Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)

Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)

(OCD • svatá • památka 25. srpna)

Miriam se narodila 5. ledna roku 1846 v Abellinu, malé galilejské vesnici na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem. Její arabští rodiče, Georges Baouardy a Miriam Schahyn, již před ní měli dvanáct synů, kteří však všichni zemřeli v útlém věku. Podle řecko-melchitského ritu, k němuž rodina patřila, byla holčička po deseti dnech pokřtěna a biřmována ve vesnickém kostele sv. Jiří. O dva roky později se narodil její mladší bratr Pavel. Dětem však záhy zemřel tatínek a o několik dní později i maminka. Miriam se ujal strýc z otcovy strany, Pavlík vyrůstal v rodině tety. Oba sourozenci se již nikdy neviděli.

Dětství ve strýcově rodině probíhalo v poklidném ovzduší. Od sedmi let se Miriam mohla jednou týdně zpovídat, krátce před osmým rokem poprvé přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Zanedlouho se rodina přestěhovala do Egypta. Podle východního zvyku zasnoubil strýc dvanáctiletou Miriam se svým káhirským bratrancem. Dívka se uzavření sňatku nečekaně rázně vzepřela. Rodina s ní od té doby zacházela jako se služebnou, zpovědník jí pro její neposlušnost odmítl udělit rozhřešení a podávat Eucharistii. Miriam se s trápením svěřila muslimskému sluhovi svého strýce, který cestoval do Galileje a jehož Miriam poprosila o doručení dopisu bratru Pavlovi. Muslim se ji však pokusil přemluvit ke konverzi k islámu, a když neuspěl, v afektu prořízl Miriam hrdlo a zanechal ji na opuštěném místě. O zraněnou Miriam bylo postaráno zázračným způsobem – asi měsíc dívku ošetřovala neznámá "Paní v bílém", tuto událost z roku 1858 pak Miriam doživotně připomínala velká jizva na krku a chraplavý hlas.

Miriam se už ke strýci nevrátila, pracovala jako služebná v rodinách v Alexandrii, Jeruzalémě, Bejrútu a nakonec od roku 1863 v Marseille. Zde rozlišila povolání k řeholnímu životu, na překážku jí však bylo její křehké zdraví, neznalost francouzštiny, negramotnost, a nakonec i neochota rodiny, kde pracovala, propustit ji ze svých služeb. Po neúspěšných pokusech o vstup k Dcerám křesťanské lásky a ke klariskám nakonec zahájila roku 1865 postulát u Sester sv. Josefa, v jejichž institutu bylo několik arabsky mluvících postulantek a novicek ze Sýrie, které jí pomohly překonat počáteční jazykovou bariéru. Miriam již od dětství prožívala důvěrný vztah s Ježíšem, extáze ji provázely ještě před vstupem do kláštera. Během postulátu těchto stavů přibývalo, na jejím těle se objevila stigmata. Spolusestry si s těmito neobvyklými jevy neuměly poradit a rozhodly se ji proto po dvou letech propustit. Matka Veronika, která ji během posledního období vedla a sama se připravovala na přestup ke karmelitkám v Pau Miriam nabídla, aby odešla na Karmel s ní.

O slavnosti Nejsvětější Trojice, 15. června roku 1867, Miriam vstoupila na Karmel a již 27. července směla přijmout hábit a jméno Marie od Ukřižovaného Ježíše. Komunita si přála, aby se Miriam stala nikoliv sestrou laickou, ale chórovou – tedy s povinností liturgie hodin. Miriam tak započaly roky trápení, kdy se ji podpřevorka snažila naučit číst a modlit se latinsky i francouzsky. Výsledky však neodpovídaly vynaloženému úsilí, a tak bylo Miriam po čtyřech letech dovoleno vrátit se do postavení laické sestry. Její noviciát byl protkán řadou zkoušek – nemocemi, pokušeními Karmel opustit i svíravou nejistotou (její i spolusester), zda původcem neobvyklých jevů je Duch svatý, nebo zda přicházejí od zlého. O postě roku 1868 se znovu objevují stigmata, v květnu obdrží Miriam milost probodení srdce, od konce července do začátku září ji pak sužuje čtyřicetidenní posedlost. Během extází měla Miriam duchovní účast na dění v církvi – předvídala nebezpečí hrozící papeži, byla vnitřně přítomna pronásledování křesťanů v Číně; v extázích také skládala své modlitby-básně.

Miriam vstoupila na Karmel v Pau v době, kdy se připravovalo založení nového kláštera v indickém Mangalore. S nadšením se připojila k pěti sestrám, které v srpnu roku 1870 vypluly z Marseille. Začátky se neobešly bez velkých komplikací, neboť tři sestry cestu nepřežily. 21. listopadu následujícího roku Miriam skládá v Mangalore sliby. Záhy po nich přichází další bolestné období, kdy ji spolusestry považují za posedlou. V tomto napětí a ovzduší nedůvěry posílá roku 1872 biskup sestru Marii od Ukřižovaného Ježíše zpět do Pau.

Krátce po návratu do Francie začne Miriam hovořit o založení kláštera v Betlémě. Myšlenka je přijata zpočátku chladně, ale Miriam neopouští touha vrátit se do své (i Ježíšovy) vlasti. Po získání nezbytných finančních prostředků a povolení Svatého stolce, v září roku 1875, dorazilo do Betléma sedm profesek, jedna chórová novicka a dvě laické sestry. Poté, co se komunita provizorně ubytovala, určila sestra Miriam pahorek, na němž měl být klášter vystavěn. Protože jako jediná uměla arabsky, pověřila ji převorka ochotně dohledem nad celou stavbou. Miriam se starala o staveniště, jednala s dodavateli, povzbuzovala zedníky. Již 21. listopadu roku 1876 se sestry mohly do nového kláštera nastěhovat, a ačkoliv ještě probíhaly dokončovací práce, Miriam plánovala další založení, tentokrát v Nazaretě.

Na jaře roku 1878, kdy už se její zdravotní stav velmi zhoršoval, ještě stihla v doprovodu betlémské převorky a novicmistrové vyhlédnout nový pozemek. V průběhu léta se její bolesti, slabosti a krize, zejména potíže s dýcháním a velké otoky, násobily. Přesto nadále dohlížela na stavební práce v Betlémě. 22. srpna, když nesla dělníkům dvě vědra čerstvé vody, upadla a zlomila si na několika místech paži. Ruku zachvátila gangréna. Po čtyřech dnech, ráno 26. srpna roku 1878 sestra Marie od Ukřižovaného ve svých třiatřiceti letech umírá. Asi tři hodiny po smrti vyňal přivolaný chirurg Mariino srdce, aby mohlo být posláno do kláštera v Pau. Srdce bylo ozdobeno zacelenou jizvou.

Marii prohlásil za blahoslavenou papež Jan Pavel II. 13. listopadu 1983, svatořečena byla papežem Františkem 17. května 2015. Její památku slavíme na Karmelu 25. srpna.

(Z různých pramenů: redakce)

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše (128.65 kB)

  25. srpna

  SV. MARIE OD UKŘIŽOVANÉHO, PANNY

  Mariam (počeštěně Miriam) Baouardy [bauárdy] se narodila roku 1846 v Abellinu v Galileji. Záhy osiřela, její výchovy se ujal strýc. Ve dvanácti letech odmítla navrhovaný sňatek, od příbuzných utekla a pracovala jako služebná. Práce ji přivedla do Marseille, kde, ač negramotná a neznalá francouzštiny, zahájila roku 1865 postulát u Sester sv. Josefa. Sestry, rozpačité ze stigmat a extází, které provázely její důvěrný vztah s Ježíšem, jí doporučily po dvou letech přestup na Karmel. V jednadvaceti letech vstoupila do kláštera bosých karmelitek v Pau, odkud byla vyslána k založení nového kláštera v indickém Mangalore. Tam složila sliby jako laická sestra. Vynikala pokorou a úctou k Duchu svatému. Během extází měla Miriam duchovní účast na dění v církvi, v extázích také skládala své modlitbybásně. Svá mimořádná duchovní obdarování prožívala velmi bolestně, byla sužována těžkými pokušeními i posedlostí, spolusestry ji odmítaly. Roku 1872 ji biskup poslal zpět do Pau, o tři roky později jí bylo povoleno založit klášter v Betlémě, připravovala založení v Nazaretě. Zemřela po vyčerpávající nemoci 26. srpna 1878, je pohřbena v karmelitánském kostele v Betlémě. Blahořečena byla v roce 1983, svatořečena roku 2015.

  Společné texty o pannách.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS

  Pozvala jsem celou zemi,
  aby tě chválila, aby ti sloužila,
  navždy a bez toho, že by někdy přestala!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem širé moře,
  aby tě chválilo, aby ti sloužilo,
  navždy a bez toho, že by někdy přestalo!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem ptáky nebe,
  aby tě chválili, aby ti sloužili,
  navždy a bez toho, že by někdy přestali!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem jasné hvězdy,
  aby tě chválily, aby ti sloužily,
  navždy a bez toho, že by někdy přestaly!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem všechny lidi,
  aby tě chválili, aby ti sloužili,
  navždy a bez toho, že by někdy přestali!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Odhal mi Milovaného,
  abych tě chválila, abych ti sloužila,
  navždy a bez toho, že bych někdy přestala!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  DRUHÉ ČTENÍ⁺

  Dopis svaté Marie od Ukřižovaného jejímu zpovědníkovi,
  otci Lazarovi od Kříže, 15. března 1873

  (Z knihy: Pierre Estrate, Miriam – malá Arabka, KNA 2015, s. 304–305)

  Chtějme srdce větší než nebe, země i moře

  Můj otče, dobrý Bůh si od vás žádá hlavně dvou věcí. Boží Srdce plane touhou po vaší poslušnosti a slepé odevzdanosti právě narozeného dítěte. Nepřemýšlejte nad tím a nechte se umístit tam, kam vám určí poslušnost, spolehněte se… Přijdou na vás chvíle pokušení a ponížení, snášejte je s radostí, bez reptání, a buďte si jistý, že Boží slovo se musí naplnit, nikam nepadá bez užitku. Lidé často dělají pravý opak, ale Pán je ve svých slibech věrný. Budou mluvit proti vám, kamkoli přijdete; vždy najdete někoho, kdo bude zkoušet vaši trpělivost a vaši lásku. Buďte věrný a jděte stále vpřed, buďte připravený kdykoliv obětovat svůj život za ty, kdo vám budou působit utrpení. Pamatujte, že to, co pro ně vykonáte, není mnoho v porovnání s tím, co pro vás chystá Bůh. Druhá věc, kterou si od vás dobrý Bůh žádá, je pokora a hlavně opatrnost.

  Dovolte, abych vám řekla, že nejste dost opatrný. Dnes, ještě více než kdy jindy, zvláště v tomto ošidném století, je velmi vzácné najít srdce přímé a upřímné.

  Můj otče, pokud je to možné, prolévejme oba krvavé slzy vděčnosti Bohu za všechno, co udělal, i za to, co se ještě pro nás chystá udělat. Jak jen jsou naše srdce malá, aby milovala Ježíše! Je třeba vytrvale a upřímně toužit, často říkejme: „Pane, chtěla bych srdce větší než nebe, země i moře, abych tě mohla milovat. Umírám zahanbením, že jsem nemilovala Ježíše tolik, jak bych si přála…“

  Zapřísahám vás… nechte ostatní mluvit, ať si říkají, co chtějí. Bůh je Bůh, a i kdyby se nebe a celá země obrátily proti duši, aby jí otřásly, proti duši, kterou střeží Bůh, nic nezmůžou. To vám neříkám za sebe, ne! Sama jsem před Bohem plná hanby, ne před tvory, ale před svým Stvořitelem.

  Mohou o mně říct, jak už se to stalo, že jsem ve spojení s nebem, a potom zas, že jsem ve spojení s peklem: nic z toho mě ani nepotěšilo, ani nezarmoutilo. Jsme jen to, co jsme před Bohem. Vyhnanství je krátké a já mám jedinou touhu, můj otče: jít za Bohem co nejrychleji a opustit tuto zemi, protože mám strach, když vidím, že i duše tak čisté a tak moudré padly hrozivým pádem. A co teprvé já, plná hříchů a nevědomosti, co by bylo se mnou? Běda, proste Pána, aby mě raději vytrhl z této země, než abych ho urazila. To nikdy, tisíckrát ne! Nikdy bych ho nechtěla urazit, to raději zemřu…! Omluvte ten hrozný dopis, který vám píši, můj otče, odpusťte mi, žehnejte mi a bez ustání proste Ježíše, aby mě uchránil celou jen pro sebe.

  Vaše nehodná dceruška, sestra Miriam od Ukřižovaného

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  z dopisu sv. Marie od Ukřižovaného

  Vůbec se nedivte tomu, co vidíte a slyšíte v současné době, a nehněvejte se kvůli tomu; naopak, každého omlouvejte. * Zapřísahám vás, pro lásku k našemu Milovanému, omlouvejte všechno a všechno snášejte.
  V. Nechme tvory, ať nás soudí; buďme souzenými, ale nebuďme soudci. * Zapřísahám vás.

  Nebo:

  Vize svaté Marie od Ukřižovaného,
  kterou obdržela během exercicií před svými sliby

  (Z knihy: Pierre Estrate: Miriam – malá Arabka, KNA 2015, s. 184–185)

  Pyšný a pokorný člověk

  Náš Pán stál přede mnou. Viděla jsem ho, chtěla jsem jít k němu, ale nemohla jsem. Ježíš se mi zdál tak křehký, jako luční květ, který hned zvadne, když se ho dotknete. Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale nohy mě nemohly unést. Přesto mi připadalo, že jsem trochu postoupila a řekla jsem: „Pane, trochu jsem se k tobě přiblížila, stojíš přede mnou, moje oči tě vidí, moje uši tě slyší. Dej mi prosím sílu, abych došla až k tobě.“ A zároveň jsem vzývala Ducha svatého, aby mi dal sílu.

  Pak mě někdo uchopil a řekl: „Dívej se před sebe.“ Dívala jsem se a zdálo se mi, že vidím zahradu s květinami, stromy a ovocem. Před zahradní bránou byl založený velký oheň. Kdo chtěl vejít dovnitř, musel projít tímto ohněm. V tu chvíli jsem spatřila před zahradou dvě osoby. Jedna kráčela hrdě, s hlavou vztyčenou, druhá měla hlavu skloněnou a byla celá ohnutá. První osoba nebojácně vstoupila s hlavou stále vzpřímenou. Vešla do zahrady a trhala květiny i ovoce podle libosti. Když se pak vrátila k bráně, znovu prošla plameny, aby se dostala ven. Nyní však oheň spálil všechno, co měla na sobě i co nesla s sebou. Stála venku úplně nahá. Druhá osoba také vstoupila do zahrady, ale když vkročila do ohně, hodně se sklonila, takže jí šaty neshořely. Jakmile byla uvnitř, rozeběhla se, sbírala spoustu květin a ovoce všeho druhu a k bráně zahrady se vrátila s plnou náručí květů i plodů. Aby prošla ohněm, sklonila se ještě víc než prve a plameny se jí ani nedotkly, takže vyšla ven krásnější a bohatší než předtím.

  Zeptala jsem se, co to znamená, a můj průvodce mi řekl: „Oheň představuje soužení, problémy, úzkost, utrpení a zkoušky života. Pán posílá lidi, aby natrhali květy a ovoce. První osoba, která vstoupila do zahrady a vyšla ven chudá, smutná a nahá, je obrazem těch, kteří ve zkouškách zpychnou: kvůli své pýše, sobectví a sebelásce nakonec o všechno přijdou. Druhá osoba je obrazem duší, které se v utrpení a ve zkouškách pokoří. Získají tak mnoho květů i plodů.

  V okamžiku smrti pak nabídnou své květy i plody Pánu. Obě duše přijdou před Pána a ten se jich bude vyptávat. Řekne první duši: ‚Vstoupila jsi do zahrady, trhala jsi květiny a ovoce – kde je máš?‘

  ‚Pane,‘ odpoví duše, ‚oheň, kterým jsem musela projít, všechno spálil, pohltil. Nic mi nezůstalo.‘

  ‚Nu dobrá,‘ řekne na to Pán, ‚když nemáš nic, jdi s těmi, kteří nejsou nic. Zlořečená, neznám tě!‘

  Pak se Pán obrátí na druhou duši, která své ovoce skryla: ‚A ty, co jsi nasbírala?‘ Duše hned rozloží před Pánem vše, co dosud skrývala, skloní hlavu a řekne: ‚To ty jsi mě nesl a ty jsi nasbíral všechno to ovoce.‘ A Pán jí odpoví: ‚Vstup a odpočiň si, pojď se radovat se svým Pánem.‘“

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Jak 4,6.5.10

  Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. * Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád.
  V. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší. * Duch.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

  Ranní chvály

  HYMNUS

  Duchu svatý, obejmi mne,
  Lásko Boží, stravuj mne,
  na cestu pravdy uveď mne,
  a s Ježíšem zasnub mne.

  Maria, doprovázej mne,
  ochraňuj mne před klamem,
  nebezpečím a každým zlem,
  požehnej mi s Ježíšem.

  Prameni světla, osvěť mne,
  pokojem svým naplň mne.
  Hladová jsem – přijď, nasyť mne,
  žíznivá jsem – osvěž mne.

  Nevědomá jsem – pouč mne,
  chudá jsem – obohať mne.
  Celá se tobě oddávám,
  přijď a působ ve mně sám.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, Otče milosrdenství a veškeré útěchy, ty jsi svatou Marii od Ukřižovaného, pokornou dceru Svaté země, přivedl ke kontemplaci tajemství svého Syna a učinil jsi ji svědkem lásky a radosti Ducha svatého; na její přímluvu nám dej ochotu k účasti na Kristově utrpení, abychom měli také účast na jeho slávě. Neboť on s tebou...

  Nešpory

  HYMNUS

  Pozvala jsem celou zemi,
  aby tě chválila, aby ti sloužila,
  navždy a bez toho, že by někdy přestala!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem širé moře,
  aby tě chválilo, aby ti sloužilo,
  navždy a bez toho, že by někdy přestalo!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem ptáky nebe,
  aby tě chválili, aby ti sloužili,
  navždy a bez toho, že by někdy přestali!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem jasné hvězdy,
  aby tě chválily, aby ti sloužily,
  navždy a bez toho, že by někdy přestaly!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Pozvala jsem všechny lidi,
  aby tě chválili, aby ti sloužili,
  navždy a bez toho, že by někdy přestali!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Odhal mi Milovaného,
  abych tě chválila, abych ti sloužila,
  navždy a bez toho, že bych někdy přestala!
  Mé srdce je sjednocené s tebou, Lásko.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách..

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Oz 2,16.21–22
Žalm: 45(44),11–12.14–15.16–17     Odp.: srov. Mt 25,6
Evangelium: Lk 10,38–42