|
Opřena bez vší opory
v temnotách bez paprsku světla
jdu Láskou stravována vpřed…
Před světem jsem už zamkla bránu,
šťastně mu navždy sbohem dám!...
Vyzvednuta nad sebe samu
o Boží dlaň se opírám.
A hlásám, za co vděčím Bohu:
Když On se sklání nade mnou,
svou duši vidět, cítit mohu
bez vší opory opřenou!...
Ač beze světla těžko je mi
v žití, jež rychle míjí nám,
přece jenom na této zemi
nebeský život Lásky mám…
Na cestě, po níž musím jíti,
o mnohých nebezpečích vím,
leč z lásky ráda přijmu žití,
které je temným vyhnanstvím.
Vím, že je Láska mocná síla,
všechno chce v sebe proměnit.
Mé zlo i dobro proměnila
v nepopsatelný lásky cit.
Ten oheň, jenž v mé duši plane,
proniká srdce mé vždy víc;
tím ohněm, jenž plát nepřestane,
kráčím, Láskou se stravujíc… |
S oporou i bez opory
bez světla v naprosté tmě
stravuji se úplně…
Duše má je odpoutána
od všech věcí stvořených
i od vlastních tužeb svých
spoléhajíc jen na Pána, s nímž chce životem jít sama.
Proto spěchám ujistit
radosti pln, všechny tvory,
že má duše může žít
s oporou i bez opory!...
Třeba trpím temnotami
v životě svém smrtelném,
není stav ten pro mě zlem,
neboť i bez světla dá mi žíti nebes vidinami.
A tak v žití takovém,
třeba temnota ho kryje,
duše, ač je zajatcem,
bez světla líp ve tmě žije.
Vím, co umí láska pravá,
od té doby, co ji znám.
Ať se zle či dobře mám,
tutéž chuť vždy všemu dává, duši měníc v sebe sama.
V tom plameni omamném,
jenž v mé hrudi víc a více
proměnil mě v žáru svém
beze zbytku stravuji se…
|
