Duchovní krize může vést k hlubšímu přijetí naší vlastní křehkosti. Nikoli ve smyslu rezignace, ale jako svobodné přitakání skutečnosti. „Nepotřebuji se zvětšovat, naopak, musím zůstat malá, čím dál víc se umenšovat,“ píše Terezie z Lisieux, která na sklonku svého krátkého a křehkého života prochází duchovní zkouškou a temnotou a zažívá nejen svoji neschopnost citového prožívání víry, ale i svého konání navenek. Místo, aby nad tímto stavem naříkala, rozhodne se ho přijmout. Jistě, hranice mezi svobodným přijetím a malomyslností je velmi tenká. Rozlišujícím znakem mezi těmito dvěma možnostmi by mohlo být, zda takové přijetí přináší pokoj a radost, nebo naopak smutek a nespokojenost.
(Gabriela Ďurašková /*1980/ – Pavel Pola OCD /*1981/, Křehkost a zranitelnost i jako příležitost k růstu)
