P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Další dopis, v němž najdeme slovo milosrdenství, napsala Terezka 21. června 1897 abbé Bellierovi (LT 247). O Božím milosrdenství se v něm zmiňuje dokonce čtyřikrát.
Když ujišťuje abbé Belliera o tom, že korespondence s ním ji nerozptyluje od zaměření na život s Bohem, píše: vaše dopisy mě naopak více spojují s Pánem Bohem, protože v nich mohu nazírat zblízka divy jeho milosrdenství a jeho lásky.
A když se s ním ohlíží za historií jeho povolání do řehole, navádí jej k vděčnosti: Bratříčku, můžete jako já zpívat o milosrdenství Pána, skvěje se ve vás v celé své nádheře… Takto se Terezka odvolala na slova žalmu 89 (88),2. Již dříve jsme viděli, že tato slova citovala na samém začátku svého rukopisu A a také v rukopise C. Jestliže se k nim vrací i v tomto dopise, je zřejmé, že pro ni tato slova žalmu nebyla pouhou zbožnou frází a že je vztahovala nejen na svůj život, ale také na životy druhých – zde abbé Belliera.
Třetí zmínka o Božím milosrdenství v tomto dopise se týká Marie Magdalské (kterou ztotožňuje s hříšnicí v domě farizea Šimona – Lk 7,36–38). Terezka v ní spatřuje vzor člověka, který se vyrovnal s vědomím své hříšnosti, a to cestou pokory a zároveň důvěry v Ježíšovu lásku. Terezka používá slova: „zamilovaná odvaha“ nebo – ve slovenském překladu – „odvaha v láske“. A vysvětluje podrobněji:
Když vidím, jak se Magdaléna postaví před množství stolovníků, jak skrápí slzami nohy zbožňovaného Mistra, kterého se poprvé dotýká, cítím, že její srdce pochopilo propasti lásky a milosrdenství Ježíšova Srdce a že přes všechnu její hříšnost je toto láskyplné Srdce nejen ochotné jí odpustit, ale ještě ji zahrne dobrodiními své božské důvěrnosti, pozvedne ji až na nejvyšší vrcholy kontemplace.
Ach, drahý Bratříčku, od té doby, co mi bylo také dáno pochopit lásku Ježíšova Srdce, přiznám se vám, že zapudila z mého srdce všechnu bázeň. Vzpomínka na mé chyby mě pokořuje, má mě k tomu, abych se nikdy neopírala o svou sílu, která je jen slabostí. Ale ještě víc mi tato vzpomínka mluví o milosrdenství a o lásce.
Je zřejmé, že myšlenkou na onu „zamilovanou odvahu“ v tom čase Terezka velmi žila. Zmiňuje ji také na předposlední stránce rukopisu C, kterou napsala necelé dva týdny po tomto dopise: především napodobuji počínání Magdaleny, její udivující nebo spíš zamilovanou odvahu, která okouzluje Ježíšovo srdce a svádí to moje. Ano, cítím, že i kdybych měla na svědomí všechny hříchy, které lze spáchat, se zkroušeným srdcem bych šla a vrhla se Ježíšovi do náručí, protože vím, jak moc má rád marnotratné dítě, které se k němu vrací.1 V dopise, kterým se teď zabýváme, propadla Terezka zaujetí tímto tématem natolik, že nad svým psaním ztratila kontrolu a k samotné odpovědi na dopis abbé Belliéra se vůbec nedostala. V závěru svého listu se mu za to proto dojemně omlouvá: Odpusťte, Bratříčku, nevím, co to dnes mám, protože opravdu říkám to, co bych nechtěla říct. Už nemám místo na odpověď na Váš dopis, odpovím jindy.
V dopisech, psaných v červenci roku 1897, Terezka opakovaně předpovídá svou brzkou smrt. Při jedné této zmínce se opět odvolá na Boží milosrdenství (LT 254 ze 13. 7. 1897 otci Roullandovi): Až dostanete tento dopis, nebudu už bezpochyby na zemi. Pán mi ve svém nekonečném milosrdenství otevře své království a já budu moci čerpat z jeho pokladů a rozdávat duším, které jsou mi drahé. Ostatně již dříve (při nahlédnutí do jejího dopisu DT 224) jsme poznali, že považuje své úmrtí za okamžik, kdy se Boží milosrdenství projeví vůči ní ještě víc než doposud.
Ocitujme z tohoto dopisu ještě jeden odstaveček, v němž sice nepadne slovo milosrdenství, ale který přece velmi patří k tomu, oč nám v našem listování Tereziinými spisy i dopisy jde. Terezka nejprve vysvětlovala otci Roullandovi, že její smrt ji od něj nevzdálí a že její touha po nebi není touhou po odpočinku. Milý Bratře, cítím, že vám budu užitečnější v Nebi než na zemi. A pak v několik větách vyjádří, proč se do nebe těší:
Co mě přitahuje k nebeské Vlasti, je volání Pána, je to naděje, že ho budu konečně milovat tak, jak jsem po tom toužila, a myšlenka, že budu moci vzbuzovat lásku k němu v mnoha duších, které ho budou navěky velebit.
Těmi dušemi, které se od ní chtějí učit milovat Pána Ježíše a velebit jej, chceme být i my. Takovou duší byl i abbé Belliere a Terezka mu ještě v dalším svém dopise (DT 258 z 18. 7. 1897) objasňuje svou cestu důvěry a lásky. Cítím to, máme jít do Nebe stejnou cestou, cestou utrpení, spojeného s láskou. Až budu v přístavu, poučím vás, drahý bratříčku mé duše, jak máte plout po bouřlivém moři světa s odevzdaností a láskou dítěte, které ví, že ho má jeho Otec rád a že ho neponechá samotné ve chvíli nebezpečí.
Jak ráda bych vám chtěla dát pochopit něžnost Ježíšova Srdce, (to) co od vás očekává! Ve svém dopise ze 14. jste mile rozechvěl mé srdce. Pochopila jsem víc, než kdy jindy, jak dalece je vaše duše sestrou duše mé, když je povolána vystupovat k Bohu ZDVIŽÍ lásky a ne se šplhat po strmých schodech strachu… Nijak se nedivím, že se vám důvěrnost s Ježíšem zdá poněkud obtížná k uskutečnění. Nelze k ní dospět v jednom dni. Ale jsem si tím jistá: budu vám mnohem víc pomáhat kráčet touto rozkošnou cestou, až budu osvobozena od své smrtelné slupky, a brzy řeknete jako svatý Augustin: „Mou «tíží» je má láska“.2
Ráda bych se pokusila dát vám na srozuměnou jednoduchým přirovnáním, jak Ježíš miluje i nedokonalé duše, které se na Něho spolehnou. Předpokládám, že otec má dvě nezbedné a neposlušné děti. Když je přijde potrestat, vidí, že jedno se třese a se strachem od něho utíká,3 i když v hloubi srdce cítí, že si potrestání zaslouží. Jeho bratr se naopak vrhne otci do náručí a řekne, že lituje, že ho zarmoutil, ale že ho přece má rád a na důkaz toho že už bude hodný. Když potom tento synek poprosí tatínka, aby ho potrestal polibkem,4 nevěřím, že by srdce šťastného otce mohlo odolat synovské důvěře, vždyť zná upřímnost a lásku svého dítěte. Přesto ví, že jeho syn nejednou upadne do stejných chyb, ale otec je ochoten mu vždycky odpustit, jestliže ho jeho syn pokaždé chytne za srdce… Neříkám vám nic o (tom) prvním dítěti, můj drahý bratříčku, musíte pochopit,5 může-li ho jeho otec také tolik milovat a zacházet s ním stejně shovívavě jako s druhým…
I když na těchto řádcích nikde nenajdeme slova milosrdenství nebo milosrdný, ona bezmeznost důvěry a lásky vůči Bohu, o které tu Terezka píše, vyvěrá z jejího přesvědčení, že Bůh je nekonečně milosrdný.
V dopise abbé Bellierovi, napsaném již po týdnu (DT 261 z 26. 7. 1897), mu Terezka znovu – a přes svůj špatný zdravotní stav velmi obšírně – vysvětluje, že je třeba nenechat se ochromovat vědomím své hříšnosti, ale milovat Ježíše s „prostou, láskyplnou důvěrou“.
Znáte mě jen nedokonale, když se obáváte, že podrobné vyprávění o vašich chybách může zmenšit mou lásku k vaší duši. Můj bratře, věřte, nebudu potřebovat „položit ruku na Ježíšova ústa“.6 Už dávno zapomněl vaše nevěrnosti, má před sebou jen vaše touhy po dokonalosti a jeho srdce se z nich těší. Snažně vás prosím, nevlečte se už u jeho nohou, sledujte „první hnutí, které vás táhne do jeho náruče“,7 tam je vaše místo a já jsem zjistila víc než z ostatních vašich dopisů, že je vám zakázáno jít do Nebe jinou cestou než cestou vaší ubohé malé sestry.
Jsem zcela vašeho názoru, že božské Srdce je víc zarmouceno tisíci malých nešetrností svých přátel nežli těžkými vinami, kterých se dopouštějí lidé světa.8
Ale, bratříčku, zdá se mi, že jenom když si jeho přátelé nevšímají svých ustavičných nešetrností a zvyknou si na ně a neprosí ho o odpuštění, může Ježíš pronést dojemná slova, která nám vkládá církev do úst ve Svatém týdnu: „Rány, které vidíte v mých rukou, jsem utržil v domě těch, kdo mě milovali.“9
Nad těmi, kdo ho milují, kdo ho přicházejí po každé nešetrnosti odprosit a vrhnou se mu do náručí, chvěje se Ježíš radostí. Říká svým andělům to, co říkal otec marnotratného syna svým služebníkům: „Oblečte mu nejlepší šaty, dejte mu na ruku prsten, radujme se.“10
Ach, milý bratře, jak málo jsou známy Ježíšova dobrota a jeho milosrdná láska!…
Je pravda, že máme-li se těšit z těchto pokladů, musíme se pokořit, uznat svou nicotu. A toto nechce mnoho lidí udělat. Ale, bratříčku, vy takhle nejednáte, proto se cesta prosté, láskyplné důvěry pro vás dobře hodí.
V dalších dvou dopisech najdeme jen okrajovou zmínku o milosrdenství Božím. 3. srpna napsala kratičké psaníčko (DT 262) sestře Jenovéfě (Celině), vlastně jen jediný vzdech vděčnosti, vycházející z důvěry, že Bůh je jí blízko i v těchto dnech, kdy mnoho trpí. Sama sebe přitom vůči Bohu bezděčně označuje pojmenováním „malá oběť Tvé Milosrdné lásky“. Tato nenápadná zmínka ovšem jasně dosvědčuje, že Terezčino obětování se Milosrdné lásce, které vykonala před dvěma lety, nebylo pro ni teď nějakou již pozapomenutou epizodou, ale událostí, ke které se stále znovu bytostně hlásila, skutečností živou a aktuální.
Z 10. srpna pochází další její dopis abbé Bellierovi (DT 263). Jedná se o poslední její delší dopis. Terezka opět reaguje na slova z dopisu, který jí napsal on 5. srpna. Napsal jí mimo jiné: „Má drahá, předrahá sestřičko, znám vás dost, abych věděl, že má bída nikdy nezastavila na této zemi vaši lásku – ale v nebi budete mít účast na Božství, budete mít jeho výsadu spravedlnosti, svatosti a budete se hrozit každé skvrny. Proto jsem se obával.11 Ale jak doufám, zůstanete hýčkaným Dítětem, budete dělat pro mne na zemi, co budete chtít, a já věřím a doufám – čekám od vás také12 tuto láskyplnou důvěru, která mi ještě chybí a po které vroucně toužím. Soudím, že s ní je člověk na zemi plně šťastný a neshledává vyhnanství příliš dlouhým.“
Ještěže byl abbé Belliere v této věci tak „natvrdlý“! Díky tomu napsala totiž Terezka další vysvětlení.
Přiznám se vám, bratříčku, že nechápeme Nebe stejným způsobem. Vám se zdá, že když budu mít účast na Boží spravedlnosti, na Boží svatosti, nebudu moci omlouvat vaše chyby jako [jsem to dělala dosud, když jsem žila] na zemi. Zapomínáte tedy, že budu mít účast také na Pánově nekonečném milosrdenství? Věřím, že blažení mají veliký soucit s našimi bědami; že při vzpomínce, že byli křehcí a smrtelní jako my a dopouštěli se stejných chyb a bojovali stejné boje, je jejich bratrská láska [k nám] ještě větší, než byla na zemi. Proto nás neustále chrání a prosí za nás.
Tedy Terezka věří, že svou smrtí se s Božím milosrdenstvím ještě víc spojí, bude na něm mít účast! A velké množství obrácení a zázraků na její přímluvu, které se odehrály po její smrti, dosvědčuje, že to, čemu věřila o svatých, se i v jejím případě opravdu naplnilo.
(Pokračování v příštím čísle.)
