Na konci liturgických Vánoc Otec své rodičovství potvrzuje na dospělém muži, u Jordánu už vyvedeném z prostředí rodiny. Součástí rodičovského úkolu je vést dítě k užívání svobody, a tedy propustit je. A být tak obohacen i ve svém rodičovství dalšími cestami i vztahy dítěte. Doslova dát dítě k dispozici druhým lidem, světu. V události Ježíšova křtu příznačně tuto úlohu rodiče propouštějícího své dítě plní Bůh Otec. Vyhlásí Ježíše za svého Syna na počátku aktivity, která ve shodě s Ježíšovou vůlí a láskou povede k vydání se lidem. Otec nebude tím, kdo tomu, opuštěn, bude přihlížet. Dokonalostí lásky, která jej zcela sjednocuje se Synem, projde tou cestou s ním, takže na konci budeme moci plným právem říci, že umírá a trpí Bůh. I to nám Bůh daruje jako rozměr rodičovství: láska, která vede ke svobodě, sice často opouští a pouští, ale trvá-li, nic neztrácí.
Scéna Ježíšova křtu je pochopitelná jen v logice lásky. Lásce jde o to účastnit se na životě milovaného, dát mu svobodu, a přesto jej v nitru neopustit, sdílet život s těmi, které si milovaný zamiluje, rozšířit rodičovstvím své srdce, ne je zúžit jen na ty „vlastní“…
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O Bohu jako dítěti a Božím království darovaném ve křtu;
citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
