Cesta míru mezi náboženstvími je možná. Jejím východiskem musí být Boží způsob nazírání věcí. Bůh se nedívá očima, Bůh se dívá srdcem. A Boží láska je stejná pro každého, bez ohledu na náboženství. I když je někdo ateista, je to stejná láska. Až přijde poslední den a na zemi bude dost světla, abychom viděli věci tak, jak jsou, budeme velmi překvapeni!
Z toho plyne, že my, věřící, potřebujeme příležitosti k rozhovoru a ke společnému nasazení pro společné dobro a podporu chudých. Nemusíme dělat nějaké kompromisy nebo zakrývat naše nejhlubší přesvědčení, abychom se mohli setkat s těmi, kdo smýšlejí jinak než my. … Vždyť čím je naše identita hlubší, pevnější a bohatší, tím budeme schopnější obohacovat druhé z toho, co je nám vlastní. My, věřící, jsme vyzýváni, abychom se vrátili ke svým pramenům s cílem soustředit se na to, co je podstatné: klanět se Bohu a milovat bližního, aby kousky naší nauky, vytržené z kontextu, nakonec nepodporovaly určité formy pohrdání, nenávisti, xenofobie nebo odmítání druhých. Pravda je, že násilí nenachází oporu v základních náboženských pravdách, ale pouze v jejich deformacích.
(papež František, encyklika Fratelli tutti, odst. 281–282; 2020)
