Když se v Betlémě Bůh zjevuje jako dítě, není to jen nějaké přizpůsobení se člověku. V Bohu je dětství podstatně přítomné. Darováním dítěte pozemským rodičům vyjevuje se sama podstata Božího rodičovství. Bůh je od věčnosti Otec i Syn, Otec a Dítě. S trochou licence můžeme vyznání víry v jednorozeného Syna Božího formulovat slovy: jednorozené Boží Dítě. Zdá se to zvláštní. Dětství přece implikuje přechodnost, změnu, nehotovost, potřebu učit se, být veden. Je-li Bůh neměnný, dokonalý apod., jak může být dítětem?
Možná se můžeme odvážit myšlenkového experimentu a představit si dětství nikoli jako přípravnou fázi života, ale jako způsob života. (…) Je-li v Bohu trvale přítomno dětství, znamená to, že jsou tam přítomny právě i hodnoty jako potřeba pomoci, bezpečí, důvěra, spolehnutí, poslušnost a úcta, učení se, ale i radost, smích apod. Abychom se vyhnuli námitkám o Boží neměnnosti, můžeme zkusit i tyto hodnoty a postoje vnímat nikoli jako takové, které vycházejí z nedostatku, ale jako způsob naplnění života ve vztahu. Pomoc totiž vůbec nemusí být jen řešením nedostatku, ale může být prostě sdílením života. Učení také nemusí být jen zaplňováním prázdných míst, ale obohacující výměnou. Ustavičný vývoj dítěte nemusí být růstem k dokonalosti, ale ustavičným pohybem lásky…
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O Bohu jako dítěti a Božím království darovaném ve křtu;
citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
