Brian J. Nolan
Hluboká oddanost, kterou Terezie chovala ke svatému Josefovi, byla překonávána jen její úctou k Marii. Manžel blahoslavené Panny Marie a pěstoun Ježíše měl zvláštní místo v Terezčině zbožnosti už od velmi útlého věku: „od dětství jsem ho uctívala a tato úcta se prolínala s mojí láskou ke Svaté Panně.“1 Už jako maličká se na přípravách májového oltáře v rodinném domě podílela radostným sbíráním „… těch nejlepších růží… polních květin a kopretin rostoucích kolem venkovských cest!“2 A některé ze svých květů si nechala „…pro sochu sv. Josefa…“3
Terezie měla pro svou něžnou oddanost ke sv. Josefovi nevšední důvod. Pár týdnů po svém narození byla na jeho přímluvu vytržena z prahu smrti během vroucích proseb své uslzené matky Zélie. Dva doktoři se vzdali nadějí na to, že Terezka přežije střevní nemoc, která si naneštěstí odnesla i dva z jejích malých bratrů, kteří se oba jmenovali „Josef“.
Podivuhodný zásah sv. Josefa v domě Martinových se stal v čase zintenzívněné úcty k tomuto světci, asi dva roky poté, co ho 8. prosince 1870 papež Pius IX. ustanovil patronem celé církve. Prohlášení papeže Pia IX. bylo připomínkou moci sv. Josefa konat z nebe dobro pro církev (na zemi). Rozsah Josefova vlivu výborně vysvětluje Basil Cole:
… univerzální patronát sv. Josefa je nižší než Mariin, ale vyšší než kteréhokoliv jiného svatého. Služba týkající se okamžitě a přímo Slova, které se stalo tělem, je rozhodně vyšší než jakákoliv jiná služba, kromě role stát se matkou Boží. A protože Kristus je hlavou mystického těla, služba sv. Josefa se také vztahuje na všechny členy církve a je základním důvodem, proč bychom ho měli ctít zvláštním způsobem a obracet se na něj v těžkých časech…4
Když Terezka následovala Pavlínu a Marii – dvě ze svých čtyř sester – na Karmel v Lisieux, místo Josefa v její zbožnosti nemohlo najít lepší prostředí k růstu. Její duchovní matka, svatá Terezie z Avily, byla výjimečně hluboce oddána „slavnému svatému Josefovi“ a nazývala ho zakladatelem své reformy a klášterů. A oddanost k Josefovi také vnášela mezi své duchovní syny a dcery. Ve své autobiografii Terezie o svatém Josefovi napsala: „Nevzpomínám si, že bych ho někdy o něco prosila a on by to neudělal.“5 Terezka to zmiňuje v jedné ze svých – celkem více než padesáti – básní, nazvané K našemu otci svatému Josefu (PN 14, strofa 4):
Svatá Tereza, naše Matka,
Tě vzývala s láskou.
Ujišťuje, že jsi její modlitbu
vždy vyslyšel.
Terezka s úspěchem úpěnlivě prosila sv. Josefa o mocnou přímluvu v mnohých důležitých událostech svého života. Například když papež Lev XIII. v roce 1890 pro řeholníky zmírnil pravidla, bránící častému svatému přijímání, Terezka v tom spatřovala odpověď na své prosby k Josefovi. Proto potom, kdykoliv šla kolem jeho sochy, položila k ní květiny. A na jeho svátek, šest měsíců předtím než Terezka ve svých čtyřiadvaceti letech 30. září 1897 zemřela na tuberkulózu, našla ji její nejstarší sestra a zároveň kmotra Marie (sestra Marie od Nejsvětějšího Srdce) v poustevně sv. Josefa. Marie Terezce radila, že vzhledem k jejímu chatrnému zdraví by bylo lepší, kdyby šla raději ihned do své cely, než aby obcházela kolem poustevny sv. Josefa. Světice odpověděla, že tu měla na Josefa zvláštní žádost: „Přišla jsem požádat sv. Josefa, aby mi u Boha vyprosil milost strávit mé nebe konáním dobra na zemi.“6
Marie jí řekla, že o to nemusí prosit svatého Josefa, protože věděla, že Terezka o totéž prosila svatého Františka Xaverského při novéně o několik dní dříve (4.–12. 3. 1897). Ale Terezka trvala na tom, že přímluva svatého Josefa je pro její záměr nezbytná.
Célina vysvětluje, že Terezie „vypadala, jako by ji pronásledovala touha vrátit se po smrti na zemi. Myslela na to stále…“7 Tato Terezčina veliká touha získávat po smrti duše pro lásku k Bohu došla ozvěny v tom, že papež Pius XI. 14. prosince 1927 prohlásil Terezku patronkou misií spolu se svatým Františkem Xaverským.
Sto let před tím, než Druhý vatikánský koncil upozornil na „falešné přehánění“ jako jeden z extrémů mariánské zbožnosti, varovala Terezka před zveličovaným obdivem k Naší Paní. Terezka se instinktivně zaměřovala na napodobování jejích ctností na základě toho, jak známe Mariin život z evangelií. Spíše než zázraky, senzace nebo extáze nalezla v evangeliu jako znaky Marina života jednoduchost a pokoru, naprostou oddanost Ježíši ve službě druhým.
Tereziina úcta ke svatému Josefovi odpovídá její něžné úctě k Marii a odstupu od jakéhokoliv sentimentu. Terezka dobře rozuměla i tomu, že Svatá rodina se, jako většina z nás, musela s životními těžkostmi vypořádávat z pohledu víry. A proto dávala přednost tomu vidět je v jejich obyčejnosti a neměla ráda, když byl jejich život svévolně zveličován:
Například to, že Ježíšek uhnětl z hlíny ptáčky, dechl na ně a dal jim život.8 Ach, kdepak! Ježíšek nedělal takové neužitečné zázraky ani kvůli tomu, aby své Matce udělal radost. Proč by potom nebyli přeneseni do Egypta nějakým zázrakem, který by jinak byl tak nutný a Bohu tak snadný? Byli by tam bývali v okamžiku. Ale ne, v jejich životě všechno probíhalo tak jako v našem.
A kolik námahy a zklamání! Jak často se dobrému svatému Josefu dostalo výtek! Jak často se lidé zdráhali zaplatit za jeho práci! Ó jak bychom se podivili, kdybychom věděli, co všechno oni vytrpěli!9
Tereziina vyvážená úcta ke svatému Josefu má za to, že zakoušel všední lidské starosti: „… A ten dobrý svatý Josef! Ó, jak ho mám ráda! On se kvůli své práci nemohl postit. Vidím ho, jak hobluje a čas od času si utírá z čela pot. Ó! Jak je mi ho líto! Jak jednoduchý zdá se mi jejich život!“10
Zvraty dělnického života svatého Josefa také zaujímají místo v jedné z osmi Tereziiných her: Útěk do Egypta. Jedno z témat v této hře, kterou Terezka napsala pro chvíle společného odreagování se komunity (takzvanou rekreaci), odráží povědomí, jaké měla o nerovnosti mezi bohatými a chudými na konci devatenáctého století ve Francii. (Což byla tehdy zásadní otázka.) Jak vysvětluje Guy Gaucher: „V potížích tesaře Josefa můžeme vidět nejistotu [postavení] dělníka.“11
A když pak Terezie ležela na smrtelné posteli, i přes hrozné utrpení uměla svou představivost používat ke svému duchovnímu prospěchu. Když nemohla pít a jíst stravu, kterou jí předložili, představovala si, že tím pohostí Svatou rodinu: „Sv. Josef a malý Ježíšek dostali každý jednu broskev a dvě slívy… Svatá Panna měla také svůj díl. Když mi dávají mléko s rumem, nabízím to svatému Josefovi; říkám si, ó, jak dobře to udělá ubohému sv. Josefovi!“12
Několik měsíců před svou smrtí se Terezie jednou v zahradě Karmelu v Lisieux zastavila u sochy svatého Josefa, aby k ní položila květiny. Když byla dotázána, jestli to udělala proto, aby od něj obdržela nějakou zvláštní pomoc, odvětila: „Ach ne! Abych mu udělala radost!“13 Její odpověď projevila něžnou náklonnost, kterou ke svatému Josefovi chovala.
Když vidíme Terezčinu hlubokou a vyrovnanou úctu ke svatému Josefovi, nepřekvapí nás, že postava svatého Josefa také figuruje v jejím očekávání nebe, vyjádřeném v páté (poslední) sloce její básně Ke svatému Josefu:
Po vyhnanství tohoto života
máme sladkou naději:
s naší drahou Matkou,
svatý Josefe, tebe spatříme.
(Z časopisu Carmel in the World, vol. LVI, č. 2, str. 129–132,
přeložil Jan Novák.)
