Ludvík Martin (1823–1894) a Marie-Azélie (Zélie) Guérinová Martinová (1831–1877)

Ludvík Martin (1823–1894) a Marie-Azélie (Zélie) Guérinová Martinová (1831–1877)

Ludvík a Zélie Martinovi měli devět dětí, z nichž čtyři zemřely v dětství. Zbývajících pět dcer vstoupilo do řehole; čtyři se staly bosými karmelitkami (jednou z nich je i svatá Terezie z Lisieux, pozdější učitelka církve), jedna vizitantkou. Svatořečeni byli v roce 2015 papežem Františkem.

„Manželé Martinovi čelili všemu pod Božím pohledem a v každé situaci, ve chvílích radostí i úzkostí, stavěli Ježíše Krista na první místo. Byli si stále jisti Pánovým velkým objetím a tím, že s jeho pomocí budou nakonec schopni udělat vše a překonat jakoukoliv těžkost“ (P. Sangalli OCD, postulátor procesu). „Dobrý Bůh mi dal otce a matku, kteří byli více hodni nebe než země“ (sv. Terezie od Dítěte Ježíše).
Jejich památku slavíme na Karmelu 12. července.

Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 17. prosince 1876:

Má vroucně milovaná švagrová! Když na to myslím, jakou bolest Ti způsobím těmito řádky, tluče mi z toho srdce. Proto jsem nejprve váhala, zda Ti mám napsat úplnou pravdu. Cítím ale, že to musí být, píši proto, že potřebuji Tvou radu.
Konečně jsem se dostala k doktorovi X, který mě pečlivě vyšetřil a po chvilce ticha mi řekl: ,Víte, že nemoc, kterou máte, je velice vážná? Je to zhoubný nádor. Souhlasíte s operací?‘ Odpověděla jsem: ,Ne, protože jsem si jistá, že mi život nezachrání a naopak by mi ho ještě ukrátila.‘ A on pochopil, že jsem o tom pevně přesvědčená, takže řekl: ,Víte tolik, co já. Máte pravdu, operaci vám nemohu doporučit, protože výsledek by byl velmi nejistý.‘ Když jsem se ho ptala, zdali je vyhlídka alespoň jedno procento, dal mi vyhýbavou odpověď. Byla jsem lékaři vděčná za jeho upřímnost.
Nyní musím tedy své záležitosti rychle vyřídit, abych nepřivedla svou rodinu do rozpaků. Lékař mi pak napsal recept. Zeptala jsem se ho: ,K čemu to bude?‘ Podíval se na mě a řekl: ,K ničemu, ale nemocným to dělá dobře...‘
Doma jsem musela všechno oznámit a nyní toho lituji, neboť z toho byla na smrt vážná scéna. Všichni plakali, ubohá Leonie hlasitě vzlykala. Potom jsem jim vypočítala mnoho lidí s tou samou nemocí, kteří tu přesto ještě žili deset až patnáct let. Na oko jsem byla docela klidná, vykonávala jsem všechny práce, jako kdyby mi nic nebylo, ano, byla jsem veselejší, než kdy předtím. Tímhle způsobem jsem mohla své milé alespoň trochu uklidnit. Ovšem – odevzdávám se, jak jen mohu, do vůle Boží, ale ani v nejmenším jsem nemyslela na takovou zkoušku. Můj muž se nedá potěšit. Vzdal se docela svého oblíbeného sportu chytat ryby na udici a své rybářské náčiní odnesl na půdu. Také nechce chodit do společnosti svých přátel a je úplně zničený.
Prosím vás, netrapte se pro tuto věc, ale odevzdejte se i vy do vůle Boží. Kdyby mě Bůh považoval za užitečnou tady na zemi, jistě by u mě nedopustil tuhle nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě nebral z tohoto světa, dokud mě moje děti budou potřebovat. Marie je již velké děvče s vážným chápáním života a neoddává se žádným iluzím. Jsem přesvědčená, že jednou bude dobrou hospodyní, až já tu nebudu. Bude dělat vše, aby své sestry dobře vychovala a dávala jim dobrý příklad. I Pavlína je jemné děvče, ale Marie má větší zkušenost a má na sestry větší vliv. Celina dává naději, že bude zbožné dítě a také to slibuje. Zřídka kdy se vyskytne, aby dítě v jejím věku mělo takovou náklonnost ke zbožnosti. Co se týče Terezie, mohu to říci jediným slovem: je skutečně malým andělem. A Leonie? Tu může změnit jen Pán Bůh a jsem přesvědčena, že On to udělá. Všichni budou, milá švagrová, rádi, že Tě mají, když já tu nebudu. Budeš jim pomáhat radou i skutkem. A kdyby dívky měly to neštěstí, že by ztratily i otce, smím Tě potom poprosit, abys je vzala k sobě, že ano? Jaká je to pro mne útěcha, že mám tak dobré příbuzné, kteří nás mohou v případě nějakého neštěstí co nejlepším způsobem nahradit. Je mnoho ubohých matek, které jsou mnohem nešťastnější nežli já, protože nevědí, co bude z jejich dětí, když je musí zanechat v bídě a bez pomoci. V tomto ohledu se nemusím ničeho bát. Zkrátka, nevidím ty věci tak tragické, a to je jedna z největších milostí, jaké mi Bůh dal...
Ať se stane cokoli, využijme toho času, který nám zbývá, a zbytečně nemějme starosti. Stejně bude všechno vždycky tak, jak chce Bůh!“

Převzato z: www.bosekarmelitky.cz

•  

  Texty propria sester OCD

  (použity s jejich laskavým svolením)

  ke stažení: sv. Ludvík a Zélie Martinovi (242.56 kB)

  12. července

  SV. LUDVÍKA A ZELIE MARTINOVÝCH, MANŽELŮ

  Ludvík (1823–1894) a Zelie (1831–1877) uzavřeli manželství 13. července 1858 v Alençonu v Normandii a společně měli devět dětí, z nichž čtyři zemřely v raném dětství. Zbývajících pět dcer vstoupilo do kláštera; čtyři se staly bosými karmelitkami (jednou z nich je i svatá Terezie z Lisieux), jedna vizitantkou. Jejich manželský vztah byl plný vzájemné lásky a úcty. Stali se oddanými rodiči, vyznačovali se pracovitostí, pozorností vůči chudým, misionářským zápalem. Za blahoslavené byli prohlášeni v roce 2008 v Lisieux a svatořečeni byli v roce 2015 papežem Františkem během biskupské synody o rodině.

  Společné texty o svatých mužích nebo o svatých ženách.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS

  Ty, všech mateřských srdcí Stvořiteli,
  jsi pro mne otec laskavý a bdělý,
  Ježíši, Boží Slovo jsi a Syn,
  nad srdce mateřské tvé srdce ctím!

  Neustále mě sleduješ a chráníš,
  a když tě volám, nikdy neotálíš,
  mám-li kdy pocit, že jsi ukrytý,
  pak pomůžeš mi hledat tě vždy ty.

  Jen tobě, Ježíši, chci blízko dlívat
  a jenom ve tvé náruči se skrývat.
  Jak malé dítě chci tě ráda mít
  a jako chrabrý voják zápasit.

  Nebo:

  Jak velmi jste oslaveni,
  všichni Boží svatí,
  jste ze světských zarmoucení
  do nebes přijati,
  do radosti věčné,
  do radosti věčné,
  slávy nekonečné.

  Co dřív oko nevidělo,
  na to vy patříte,
  co dřív ucho neslyšelo,
  to nyní slyšíte,
  nač jste nemyslili,
  nač jste nemyslili,
  již jste okusili!

  Váš jediný den je lepší
  než zde léta mnohá,
  život váš nejblaženější
  v milování Boha.
  Ta rozkoš nebeská,
  ta rozkoš nebeská,
  je lepší než světská.

  Všichni milí Boží svatí,
  na nás vzpomínejte,
  abychom se k vám dostati
  mohli, pomáhejte.
  Pomozte k spasení,
  pomozte k spasení,
  k slávy dosažení.

  DRUHÉ ČTENÍ

  Z korespondence svaté Zelie Martinové

  (Dopisy ze dne 4. března 1877 a 28. října 1876)

  Navždy se stal mou oporou a tím, kdo mě těší

  Dnes odpoledne po nešporách jsem šla s Marií k jedné chudé dělnici, která je se svým mužem již skoro čtyři měsíce nemocná. Když jsem se vrátila, nalezla jsem balík s náboženskými předměty, které tvá teta používala až do své smrti. S Marií jsme spěchaly přečíst si přiložené dopisy. Když Marie četla tvůj dopis, velmi plakala; i mne se hluboce dotkl a zároveň mě potěšil.

  Ano, moje milovaná Pavlíno, i ty se jednou staneš svatou, tak jako tvá teta. Jak jsem měla svou milovanou sestru ráda! Nemohla jsem být bez ní. Jednoho dne, ještě než vstoupila do kláštera, jsem pracovala na zahradě a ona nebyla se mnou. Šla jsem ji vyhledat.

  Řekla mi: „Co budeš dělat, až tu nebudu?“ Odpověděla jsem jí, že i já opustím dům. A opravdu. O tři měsíce později jsem odešla i já, ale nešla jsem stejnou cestou jako ona. V den své svatby jsem ji navštívila poprvé. Musím se přiznat, že toho dne jsem vyplakala snad všechny své slzy. Tolik, jako tehdy, jsem v životě neplakala nikdy – předtím ani potom. Moje ubohá sestra nevěděla, jak mne utěšit. Nebylo to tím, že bych ji nerada viděla v klášteře, naopak! Chtěla jsem tam být taky. Srovnávala jsem její život se svým a pláč ještě zesiloval… Ano, dlouhou dobu jsem pak byla v duchu svým srdcem v klášteře Navštívení. Často jsem tam docházela a vždy jsem tam vdechovala mír a pokoj, že to ani nedokážu popsat. Jakmile jsem klášter opustila, byla jsem nešťastná, že musím žít ve světě. Stejně jako sestra jsem chtěla strávit svůj život ve skrytosti.

  Ty, moje Pavlíno, velmi miluješ svého otce, a možná si pomyslíš, že jsem mu dělala starost – a to dokonce i v den naší svatby. Ale nebylo tomu tak. On mi rozuměl a jak mohl, snažil se mě utěšit, protože jeho touhy byly stejné jako ty mé. Ba dokonce si myslím, že naše vzájemná náklonnost se tím ještě prohloubila a naše city se ještě víc sjednotily. Navždy se stal mou oporou a tím, kdo mě těší.

  Když jsme ale pak měli děti, naše ideály se trochu změnily. Už jsme nežili pro nic jiného než pro ně. Ony se staly naším štěstím a nikdy jsme už nenašli jiné. Všeho ostatního jsme se zřekli, svět s jeho ruchem nás nezajímal. Pro mne to bylo velké zadostiučinění. Chtěla jsem mít mnoho dětí, abych je vychovala pro nebe.

  Některé z nich již v nebi jsou a ostatní je budou následovat, až budou mít více zásluh, neboť budou bojovat déle.

  Kromě této smrti jsem poslední týden byla velmi zaměstnána prací. Mimo to jsem měla i mnoho návštěv. Ze všech stran mi přicházeli vyslovit soustrast, s výjimkou jedné paní. Když si pomyslím, co všechno jsme pro tyto lidi udělali – snad více, než se zdálo možné. Myslím si, že nás nemají rádi proto, že naše názory se velmi liší od těch jejich.

  Jistě bys něco ráda slyšela o své malé sestře. Je to rozkošné a chytré dítě. Vždycky musí přesně vědět, jaký je právě den. Dnes ráno mi říkala: „Dnes je neděle, zítra je pondělí a potom bude úterý.“ Zná je již všechny a nikdy se nezmýlí. Terezka a Celina jsou nerozlučné. Nejde si představit jiné děti, které by se měly více rády, než tyto dvě.

  Jednou se mě Terezka zeptala, jestli půjde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, když bude moc hodná. Odpověděla mi: „Ano, a když nebudu hodná, přijdu do pekla… Ale já vím, co udělám: uteču za tebou do nebe. Co by mohl Pán Bůh udělat, až mě tam najde? Ty mě velmi pevně stiskneš v náručí!“ Četla jsem v jejích očích, že je pevně přesvědčena, že jí Pán Bůh nemůže nic udělat, když je v matčině náručí.

  Jak ten čas uběhl, má milá Pavlíno! Právě bije půl jedenácté, a já jsem myslela, že je teprve devět hodin. Píši již od půl sedmé. Tohle je již čtvrtý dopis: do Lisieux, strýčkovi do Paříže, Alfonzíně a tobě. Na shledanou! Objímá tě tvá matka.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Řím 12,2; Ef 4,23–24

  Změňte se a obnovte svoje smýšlení, * abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.
  V. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového * abyste dovedli rozeznat.

  Ranní chvály

  HYMNUS

  Manželé ctnostmi zářící,
  Ludvíku, Zelie, slyšte nás,
  se svojí dcerou, světicí,
  nám pomáhejte v každý čas.

  Necháš se vyslat na daleké cesty,
  spojuješ srdce, jež nesvornost dělí,
  abychom všichni bezpečí a štěstí
  zakoušet směli.

  Prací svou, vroucí modlitbou
  Boha jste oslavovali
  a tvář jeho milosrdnou
  dětem svým ukazovali.

  Spojeni láskou oddanou
  učili jste je zbožnosti,
  nedělní chvíle s rodinou
  předchutí byly věčnosti.

  Nemocí těžkou zkoušeni
  Bohu jste věrní zůstali,
  Kristova kříže účastni
  slávy jeho jste dosáhli.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  Př 31,10–12.20.30

  Řádnou ženu, kdo ji najde; větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Svou dlaň otevírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Jako se raduje z nevěsty ženich, * tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe. Jako.
  V. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce. * Tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe. Sláva Otci. Jako.

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

  PROSBY

  Na přímluvu svatých manželů Ludvíka a Zelie Martinových společně prosme Boha, našeho Otce:

  Pane, provázej nás svým požehnáním.

  Ty jsi už první dvojici lidí spojil v jedno,
  — dej, ať tam, kde žijeme, vytváříme společenství lásky.

  Ty sis přál, aby rodiny byly bezpečným místem růstu a školou života,
  — uděl nám milost, abychom si vzájemně pomáhali na cestě za tebou.

  Svatým manželům Martinovým jsi dal milosrdné srdce, že se dokázali dělit o svůj majetek,
  — nauč i nás poznávat tě ve svých bližních, kteří potřebují pomoc.

  Ludvík i Zelie čerpali svou sílu z každodenní účasti na mši svaté a ze společné modlitby,
  — dej i nám otevřená srdce, abychom byli schopni přijímat tvou milost.

  Martinovi o tobě vydávali svědectví uprostřed světa,
  — dej, abychom i my o tobě svědčili svým životem.

  Otče náš.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Všemohoucí Bože, ty jsi dal svatým Ludvíkovi a Zelii milost, aby jako křesťanští manželé a rodiče šli po cestě svatosti; dej, abychom tě na jejich přímluvu a podle jejich příkladu milovali a věrně ti sloužili, a tak plně odpovídali na své povolání. Skrze tvého Syna. Skrze tvého Syna.

  Nešpory

  HYMNUS

  Svatí Ludvíku, Zelie,
  vy do nebeské vlasti
  společně jste procházeli
  cestou skrz mnohé strasti,
  před Bohem smlouvou manželskou
  věrnost, úctu i lásku
  slíbili jste si do smrti,
  život vydali v sázku.

  Ve vašem krbu rodinném,
  tam oheň hořel stále,
  spolu jste v hlase jediném
  zpívali k Boží chvále.
  Oba jste vždycky toužili
  o svůj život se dělit,
  s dětmi a mnoha přáteli
  plakat i se veselit.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  Ef 3,31–33

  „Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své manželce a ze dvou se stane jen jeden člověk.“ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. A proto každý z vás ať miluje svou ženu jako sám sebe a manželka ať zase svému muži projevuje úctu.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Bůh se k nim sklonil * a pomáhal jim. Bůh.
  V. On byl jejich útočištěm * a pomáhal jim. Sláva Otci. Bůh.

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Kristus miloval církev a vydal za ni sebe sama, aby z ní učinil snoubenku svatou a neposkvrněnou.

  PROSBY

  Boha Otce, který naplnil svým požehnáním manželství svatých Ludvíka a Zelie Martinových, společně prosme:

  Bože, veď nás k dokonalé jednotě.

  Provázej všechny, kdo se připravují k manželství nebo zasvěcenému životu,
  — dej jim pocítit svou pomoc.

  Daruj všem rodinám pokoj a vzájemnou lásku,
  — aby byly obrazem tvého života.

  Dej manželům sílu k odpuštění, ochotu ke smíření
  — a trpělivost se sebou navzájem.

  Těm, jejichž manželství ztroskotalo, otevři novou cestu,
  — vždyť pro tebe není žádná situace bezvýchodná.

  Těm, kdo tě neznají, dej poznat, že jsi dobrý Otec
  — a že všichni lidé patří do tvé rodiny.

  Provázej manžele, které rozdělila nemoc, neštěstí nebo smrt,
  — a dej jim nalézt útěchu v naději na věčný život.

  Otče náš.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.