Angelus Augustinus Mazzinghi (asi 1385–1438)

Angelus Augustinus Mazzinghi (asi 1385–1438)

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 17. srpna)

Angelus byl synem Augustina z větve Peretola rodiny Mazzinghi, která žila ve Florencii. Přesné datum jeho narození není známo, ale bylo to pravděpodobně před rokem 1386. Přibližně roku 1413 vstoupil do karmelitánského řádu a byl, jak o tom svědčí nekrolog florentských karmelitánů, prvním synem rodící se „observance ze Selve“ (z Lesů), karmelitánské reformy, která začala v klášteře téhož jména (S. Maria delle Selve), blízko osady „Lastra a Signa“, a která později vyrostla v tzv. mantovskou kongregaci (1). O dva roky později už byl knězem a byl pověřen kázáním v tomto konventu, v němž později, v letech 1419–30 a v roce 1437, zastával také službu převora. V letech 1431–34 a roku 1436 měl postní kázání ve Florencii a v letech 1435–37 byl převorem florentského Karmelu. Plnil také jiné úkoly v Řádu i mimo Řád. V roce 1434 obdržel titul lektora. Zemřel 17. srpna roku 1438.

Angelovo úsilí o reformu řádového života vyrostlo na pozadí bolestné zkušenosti církevního rozkolu, v kraji obzvlášť postiženém ničivými morovými epidemiemi, v kulisách bohatého a okázalého města.

Angelus se narodil do doby velkého schizmatu (1378–1417). Oba papežové (římský Urban VI. i avignonský Klement VII.) a postupně jejich nástupci byli natolik přesvědčeni o své vlastní legitimitě a o neprávoplatnosti druhého, že považovali za vážný závazek svědomí bránit své papežství a potírat a dávat do klatby stoupence protivníka. Fakticky se tak ocitlo v klatbě celé křesťanstvo. Světci stáli na obou stranách konfliktu – Kateřina Sienská rozhodně hájila Urbana VI., Vincenc Ferrerský Klementa VII. Oba papežové se snažili získat na svou stranu též řeholní představené, což záhy vedlo k obdobnému „schizmatu“ i na Karmelu – po dlouhá tři desetiletí (1381–1411), která těsně předcházela Angelovu vstupu do Řádu, měl Karmel dva paralelní generální představené. K opětovnému sjednocení se Řád vzchopil šest let před ukončením papežského schizmatu (roku 1417 byl na kostnickém koncilu zvolen Martin V.).
Dvojpapežství rozhodně nepřispělo k řádové disciplíně, mimo jiné proto, že oba papežové, ve snaze získat řády pro sebe, hojně udělovali všemožné dispense vedoucí ke zmírnění kázně.

Angelus se též narodil do doby, v níž doznívaly hrůzné morové epidemie, které v polovině 14. století snížily počet obyvatel Evropy místy až na polovinu, v hustě obydlených italských krajích i mnohem více. To zapříčinilo obrovský úbytek řeholníků, kteří se – často jako jediní – o nakažené starali. Florentský nekrolog zmiňuje přes sto bratří, kteří v toskánské provincii v letech 1348–1349 zahynuli na mor. Na francouzském území byla navíc zbořena zhruba třetina konventů v důsledku stoleté války. Karmel ztratil stovky bratří, mezi nimi řadu vynikajících teologů, které se představení v následujících generacích snažili nahradit. Snížení počtu řeholníků a tlak na jejich universitní studium (který s sebou nesl řadu úlev od komunitního života i udělování titulů bez řádného studia), obojí vedlo k úpadku mnohých společenství.

Stále trvající morové nebezpečí koneckonců způsobilo, že koncil, který roku 1438 zasedal ve Ferraře (původně v Basileji), byl přenesen roku 1439 (tedy rok po Angelově smrti) do Florencie. Město bylo na takové politické, ekonomické, společenské i kulturní úrovni, že mohlo směle hostit stovky vysoce postavených účastníků koncilu, včetně byzantského císaře. Díky štědrému mecenášskému přístupu bankéřského rodu Medici pracovali ve Florencii přední renesanční umělci – například v době Angelova působení ve Florencii, v roce 1436, posvětil papež Evžen IV. (který ve Florencii pobýval po svém vyhnání z Říma) nákladně přestavovanou florentskou katedrálu (kterou od té doby zdobí slavná Brunelleschiho kupole). Také na florentském Karmelu „Carmine“, jehož byl Angelus převorem, vládl čilý umělecký ruch. Roku 1421, ve svých patnácti letech, zde skládá sliby jeden z nejvýznamnějších dobových malířů, Filippo Lippi. Některé z jeho fresek se v klášteře dosud dochovaly, Filippo však pro svůj značně světský způsob života klášter nakonec opouští. Nesnadné propojení společností obdivovaného uměleckého talentu a řeholního života z jeho florentských vrstevníků zvládl například dominikán fra Angelico (od roku 1982 uctívaný jako blahoslavený), nicméně si není těžké představit, že volání po návratu k přísnějšímu dodržování Řehole bylo oprávněné.

Nekrolog napsaný hned po Angelově smrti říká, že byl: nanejvýš ctnostný, velmi vzdělaný, dobrý rádce, široko daleko známý, světec a věhlasný kazatel. Jeho spolubratr a současník Nicholas Calciuri ze Sicílie dosvědčuje, že od hodnověrných svědků slyšel, že když kázal ve Florencii, padaly z jeho úst květiny, které pak posbírali dva andělé a ověnčili jimi jeho hlavu. S tímto ikonografickým motivem je světec také zobrazován.

Rakev s Angelovými ostatky byla nejprve umístěna na vyvýšeném místě v karmelitánském kostele ve Florencii, v roce 1575 pak byla uložena pod Manettiho oltář tamtéž. Bollandisté (2) ve spise Acta Sanctorum publikovaném v roce 1737 nepovažovali jeho svatost a úctu k němu za dostatečně prověřenou, a proto ho uvádějí mezi tzv. „vynechanými“ (praetermissi); byli však připraveni materiál o něm zveřejnit, pokud se jeho svatost prokáže. O dva roky později bylo jeho tělo opět přeneseno, a sice do kaple Brancacci v tomtéž karmelitánském kostele. Florentský historik Domenico Maria Manni (1690–1788) publikoval v roce 1739 jeho životopis.

Diecézní proces, který měl prověřit „úctu od nepaměti“ k tomuto světci, proběhl v roce 1758; proces konaný Posvátnou Kongregací pro bohoslužbu byl ukončen 22. prosince 1759; dekret potvrzující úctu k němu vydal papež Klement XIII. 7. března 1761. Od roku 1930 spočívají ostatky blahoslaveného pod hlavním oltářem karmelitánského kostela ve Florencii. Angelus byl florentským lidem uctíván odedávna, zvláště pod jménem Angiolino (Andílek). Na Karmelu slavíme jeho památku 17. srpna.

(1) V průběhu 14. století se původně odlehlé karmelitánské kláštery rychle proměňují v městská duchovní centra. Pastorace, universitní činnost a účast na veřejném životě církve však znamenaly změnu dosavadního způsobu života, změnu, kterou někteří vítali, jiní naproti tomu prožívali jako odklon od původního kontemplativního ideálu. Papež Evžen IV., Angelův vrstevník (narozen 1383, v úřadě od roku 1431), se snažil vyjít vstříc oběma proudům. Bulou Romani Pontificis (z roku 1432, oficiálně vydána 1435) povolil úpravu karmelitánské Řehole, zejména podstatně zmírnil (tou dobou již patrně ne příliš dodržovaný) předpis o zůstávání v cele. Zároveň bratřím, kteří chtěli dodržovat původní, nezmírněnou Řeholi, potvrdil bulou Fama laudabilis (z roku 1442) vznik mantovské reformované kongregace. Její členové přijali úlohu zpovědníků v nově vznikajících klášterech sester a výrazně formovali ženskou větev Řádu.
(2) Bollandisté, nazvaní po jezuitském historikovi Jeanu Bollandovi (1596–1665), se ustavili na počátku 17. století jako skupina badatelů pověřená kritickým zpracováním životopisů svatých. Životopisy revidované na základě pečlivého studia historických pramenů vycházely ve velkoryse pojaté edici Acta Sanctorum. Po čtrnácti letech příprav vyšly roku 1643 první dva svazky pojednávající o svatých, kteří jsou slaveni v měsíci lednu, až do konce svého života potom Bolland se svými spolupracovníky revidoval životopisy „únorových“ svatých. S touto precizností potom nepřekvapuje, že k „srpnovému“ Angelovi se dostali jejich následovníci až ve svazku z roku 1737 (zatím poslední díl vyšel v roce 1940).

(Z Angelus Mazzinghi... přeložila: Martina Vintrová; redakčně upraveno a doplněno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: bl. Angelus Augustinus Mazzinghi (127.40 kB)

  17. srpna

  BL. ANGELA AUGUSTINA MAZZINGHIHO, KNĚZE

  Angelus se narodil kolem roku 1386 ve Florencii. V té době se Evropa vzpamatovávala z následků ničivých morových epidemií, církev byla rozdělena dvojpapežstvím (i Karmel měl do roku 1411 dva paralelní generální představené), město Florencie (i zdejší karmelitánský klášter) prožívalo veliký umělecký rozkvět. Roku 1413 Angelus vstoupil do nedalekého karmelitánského kláštera Le Selve. Tamější převor, v reakci na všeobecný úpadek církve i řeholního života, zpřísnil observanci. Angelus byl prvním, kdo do kláštera vstoupil po této změně. Po dvou letech přijal kněžské svěcení a již po šesti letech řeholního života vystřídal v reformním úsilí dosavadního převora (1419–30 a pak opět od roku 1437). V letech 1435–37 byl převorem ve Florencii. Ve 30. letech 15. století pobýval ve městě z Říma vyhnaný papež se svým dvorem, Angelus byl tehdy ve Florencii pověřen kazatelskou službou. Zemřel 17. srpna 1438, za světce byl považován od nepaměti, za blahoslaveného byl prohlášen řádným beatifikačním procesem roku 1761. Angelovo tělo je dnes uloženo v karmelitánském kostele ve Florencii.

  Společné texty o svatých mužích (o řeholnících).

  Modlitba se čtením

  HYMNUS (nápěv č. 3 nebo č. 7)

  Dnes Angelovi zpívejme,
  který se z nebe dívá k nám
  a chce své bratry obdařit
  dary, jež v nebi dostal sám.

  Řeholním bratrem se nám stal
  a k strmým vrchům karmelským
  věrně a tiše směřoval
  jak duší, tak i srdcem svým.

  Moudrý, skromný a horlivý,
  námahu každou podstoupil,
  jak uměl slovy bratry vést,
  tak sám vždy příkladem jim byl.

  Dar výmluvnosti byl mu dán,
  jímž pro věc Boží horlíval,
  šířil, co učil Kristus Pán,
  a k jeho srdci všechny zval.

  U nohou Panny Marie
  dlí s blaženými dušemi,
  kéž dá nám s jasnou myslí jít
  svízelnou cestou po zemi.

  S Otcem i Synem věčně buď
  Duch Utěšitel uctíván,
  na prosby bratra Angela
  kéž dovede nás k výšinám.

  DRUHÉ ČTENÍ⁺

  Ze spisu „Nauka prvních mnichů“

  (kap. 6, AOC 3, 1914–1916, str. 356–357)

  Miluj svého bližního jako sám sebe

  Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje.¹ Avšak první ze všech přikázání je toto: Slyš, Izraeli! Hospodin, tvůj Bůh je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je první a největší přikázání.² To ale nelze zachovávat bez lásky k bližnímu, neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.³ A proto druhé přikázání je tomuto podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe⁴ – totiž v tom a pro to, v čem a proč máš milovat sám sebe.

  Musíš milovat sebe v pravém dobru, a ne ve zlu. Vždyť kdyby ses miloval ve zlém, už by ses nemiloval, ale nenáviděl. Vždyť kdo miluje nepravost, nenávidí svou duši.⁵ Proto musíš „milovat bližního jako sebe“ v dobru, ne ve zlu, takže co chceš, aby lidé dělali tobě, dělej ty jim,⁶ a co nechceš, aby ti dělali druzí, to ty nečiň nikdy druhému.⁷ Neboť láska bližnímu neubližuje.⁸ Proto máš v bližním milovat a rozvíjet to, co ho činí spravedlivým, je-li zlý; a nebo to, co mu spravedlnost uchová, je-li dobrý.

  A dále: máš milovat sebe ne pro sebe samého, ale kvůli Bohu. Co je totiž milováno pro sebe samotné, v tom spočívá vrchol radosti a život v blaženosti; a naděje, že toho dosáhneme, nás již v tomto čase utěšuje. Nesmíš však naději na blažený život vkládat do sebe nebo do jiného člověka. Vždyť prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina!⁹ V Bohu tedy musíš mít vrchol své radosti a blaženost života, jak říká apoštol: Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.¹⁰

  Vezmi si to k srdci a Boha miluj pro něho samého; sebe pak kvůli Bohu. A když máš milovat svého bližního jako sám sebe, musíš také jej milovat ne kvůli němu, ani kvůli sobě, ale kvůli Bohu. Co je to však jiného, než milovat v bližním Boha? Podle toho, říká Jan, můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání.¹¹

  To všechno již ve svém duchu připravuješ a konáš, jestliže miluješ Boha pro něj samého a jestliže pro Boha miluješ bližního jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních, totiž, spočívá celý Zákon i Proroci.¹²

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Srov. Mk 12,30–31; Jan 14,21

  Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. * Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje.
  V. Miluj svého bližního jako sám sebe. * Kdo má.

  Nebo:

  Z dogmatické konstituce druhého vatikánského koncilu o Božím zjevení

  (Dei verbum, kapitola 6, čl. 21, 25a)

  Písmo svaté v životě církve

  Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo Tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova Těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dává zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života. Proto o Písmu svatém nadmíru oprávněně platí slova: Slovo Boží je plné života a síly,¹ má moc vzdělávat a zjednat dědictví ve společenství všech posvěcených.²

  Proto všichni příslušníci duchovního stavu, především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheti řádně věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal „jenom navenek povrchním kazatelem Božího slova, kterému uvnitř nenaslouchá“,³ když má – zvláště v posvátné liturgii – sdělovat věřícím, kteří jsou mu svěřeni, nezměrné bohatství Božího slova. Posvátný sněm naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící, především řeholníky, aby častým čtením Písma svatého získali nesmírně cenné poznání Ježíše Krista.⁴ „Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista.“⁵ Ať tedy rádi přistupují přímo k posvátnému textu jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo pomocí jiných prostředků, které se v naší době všude chvályhodně šíří se souhlasem a péčí pastýřů církve. Ať však pamatují, že četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť „jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky“.⁶

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  2 Tim 4,2.5; srov. 2 Petr 1,19

  Hlásej slovo, ať je to vhod či nevhod; usvědčuj, zakazuj a povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. * Pracuj jako hlasatel evangelia, dobře konej svoji službu.
  V. Dbej na ně jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nám nevzejde v srdci. * Pracuj.

  Ranní chvály

  HYMNUS (nápěv č. 12 nebo č. 4)

  Angele, bratře, v tento čas
  před Pánem spolu s námi stůj,
  nám vytrvalost vyprošuj,
  ať obrátí se každý z nás.

  My nejsme horcí, studení,
  a Pán už stojí u dveří,
  přímluvou svou Mu otevři,
  ať vlažná srdce promění.

  Ať nitro máme vnímavé
  pro poklad v poli ukrytý,
  pro vzácnou perlu, jako ty
  vše s radostí kéž prodáme.

  Ať nezabrání nám náš hřích,
  slabosti naše, selhání,
  poslechnout výzvu k pokání,
  setkat se s Kristem v bratřích svých.

  Dnes v bázni chceme obnovit
  své sliby, první lásku svou,
  byť odvážně, už s pokorou
  Řeholi znovu věrni být.

  Stvoř čisté srdce, Bože, v nás,
  ať spolu s celým Karmelem,
  s Marií Pannou, s Angelem,
  chválíme Tě, až přijdeš zas. Amen.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Všemohoucí, věčný Bože, tys povolal blahoslaveného Angela, aby ti vydával svědectví poctivým zachováváním řeholních slibů a kazatelskou službou. Na jeho přímluvu dopřej i nám, ať to, co hlásáme, sami také věrně žijeme. Prosíme o to skrze tvého Syna...

  Nešpory

  Hymnus jako v ranních chválách.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: 1 Sol 2,2b–8
Žalm: 96(95),1–2a.2b–3.7–8a.10     Odp.: srov. 3
Evangelium: Mt 5,13–19