Gen 22,1–18
Vojtěch od sv. Hedviky, OCD
Vidím je všude: na ulicích, v parku, v tramvaji… Vodí se za ruce, líbají se, objímají. Vnucuje se mi otázka: je to opravdu láska? Mají se ty dvojice mladých lidí opravdu rády? – Ta otázka zřejmě trápí i je samotné. A proto se ptají pořád dokola: „Máš mě rád?“ a nemohou se nasytit důkazy o partnerově lásce a věrnosti.
Člověk chce mít jistotu, že je milován. U malých dětí to vidíme nejvíce: „Ukaž mi, jak mě máš rád!“…
Odpověď na podobnou prosbu nacházíme i v Božím slově. Čtení z První knihy Mojžíšovy o Abrahámovi a Izákovi je velmi známé. Většinou je chápeme asi takto: Bůh chce mít jistotu o tom, že jej Abrahám miluje. Proto od něj žádá oběť jediného syna. – Abrahám obstojí, Bůh uchrání Izákův život a vše končí happyendem s patřičným příslibem Boží odměny. „Ukaž, jak mě máš rád!“
Ale mně tom mnohé nehraje: … Anděl říká: „Nyní vím, že se bojíš Boha…“ Nyní? Bůh je přece vševědoucí! Jak mohl předtím nevědět? Cožpak nevěděl i bez této zkoušky, jaká je Abrahámova láska k Němu? A dále: Co je to za Boha, který chce smrt jediného milovaného syny pro nic, za nic? Proč někoho zabíjet? Domnívám se, že je to všechno trochu jinak. Čteme: „Bůh zkoušel Abraháma“ – v jakém smyslu zkoušel, je-li Bůh vševědoucí? – To, co žádá Bůh, je zkouškou pro Abraháma, nikoli však pro Boha. Ten ví od začátku, jak to dopadne. Tato událost je skutečně součástí odpovědi na prosbu: „Ukaž mi, jak mě máš rád“ – ale přesně naopak. To ne člověk dokazuje svou lásku Bohu, nýbrž Bůh člověku.
Především Bůh ukazuje Abrahámovi, že miluje každého člověka, a proto nežádá lidské oběti (v té době zcela obvyklé). Naopak je zakazuje. „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm“, říká Pátá kniha Mojžíšova (18,10). Proto se na scéně objevuje beran, kterého Abrahám obětuje „jako celopal místo svého syna“. A dále: když řeknu, že Izák je předobrazem, symbolem Ježíše Krista, asi vás tím nijak nepřekvapím. To zřejmě všichni dobře víme. A to je právě klíč k pochopení celého problému. Sledujme: Viděli jsme už, že Bůh ve skutečnosti nechce, aby Abrahám obětoval „svého jediného syna, kterého miluje“. Podobně Kristus nechce zármutek vdovy z Naim, a proto křísí z mrtvých jejího jediného syna. – Avšak ve svém případě Bůh vlastního Syna neušetřil – jak čteme v listu Římanům. On jej vydal na smrt, třebaže je to jeho „milovaný Syn“, jak čteme v evangeliu. A podobně Kristus neušetřil svou vlastní matku, vdovu – Pannu Marii, bolesti nad ztrátou jediného Syna…
Ne člověk Bohu, nýbrž Bůh člověku dokazuje svou lásku. Jestliže vydává na smrt svého Syna, nedělá to pro nic, za nic. Je to přece hřích, naše radikální ne Boží lásce. A Bůh nám touto smrtí vlastního Syna dokazuje, že nás přesto miluje. I když mu pliváme do tváře.
„Ukaž mi, že mě máš rád“ – prosím Boha. A on mi dává odpověď ve smrti a zmrtvýchvstání svého jediného, milovaného Syna – Ježíše Krista. Jen skrze kříž na Golgotě mohu poznat Boha v Kristu a Jeho lásku. A proto chci vystoupit na vysokou horu, abych s Ním byl sám. Do ticha, do samoty. Tam totiž bude Ježíš před mým zrakem proměněn. A bude to tak veliké, že „nebudu vědět, co bych měl říci“.
Pane, mám důvěru, i když si někdy říkám: „Jsem tak sklíčen!“ Vždyť smrt Tvého Syna je drahocenná ve Tvých očích, takže jsi rozvázal moje pouta. Proto Ti přinesu oběť díků a budu vzývat Tvé jméno. Amen.
