Archanděla Girlani (1460–1495)

Archanděla Girlani (1460–1495)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 29. ledna)

Eleonora Girlani se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v provincii Vercelli. Jako dívka navštěvovala školu benediktinek a sama se chtěla stát benediktinskou mniškou. Když se však již vypravila na cestu do konventu, její kůň se vzepřel a neodvezl ji tam. Tuto událost interpretovala jako znamení a spolu s dvěma svými sestrami, Marií a Františkou (Scholastikou), v roce 1477 jako sedmnáctiletá vstoupila do karmelitánského kláštera v Parmě (1). Zde přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila převorkou (2). Po založení kláštera v Mantově v roce 1492 se stala převorkou tam a tento úřad zastávala až do své smrti (3).

Její životopisci uvádějí, že byla obdarována mnohými duchovními dary, vytrženími, levitacemi a že se na její modlitbu děly zázraky. Když rozjímala o tajemstvích víry, podle svědectví sester byla často uchvácena do vytržení. Jeden starý životopis praví, že Archanděla žila svůj řeholní život tak opravdově, že „spolu s ostatními sestrami žily jakoby už zde na zemi nebeským životem“, čemuž odpovídal i název „Santa Maria del Paradiso“ (Svatá Maria z ráje), který světice pro nově zbudovaný klášter v Mantově prosadila. Archanděla spravovala svěřené kláštery s velikou mírností a jemností, což se později promítlo do ikonografie: bývá proto zobrazována s holubicí v ruce.

V třetím roce priorátu vážně onemocněla. Přijala svátosti a s očima upřenýma na obraz ukřižovaného Krista opakovala slova, která už dříve často pronášela: „Ježíši, má lásko“. Tak svou duši pokojně odevzdala Pánu 25. ledna 1495.

Nejprve byla pochována na klášterním hřbitově jako ostatní sestry. Brzy však bylo její tělo exhumováno a umístěno v chóru kláštera. Když byl v roce 1782 na příkaz Josefa II. klášter zrušen, její tělo bylo přeneseno do konventu karmelitek v jejím rodném městě Trino, kde však zůstalo jen dvacet let, neboť v roce 1802 byl i tento klášter zrušen (4). Její ostatky pak byly přeneseny do špitálního kostela sv. Vavřince, kde se nacházejí dodnes.

Archanděla byla lidem hned po své smrti uctívána jako světice. Tato úcta byla přezkoumána posvátnou kongregací a potvrzena papežem Piem IX., který ji v roce 1864 prohlásil za blahoslavenou a zavedl k její cti recitaci oficia. Památka blahoslavené Archanděly Girlani se na Karmelu připomíná 29. ledna.

(1) Ve 2. polovině 15. století se kláštery sester teprve rodí, zpravidla vznikají z laických společenství žen (zvaných mantellate), z tohoto prostředí vzešla i Archandělina současnice, blahoslavená Jana Scopelli. Kláštery sester si často jako zpovědníky volí bratry z mantovské reformované kongregace (to se týká přinejmenším od roku 1487 i Parmy). První zmínka o klášteře v Parmě je z roku 1465, tedy pouhých několik let před Archanděliným vstupem; pevné stanovy dostal klášter až roku 1481.
(2) Proti takovému postupu se v následujícím století jasně vymezil tridentský koncil, který výslovně stanoví, že „představenou kláštera ať není volena ta, která nedosáhla čtyřiceti let a chvályhodně nežila alespoň osm let od složení slibů“.
(3) Významným Archanděliným souputníkem byl též blahoslavený Baptista Spagnoli, jeden z nejvýraznějších představitelů mantovské reformy. Když byla Archanděla zvolena převorkou v Parmě, i on zastával v Parmě úřad převora v klášteře bratří. Roku 1479 byl potom zvolen převorem v Mantově, roku 1513 se stal generálem řádu.
V mantovském konventu bratří žil dále blahoslavený Bartoloměj Fanti – umírá ve stejném roce jako Archanděla.
(4) Za vlády Josefa II., v 80. letech 18. století, byly plošně rušeny zejména kontemplativní kláštery, celkem došlo k likvidaci asi třetiny klášterů monarchie (v Čechách se jednalo o 71 klášterů). Kláštery, které chtěly přežít, musely přijmout aktivní, státu prospěšnou službu, ať už byla jejich původní spiritualita a poslání jakékoliv.

(Podle Bl. Archangela Girlani... a dalších pramenů zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., red. upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: bl. Archanděla Girlani (114.97 kB)

  29. ledna

  BL. ARCHANDĚLY GIRLANI, PANNY

  Eleonora Girlani [džirlani] se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v tehdejším Savojsku. Na výchovu byla svěřena sestrám benediktinkám, záhy vnímala povolání k řeholnímu životu. V sedmnácti letech vstoupila do kláštera karmelitek v Parmě, který byl – jako jeden z prvních ženských klášterů Řádu – založen jen osm let předtím. Přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila za převorku. Roku 1492 se stala převorkou nově založeného kláštera v Mantově, pro který vybrala název „Santa Maria del Paradiso“. Vyjádřila tak své přesvědčení, že sestry mají již na zemi podíl na životě nebe; sama byla mysticky obdarována, měla zvláštní úctu k tajemství Nejsvětější Trojice. V třetím roce svého mantovského priorátu vážně onemocněla, zemřela 25. ledna 1495. Když byl za Josefa II. zrušen klášter v Mantově i v Trinu, byly její ostatky přeneseny do špitálního kostela sv. Vavřince v rodném městě. Blahořečena byla Piem IX. roku 1864.

  Společné texty o pannách.

  Modlitba se čtením

  DRUHÉ ČTENÍ

  Z výkladu karmelitánské řehole
  od blahoslaveného Jana Soretha

  (Expositio paraenetica, Parisiis 1625, s. 111–116.)

  O vnitřní a vnější cele

  Dále v Řeholi následuje: „Podle polohy místa, kde se rozhodnete přebývat, ať má každý z vás samostatnou oddělenou celu.“

  Řeholník je syn milosti a plod lůna cely. Cela ho mateřsky živí, chová a objímá, vede ho k plné dokonalosti a činí hodným rozmlouvání s Bohem.

  Cela je svatá půda a svaté místo, kde spolu Pán a jeho služebník vskrytu rozmlouvají, jako rozmlouvá člověk se svým přítelem. V ní se věřící duše často spojuje s pravým Bohem, tak jako se snoubenka přidružuje ke svému snoubenci. Zde sjednocuje nebeské s pozemským, božské s lidským. A jako Boží chrám je svatý,¹ tak i cela Božího služebníka. V chrámě i v cele se projednávají věci božské, v cele však častěji. Cela je totiž dílnou všeho dobra a dopomáhá k pevné vytrvalosti. V cele je každý, kdo správně žije v chudobě, bohatý. A kdo má dobrou vůli, má tam při sobě vše, co potřebuje k dobrému životu.

  Avšak abys přebýval v cele bezpečněji, jsou ti dáni tři ochránci: Bůh, svědomí a duchovní otec. Bohu jsi zavázán zbožností – zcela se jí oddej; svému svědomí jsi povinen péčí o svou čest – pro ni ať se stydíš hřešit; duchovnímu otci máš zachovávat láskyplnou poslušnost – ve všem se k němu utíkej. Navíc, dokud jsi maličký, přidám ti ještě čtvrtého strážce, a dokud se nenaučíš více myslet na Boží přítomnost, opatřím ti vychovatele. Radím ti: sám si zvol nějakého člověka, jehož příkladný život se ti tolik vtiskl do srdce a naplnil tě takovou úctou, že kdykoli by sis na něj vzpomněl, vzbudí to v tobě úctu k němu a budeš se chovat a smýšlet tak, jako by byl přítomen. Tak ať v tobě roznítí lásku a napraví vše, co je třeba napravit, takže ústraní tvé samoty ti neublíží. Všechny své myšlenky budeš považovat za jemu zjevné a přiměje tě to k nápravě, jako kdyby tě viděl a káral.

  K takovému životu v samotě ať má tedy každý samostatnou celu. Řehole praví dokonce doslovně: „Jednotliví bratři ať mají samostatné oddělené cely.“

  Měj celu vnější a celu vnitřní. Tou vnější je dům, v němž bydlí tvá duše i tělo. Vnitřní cela ať je ve tvém srdci, tam ať přebývá Pán, Bůh veškerého tvého nitra, spolu s tvým duchem. Dveře vnější klauzury jsou znamením dveří klauzury vnitřní. Jako vnější klauzura brání tělesným smyslům toulat se venku, tak ať se vnitřní smysly stále v nitru upínají k Bohu. Miluj proto svou vnitřní celu, miluj i celu vnější a pečuj o obě dvě. Buď ukrytý ve vnější cele – ne proto, abys mohl skrytě hřešit ve větší tajnosti, nýbrž proto ukrytý, abys žil ve větším bezpečí. Ani si totiž neuvědomuješ, za co své cele vděčíš. Snad ti nedochází, že jsi v ní nejen léčen ze svých neřestí, ale také ušetřen svárů s jinými. A právě tak si neuvědomuješ, jak by sis měl vážit svého nitra, dokud v něm nezakusíš milost a sladkost vnitřní útěchy. Náležitě si tedy važ obojí cely a dbej především na sebe sama: uč se v cele mít vládu sám nad sebou, uspořádat svůj život, usměrňovat své chování, být k sobě náročný a kritický. Nikomu na tobě nezáleží více a nikdo tě neposoudí s větším porozuměním, než ty sám.

  Kdosi k tomu, o čem mluvíme, říká:
  „Měj v své cele zalíbení 
  a ven jen nerad vycházej,
  celý den dbej na mlčení,
  v čas daný bystře povstávej:
  modli se, čti, čiň pokání;
  zpytovat se nepřestávej.“

  A proto říká Řehole: „Každý z vás ať má samostatnou oddělenou celu, tak jak mu bude přidělena osobním rozhodnutím převora za souhlasu ostatních bratří nebo rozumnější části.“

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Žl 27,4

  Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: * abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
  V. Abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, * abych požíval Hospodinovy něhy.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, tys dal blahoslavené Archanděle milost celým srdcem přilnout k tajemství Nejsvětější Trojice; dopřej na její přímluvu i nám, ať již zde na zemi zakoušíme předchuť tvé slávy a v plnosti tě jednou uvidíme tváří v tvář. Prosíme o to skrze tvého Syna...

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Pís 8,6–7
Žalm: 148,1–2.11–13a.13c–14    Odp.: 12a a 13a
Evangelium: Mt 11,25–30