Vezmeme-li vážně úkol být církví sloužící, musíme mít na paměti jedno velké úskalí: křesťané, kteří chtěli opravdu a upřímně „sloužit Bohu a bližnímu“, se často neubránili pokušení bezděčné blahosklonnosti, ano, podivné a nekřesťanské nadřazenosti, se kterou se „skláněli“ k trpícím a potřebným bližním. Právě zde totiž narážíme na velké nebezpečí biblických výpovědí o Božím sestupu a o sklánění se na dno lidské bídy. Křesťan, který chápe své poslání jako „sestup a sklánění se k druhým lidem“, se ocitá ve velmi nebezpečné situaci: samospravedlivá pýcha totiž číhá za nejbližším rohem. Jak často se křesťané v minulosti chovali, jako by „vnášeli Boha do situace“, jako by byli „agenty Dobra“, jako by si zasloužili zlatou medaili za svou blahosklonnou službu.
Máme-li se vyvarovat tohoto nenápadného, ale zhoubného pokušení, musíme velmi pozorně číst Ježíšova slova v podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31–46): Ježíš jako by celé schéma sklánějící se křesťanské dobročinnosti obrátil vzhůru nohama: ne že my přinášíme chudým a potřebným Krista, to chudí a potřební ho přinášejí nám! Ano, jak vyplývá z řady výpovědí Nového zákona, Kristus se natolik solidarizuje s trpícími tohoto světa, že chtějí-li se křesťané setkat se svým Pánem, potřebují ty, kterým jsou posláni sloužit, aby se s Ním mohli setkat v nich.
(Pavel Hošek /*1973/, Odvaha být církví dnes: sloužící a chudou)
