u Kazatele, či podíl na Božím stvořitelském díle – v Ž 104, aj.). Pavel vidí práci v perspektivě příchodu Mesiáše. U Pavla je všechno, také práce, zaměřeno ke konci (časů). To neznamená přestat pracovat, ale pracovat jinak. A toto Albert od Pavla do řehole přebírá. Veškerá práce má být zaměřena eschatologicky.

Nejprve jde o Pavlův příklad. Pavlova slova: „Pracovali a lopotili jsme se u vás ve dne v noci, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž,“ neznamenají, že by Pavel své řemeslo, kterým si vydělával na obživu (aby nežil z darů Soluňanů), vykonával jako jedinou činnost. Věnoval se přece na prvním místě hlásání evangelia a až poté, ve zbývajícím čase, „dnem i nocí“ takto pracoval. Stejně tak v řeholi jde o zbývající čas: poté, co byly vykonány všechny nutné věci. Jako Pavel se také karmelitáni věnují zvěstování evangelia i práci. I oni musí unést napětí mezi činnostmi, které patří k jejich povolání (setrvávání v cele, četba Písma, modlitba), a prací, kterou si zajišťují obživu.

Dále je zmíněno Pavlovo učení. Albertův naléhavý tón, kterého jsme si všimli, pramení jistě i z Pavlova „napomínali jsme vás“. Oč Pavlovi šlo? Někteří soluňští křesťané z toho, že žijeme v posledních časech (očekáváme opětný příchod Páně a konec tohoto věku) vyvodili ten důsledek, že nepracovali („... slyšeli jsme totiž, že někteří z vás nepracují...“). Tím však nejsou věrni tomu, co jim odkázal Pavel, a porušují řád, uložený pro život na této zemi Stvořitelem: „V potu tváře budeš jíst chléb“ (Gen 3,19). Práce a obživa totiž v tomto řádu patří k sobě. Tak i Pavlovo učení je shrnuto do věty: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10). Správné očekávání konce časů neznamená nechat vší práce, ale pracovat jinak – s výhledem k Pánovu příchodu. Tím má práce v sobě prorocký rozměr. León Blum v zajetí v nacistickém táboře napsal: „Pracujeme v přítomnosti, ale ne pro přítomnost.“ Pravá vydanost vydává sebe sama v (nesnadné!) důvěře v časy, které jsou za hranicí našich časů. Moje práce je částí většího celku, který nyní nedokáži svým pohledem obsáhnout. Pracuji: tím vycházím ze sebe a nenárokuji si, že výsledek práce je tu hned a celý. Skutečné tvoření přesahuje mimo rámec své vlastní doby. Znamená práci pro svět, který přichází, znamená projít „kolem“ vlastní doby, „kolem“ sebe sama někam ještě dál. A je v něm ukryta touha po Božím zjevení se (po epifanii). Proto nás řehole tolik nabádá držet se svatého Pavla: aby naše práce měla tento eschatologický a prorocký ráz.

Práce jako cesta

Jde tedy o víc, než navenek udělat kus práce. Při práci se něco odehrává v nás, práce je cesta. Proto připojuje Innocencova úprava řehole k této kapitole závěrečnou větu: „Toto je svatá a dobrá cesta: tou jděte!“

Tím se řehole odvolává na tradici prorockých knih Písma, skrze niž Pavlovo (a Albertovo) eschatologicko-prorocké pojetí práce vnímáme v ještě hlubším smyslu. Jde především o tři místa Písma:

Iz 30 – V této kapitole Hospodin obžalovává Izrael, že si chodí po svých vlastních cestách: „Uskutečňujete záměry, ale ne moje.“ Tím se Izrael uzavírá pravé moudrosti a poznání, opravdovému proroctví, ničí sám sebe. Jediné, co může pomoci, je obrátit se k Hospodinu. Ale přesto, že Boží lid takto jedná, Bůh se slituje a svému lidu ukáže: „Toto je cesta, jděte po ní“ (Iz 30,21). I pro nás při vší práci je důležité, zda se neuzavíráme do svých vlastních plánů a tím neničíme sami sebe, ale zda jsme ochotni přijmout vedení Boží.
Iz 35 – „Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat cestou svatou“ (Iz 35,8). Zde prorok mluví o šťastném a radostném návratu z vyhnanství. Vyhnanci se nemusejí bát, bez námahy přežijí putování přes poušť. Ta tehdy rozkvete a rozveselí se, povede přes ni zpevněná a vyzdobená cesta, jakou znali jako přístupovou cestu ke svatyni. Tam odtud ta cesta vychází a tam je spolehlivě dovede. Ještě víc než v předchozí citaci je tu zřejmé: to vše je dílo Boží. „Bůh sám přijde a spasí vás“ (35,4). To on zbudoval cestu, úkolem Izraelitů je jen po ní jít.
Tak i naše pracování je jen dílčí účast na díle, které vychází od Svatého a které koná sám On.
Třetí zdroj z Písma nelze vymezit jedinou citací. V mudroslovných textech Starého zákona se vícekrát zmiňuje dobrá cesta. Dobrá cesta vede k životu, kdežto cesta zlá do záhuby (Přísl 2; Přísl 16; aj.). V řeholi tak vzniká zajímavé napětí, protože mudroslovné knihy Písma pojímají moudrost jen v rozsahu pozemského života. Prorocko-eschatologická touha po konci, nad horizont zakusitelné přítomnosti, je jim cizí. Ale spojením Izaiášových textů s mudroslovnými se dospěje k pavlovské spiritualitě, jen s opačným pořadím: v tichu pracovat a uchovávat si výhled k tomu, který přichází... To je dobrá cesta – cesta k životu.

Dělat nějakou práci je duchovní cesta, která co do podstaty vychází od Boha, a my po ní jdeme. Viděno z naší perspektivy je to cesta postrádající na významu, protože je nám odepřen výhled na konec (to se netýká jen tělesné práce!). Zůstávají nám jen tichá naděje, trpělivost, ponoření se do skrytosti. Nevnímaje význam své práce karmelitán touží po Přicházejícím. Dělat nějakou práci znamená vejít do noci „bez jiného světla a bez jiného vůdce, než toho, které hoří v srdci.“¹ Zatím je veškeré naše poznání – dělání nějaké práce – kusé, ale pak budeme poznáni tak, jak jsme. Dělat nějakou práci znamená: jít cestou, která vede do něčeho jiného (než jsou naše plány). Tato cesta je svatá, protože nám ji poskytuje ten, který je Jiný. Tato cesta je dobrá, protože vede do života.

Dělat nějakou práci se kryje se strukturou celé karmelitánské řehole:

„Něco práce“ patří stejně jako cela, Písmo, kaple atd. – k základnímu vybavení (o němž pojednávají kapitoly 4–9). Je v tom zahrnuto několikeré hledisko:

komunitní: protože v cenobitské komunitě zjednává něco práce přístup k práci společenství;
osobní: nakolik je něco práce přiděleno každému jednotlivci;
místní: nakolik práce působí hmotné uspořádání místa (v cele nebo ve společné pracovně).

Konat práci je základní cvičení (jako je jím zůstávání v cele, četba Písma atd., o tom v kapitolách 10–11). Pracovním cílem je vytvořit kolem duše pevnou strukturu, jejíž pomocí se duše stane schopnou přijímat Slovo.
Tím je duše zaměstnána. Ďábel tak k ní nemá přístup. (To je jako obléknutí Božími vlastnostmi, o kterém píší kapitoly 18–19.) Řečeno pozitivně: práce je pozvání, aby Bůh přišel do duše a učinil si v ní trvalý příbytek.
Uchovávání kontemplace v nitru natrvalo: tím, že se duše řídí podle učení a příkladu svatého Pavla, vychází sama ze sebe a zaměřuje se ke konci, k cíli. Může přijímat Boží vlastnosti, nechat se zaplavit Božím Slovem. Trvale, v eschatologickém rozměru. Vlévající se Boží Slovo se děláním nějaké práce stává pro člověka cestou.