Všechna náboženství pronášejí svojí řečí jméno Páně. Zpravidla je pro člověka lepší nazývat Boha svou rodnou řečí, ne cizí. (…)
Náboženství se poznává zevnitř. Katolíci to tvrdí o katolicismu, ale je to pravda o každém náboženství. Náboženství je živná krmě. Je těžké pohledem ocenit chuť a výživnou hodnotu potravy, z níž člověk nikdy nepojedl.
Do určité míry platí, že srovnávání náboženství je možné jen díky zázračnému účinu sympatie. Do určité míry je možné lidi znát, pokud zároveň s jejich pozorováním zvenčí přeneseme načas vlastní duši silou sympatie do nich. Stejně tak studium různých náboženství vede k poznání jedině tehdy, pokud se načas vírou přeneseme přímo do středu toho, co studujeme. Vírou v nejsilnějším smyslu slova.
A to se takřka nikdy neděje. Jedni totiž nemají žádnou víru, druzí mají víru výhradně v jedno náboženství a všem ostatním nepřiznávají jinou pozornost, než jakou člověk přisoudí zvláštně tvarovaným škeblím. Další si zas myslí, že jsou schopni nestrannosti díky mlhavé religiozitě, kterou lhostejně obrátí, kamkoli chtějí. Jenže k tomu, aby bylo na každé jiné náboženství možné myslet s nejvyšším stupněm pozornosti, víry a lásky, jež v sobě obnáší, je naopak nutné přiřknout veškerou svou pozornost, veškerou svou víru, veškerou svou lásku konkrétnímu náboženství. Stejně tak se celým srdcem dokážou zajímat o osud neznámého ti, kdo jsou schopni přátelství, a ne ti druzí.
(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Láska k náboženským praktikám)
