Křesťanství má veliký, nesplacený dluh vůči evropské civilizaci. Evropa dodnes cítí jizvy svého rozdělení. Kdo ji rozdělil? Vášnivá náboženská schizmata. Evropa, trýzněná náboženskými procesy a válkami, dodnes vraští čelo, když se mluví o křesťanství. V její historické paměti se církev zapsala jako velice „nesvatá“ instituce – jako vzteklý vlastník absolutní pravdy. Její jazyk byl po staletí jazykem proklínání. Je nadějné, že církví pověření teologové zrušili staleté prokletí, kterým Luther počastoval papeže a papež Luthera. Je smutné, že se to rodilo tak pomalu a obtížně a že se to zrodilo teprve nedávno. Vyznání víry, která formulovali naše předkové, byla často zakončena kletbou. Kréda končila formulkou anathema: „Ať je proklet každý, kdo věří jinak.“
Kde jsou tví svatí, Kriste? Není divu, že nikoli církev dnes soudí svět, ale svět soudí církev. V Evropě neexistuje pro křesťanství jiná cesta vpřed, než je cesta pokání za všechno to absolutní vlastnění pravdy, za mentalitu proklínání, jíž jsme tak dlouho zrazovali Kristovu pravdu milosti. Pouze v pokání můžeme najít onu úzkou stezku, na které dokážeme zůstat věrní starým pravdám evangelia a přitom být v kritickém myšlení otevřeni novému poznání – pravdám, které z tajemství světa vynáší na světlo nová zkušenost, nové poznání, nový výzkum a vědecké objevy.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
