Migranti v sobě nosí obrovskou zátěž zkušeností a příběhů, které nás mohou obohatit a pomáhají nám růst. Pokud mluvíme právě o druhé světové válce, vyslechl jsem vyprávění o ní i z úst polských migrantů. (…) V jejich očích byla jasně vidět ta nostalgie typická pro lidi, kteří byli nuceni opustit svůj domov. Je to rána do srdce! A kolik lidí je ještě dnes nuceno utíkat s nadějí, že najdou nový život – přesně tak, jak to udělali moji prarodiče nebo ti polští přistěhovalci –, a místo toho najdou smrt v moři, nebo jsou na hranici odmítnuti. A opět je to lidská špatnost, která způsobuje tato dramata. Kamenná srdce těch, kdo se neřídí evangeliem, které po nás naopak chce, abychom otevřeli dveře tomu, kdo na ně klepe. Otevřeli srdce dokořán pro toho, kdo hledá teplý kout; pro toho, kdo hledá podanou ruku, aby mohl zvednout hlavu.
Zamysleme se nad tím, kolik Italů odešlo před válkou a po ní do Jižní Ameriky, nebo do Spojených států. Mysleme na to, že i mnoho našich příbuzných bylo migranty! I oni byli třeba v zemích, kde se vylodili, považováni za špatné, nebezpečné lidi. A přitom jen hledali budoucnost pro své děti. „Kde je tvůj bratr?“ ptá se Pán Kaina v knize Genesis. (…) Chci stále znovu říkat a chci křičet: prosím vás, přijměme naše bratry a sestry, kteří klepou na dveře.
(papež František, citováno podle jeho autobiografie Život. Moje cesta dějinami, 2025)
