Naše naděje nesmí být nějakou privátní nadějí v to, že se nám náš život podaří, snad se vyhneme nemoci, nic se nám nestane. Taková pseudonaděje by vedla k ještě většímu strachu, vždyť jak bychom to vše mohli zajistit? Jde o víc: o vědomí společné cesty všech lidí a celého tvorstva k Bohu. Naděje není možná bez sdílení našich životů s druhými. (…)
Být spolu, plakat s plačícími – neříkat jim, že nemají co plakat, radovat se s radujícími, a neokřikovat je, že jejich malé radosti se nehodí – to je jediná cesta dál, adventem, nemocí, strachem. Učinit vše, co mohu, aby se lidem dalo lépe žít na zemi, vedle mě, se mnou – a zároveň v srdci vědět, že Bůh je vždy blízko a poslední slovo bude patřit jemu…
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O pravdivé útěše z Božího slova v časech zlých;
citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
