Přesvědčila jsem se, že člověk víc udělá na sobě a na jiných, když se mu zdá, že planí a zdánlivě mrhá v čase. Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Ted už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen hovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.
(Růžena Vacková /1901–1982/, Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952–1967)
