Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) (1891–1942)

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) (1891–1942)

(OCD • svatá • patronka Evropy • svátek 9. srpna)

Edith se narodila roku 1891 ve Vratislavi (Wrocław) jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Její rodina patřila k liberálním židovským kruhům, které se hlásily ke svému německému původu. Již v patnácti letech se odcizila židovské víře. Tehdy na deset měsíců přerušila školní docházku a pomáhala v domácnosti jedné ze svých sester, která žila v Hamburku. „Náboženství se v tomto domě vůbec nepraktikovalo. Zde jsem se také zcela vědomě a z vlastního rozhodnutí odnaučila modlit,“ píše ve své autobiografii (1).

Když jí bylo dvacet, začala ve Vratislavi velmi úspěšně studovat germanistiku, psychologii a především filosofii. Byla jednou z mála žen, které mohly před první světovou válkou studovat na universitě. V roce 1916 promovala u Edmunda Husserla, který učil nejprve v Göttingen a potom ve Freiburgu, stala se jeho asistentkou a zůstala jí do roku 1918. Edith toužila pracovat samostatně a ráda by se habilitovala. Husserl jí napsal doporučení pro Göttingen; ale tento její záměr se nakonec neuskutečnil.

Setkání s věřícími křesťany, které poznala v Göttingen a ve Freiburgu, ji ovlivnila natolik, že začala čím dál tím víc přemýšlet o svém ateistickém postoji. V roce 1921 prožila hlubokou krizi a měla pocit, že musí na nějakou dobu ‚zmizet‘, aby si udělala jasno ve svých osobních životních hodnotách i v tom, čemu vlastně věří. Rozhodujícím pro její obrácení ke křesťanství byla především četba autobiografie Terezie z Avily. Na Nový rok 1922 přijala křest a stala se katoličkou. Edith se rozhodla – pod vlivem své vnitřní proměny – vzdát se myšlenky na manželství a soukromým slibem se zavázala, že se dává k dispozici pro potřeby církve. Chtěla vstoupit na Karmel, ale ohledy na matku a mínění těch, kdo ji duchovně doprovázeli, takový krok zatím nedoporučovaly.

V následujících letech (1922–1931) Edith pracovala jako učitelka na dívčím lyceu a v učitelském semináři dominikánek ve Špýru (Speyer). Vedla zde velmi prostý život, její největší touhou bylo žít pod Pánovým pohledem a v Jeho blízkosti. Opětovně byla zvána na přednášky a kongresy doma i v zahraničí, díky čemuž ani teď neztratila kontakt s vědeckým světem.

Od roku 1928 se Edith Stein zabývala problémy moderní zaměstnané ženy. V přednáškách a článcích se zasazovala o zrovnoprávnění žen v zaměstnání a v politice.

Editino dlouholeté úsilí o pedagogickou činnost na nějaké německé vysoké škole – v roce 1919 se ucházela o docenturu v Göttingen a v Kielu, v roce 1931 ve Freiburgu a Vratislavi – nakonec vedlo k úspěchu, když ji v roce 1932 povolali do Münsteru, aby zde pracovala na Německém institutu pro vědeckou pedagogiku. Nicméně ‚slavná vědecká dráha‘ jí jako ženě a Židovce zůstala odepřená. Na žádné z německých universit se nemohla habilitovat. Když musela podle zákona o neárijcích v roce 1933 ukončit činnost v Münsteru, vstoupila do kláštera karmelitek v Kolíně. Tento krok pro ni „nebyl novým rozhodnutím, ale uskutečněním jednoho velmi starého, k čemuž zavdaly podnět tehdejší poměry“ (2).

Spiritualita Karmelu se svým prostým způsobem života odpovídala Editině touze kráčet v těsné blízkosti s Pánem a nechat se Jím vést. Nehledala pro sebe žádná privilegia, nýbrž zapojila se do úkolů, které bylo třeba vykonat pro fungování klášterního společenství. Po časných slibech (1935) ji představené pověřily, aby pokračovala ve studiích a připravila nějaké publikace. S tichým souhlasem spolusester pak Edith vypracovala obsáhlé dílo: Endliches und ewiges Sein (Časné a věčné bytí). O své práci v klášteře napsala jednomu ze svých starých přátel: „Pokud jde o práci, vyjde u nás nastejno, jestli člověk škrábe brambory, umývá okna nebo píše knihy. Obecně je ale člověk ‚používán‘ k tomu, k čemu se lépe hodí, a proto já mnohem méně často škrábu brambory, než píši“ (3).

Když byla tato práce na konci třicátých let hotová, bylo pro Edith čím dál těžší najít vůbec nějaké nakladatelství, které by chtělo tisknout její knihy. „Ani pro mé dvousvazkové dílo (Endliches und ewiges Sein) se ještě nenašla země, v níž by mohlo vyjít“, napsala Edith témuž příteli v květnu 1938 (4).

Po Křišťálové noci 9. listopadu 1938 se situace v Německu stala pro Edith životu nebezpečnou (5). Posledního prosincového dne roku 1938 utekla do Nizozemí: Karmel v Echtu jí nabídl asyl. Zde dostala za úkol vytvořit jubilejní spis k 400. výročí narození sv. Jana od Kříže: Kreuzeswissenschaft (Věda kříže). Toto dílo psala v posledních devíti měsících svého života ve velkém spěchu, možná v tušení toho, co má brzy přijít.

Z pomsty za protest, který vznesli holandští biskupové proti jednání národních socialistů, byla Edith spolu s mnohými jinými řeholníky a řeholnicemi židovského původu 2. srpna roku 1942 v Nizozemí zatčena státní policií. „Pojď, jdeme za náš lid,“ byla poslední Editina slova k její sestře Rose, která zaslechli okolostojící lidé.

„Mezi svezenými zajatci byla Edith Stein nápadná velkým pokojem a klidem, který vyzařovala. Nářky a rozrušení v lágru, když byli přivezeni noví zajatci, byly nepopsatelné. Edith Stein obcházela ženy a těšila, pomáhala, uklidňovala. Mnohé matky, blízké šílenství, se už několik dní nestaraly o své děti a v tupém zadumání hleděly před sebe. Edith se okamžitě ujala těchto ubohých maličkých, myla je a česala, starala se o jídlo a pečovala o ně“ (6).

Jednoduché a prosté praktikování lásky osvobozovalo samotnou Edith i lidi, s kterými v lágru přišla do styku, z tísnivé a skličující perspektivy ponižování a týrání a vytrhovalo je ze života v lágru do sféry pravdy, která nemůže být vposledku zničena žádnou lidskou diskriminací a pronásledováním: všechno pomíjí, jen láska zůstane. „Ta jeptiška, které jsem si okamžitě všimla a na kterou, navzdory mnohým hnusným epizodám, kterých jsem byla svědkem, nikdy nezapomenu, ta žena s úsměvem, který nebyl maskou, ale vyzařoval z ní jako hřejivé světlo, je táž, která bude možná svatořečena Vatikánem... Když jsem se s ní setkala, okamžitě jsem věděla, že je to opravdu veliká osobnost... tato starší žena, která působila tak mladistvě, která byla tak pravdivá a autentická. Při jednom rozhovoru řekla: ‚Svět je tvořen protiklady... Nakonec ale z těchto kontrastů nezůstane nic. Zůstane jen veliká láska.‘ Mluvila tak jistě a pokorně, že to člověka uchvacovalo. V takových minutách už neexistoval Westerbork“ (7).

Přes sběrný tábor ve Westerborku byly Edith a Rosa deportovány do Osvětimi a zde, pravděpodobně 9. srpna roku 1942, poslány do plynové komory. Poslední Editina zpráva zněla: „Doposud jsem se mohla nádherně modlit“ (8).

Edith Stein – Terezie Benedikta od Kříže – byla blahořečena 1. května roku 1987, 11. října roku 1998 svatořečena a 1. října roku 1999 prohlášena spolupatronkou Evropy. Její svátek slavíme na Karmelu 9. srpna.

(1) Aus dem Leben einer jüdischen Familie, s. 91.
(2) Dopis 158 R. Ingardenovi,v: Werke Bd. XIV.
(3) Dopis 160 R. Ingardenovi.
(4) Dopis 161 R. Ingardenovi.
(5) Bezprostředně po Křišťálové noci bylo do koncentračních táborů odvlečeno přibližně třicet tisíc Židů. Dosavadní převážně společenskou, politickou a ekonomickou perzekuci židovského obyvatelstva měla nyní vystřídat jeho fyzická likvidace.
(6) Sr. Teresia Renata Posselt, Edith Stein – eine große Frau unseres Jahrhunderts, s. 192.
(7) Waltraud Herbstrith, Das wahre Gesicht Edith Steins, s. 173nn.
(8) Selbstbildnis in Briefen; v: Werke Bd. IX. 178.

(E. Hense T.OCarm, Edith Stein, in: Grundkurs Spiritualität des Karmel, Stuttgart 2006, přeložil Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)

Podrobnější životopis Edith Stein: ZDE >>>

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) (144.26 kB)

  9. srpna

  SV. TEREZIE BENEDIKTY OD KŘÍŽE (EDITH STEIN),
  PANNY A MUČEDNICE,
  SPOLUPATRONKY EVROPY

  SVÁTEK

  Edith se narodila na Den smíření, 12. října 1891 ve Vratislavi v liberální židovské rodině jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Poctivé hledání pravdy ji vedlo ke studiu filosofie. Jako jedna z mála žen té doby studovala a pracovala na universitě. Roku 1922, ovlivněna četbou Knihy života Terezie z Avily, přijala křest v katolické církvi. Když jí pro její židovský původ byla roku 1933 znemožněna vědecká i pedagogická činnost, uskutečnila touhu, kterou pociťovala od svého křtu, a vstoupila na Karmel v Kolíně nad Rýnem. Ke svému křestnímu jménu Terezie připojila Benedikta od Kříže. Věčné sliby složila v dubnu 1938. Se souhlasem představených pokračovala v psaní filosofických a duchovních textů. Po Křišťálové noci v listopadu 1938, kdy započaly plošné deportace Židů, uprchla do konventu v holandském Echtu. Odsud byla počátkem srpna 1942 odvlečena do Osvětimi a pravděpodobně 9. srpna usmrcena v plynové komoře. Život cíleně obětovala za židovský národ a za mír. Papež Jan Pavel II. ji roku 1987 blahořečil, v roce 1998 svatořečil, o rok později prohlásil za spolupatronku Evropy.

  Společné texty o jedné mučednici, nebo o pannách.

  Uvedení do první modlitby dne

  Ant. Pojďme, klaňme se Hospodinu, živému Bohu, který se zjevil Izraeli.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS⁺ (nápěv č. 6)

  Má duše žízní jen po živém Bohu,
  ve dne i v noci Tebe, Pravdo, hledám,
  kdy už smím přijít, Tvou tvář spatřit mohu?
  Své oči zvedám.

  Své oči zvedám k horám, Pane milý,
  buď sám jim rádcem, strážce Izraele,
  když ve Tvém Synu poznat zatoužily
  Vykupitele.

  Vykupitele, Pána po pravici,
  na něhož národ vyvolený čeká
  a jehož božský život v křtitelnici
  do duše vtéká.

  Do duše vtéká světlo Jeho Slova,
  do Jeho smrti křtem jsme ponořeni,
  jsme kováni do kříže Ježíšova
  v svém utrpení.

  V svém utrpení za oporu chceme
  mít, Terezie Benedikto, tebe,
  ať v protivenstvích z cesty nesejdeme,
  vypros nám nebe.

  Vypros nám nebe, plnost odevzdání
  a plnost pravdy, která ve tmách svítí,
  ať nocí víry jdeme bez ustání
  k plnosti bytí.

  K plnosti bytí, kde se chvála vzdává
  Otci, který nás v pravdě posvěcuje,
  Duchu i Synu, jenž nám slávu dává,
  nás sjednocuje. Amen.

  Nebo:

  (nápěv Ejhle nástroj, hymnus z Velkého pátku, DMC hymnář, str. 59)

  Dcero lidu Izraele,
  tmu proniká tvé volání:
  „Počátek a cesta – kdo je?
  Kdo život?“ – se ptáš v hledání.

  Není marné tvé volání,
  Bůh, počátek světa všeho,
  sám se ke tvé touze sklání.
  On je cesta, pravda, život.

  Nikde jinde plnost není.
  Užaslá, že pravdu teď znáš,
  ponořením v pramen křestní,
  dcerou církve být začínáš.

  Světlem svému jsi národu,
  o Kristu mu láskou svědčíš,
  mírníš bolest a chudobu,
  tajemstvím ho skrytým učíš.

  Z mízy kříže zde jsi žila,
  kříž vtiskl tvář i duši tvé,
  z lásky k němu jsi přijala
  utrpení, bolesti své.

  Mučednice jsi pro Krista,
  sestro naše, veď nás pravdou:
  cesta je do světla jistá,
  vede křížem a temnotou.

  Buď slaven Bůh Izraele,
  pramen pravdy, zřídlo všech krás,
  svého Ducha dal nám cele,
  ve svém Synu vyvolil nás.

  DRUHÉ ČTENÍ⁺

  Z duchovních spisů svaté Terezie Benedikty od Kříže

  (E. Stein, Werke: 11 Band: Verborgenes Leben, 124–126)

  Buď pozdraven, Kříži, jediná naděje!

  Buď pozdraven, Kříži, naše jediná naděje! – tak voláme spolu s církví v době Svatého týdne, který je věnován rozjímání o hořkém utrpení našeho Pána Ježíše Krista.

  Svět je v plamenech, boj mezi Kristem a antikristem otevřeně vypukl. Když se rozhoduješ pro Krista, může tě to stát život.

  Před tebou visí Spasitel na kříži, protože se stal poslušným až k smrti na kříži.¹ Přišel na svět, ne aby činil vůli svou, ale vůli svého Otce.² Když chceš být nevěstou Ukřižovaného, musíš se úplně zříci vlastní vůle a nemít jinou touhu než plnit vůli Boží.

  Tvůj Spasitel visí před tebou nahý a zbavený všeho, protože si zvolil chudobu. Kdo ho chce následovat, musí se zříci každého pozemského vlastnění.

  Tvůj Spasitel visí před tebou s probodeným Srdcem. Prolil krev svého Srdce, aby získal srdce tvoje. Když ho chceš následovat ve svaté čistotě, tvé srdce musí být osvobozené od každé pozemské touhy: Ježíš Ukřižovaný ať je jediným předmětem každé tvé žádosti, každého přání a každé tvé myšlenky.

  Svět je v plamenech. Požár by mohl zachvátit i náš dům. Ale vysoko nad plameny se tyčí kříž. A ony ho nemohou pohltit. On je cesta ze země k nebi. Kdo ho obejme s vírou, láskou a nadějí, ten bude vynesený až do výšin, do lůna Trojjediného.

  Svět je v plamenech. Žene tě to k tomu, abys je hasila? Pohleď na kříž! Z otevřeného Srdce prýští krev Vykupitele. Ta hasí plameny pekla. Osvoboď své srdce věrným plněním svých slibů, a pak tvé srdce zaplaví potoky božské lásky, které z něho budou přetékat a zúrodňovat svět až do končin země.

  V síle kříže můžeš být přítomná na všech místech bojů a bídy; všude tě ponese jeho milosrdná láska, láska vyvěrající z božského Srdce, která všechno zavlaží jeho drahocennou krví – ta utěší, uzdraví a přinese spásu.

  Oči Ukřižovaného se na tebe upírají tázavým a zkoumavým pohledem. Chceš znovu se vší vážností uzavřít smlouvu s Ukřižovaným? Co mu odpovíš?

  Pane, ke komu půjdeme? Jen ty máš slova věčného života!³ – Ave Crux, spes unica!

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  1 Kor 1,23–24; srov. Řím 10,1

  My kážeme Krista Ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. * Pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.
  V. Toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. * Pro ty.

  Nebo:

  Ze spisu „Vánoční tajemství“
  od svaté Terezie Benedikty od Kříže

  (Das Weihnachtsgeheimnis, Herder Verlag 1988. s. 61–64)

  Žít od Eucharistie k Eucharistii

  Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný.¹ Spasitel, který ví, že jsme a zůstáváme lidmi, kteří mají denně co bojovat se svými slabostmi, přichází našemu lidství na pomoc vpravdě božským způsobem. Jako potřebuje pozemské tělo každodenní chléb, tak vyžaduje i božský život v nás stálou výživu. Toto je živý chléb, který sestoupil z nebe.² Kdo jej skutečně učiní svým každodenním chlebem, v tom se denně naplňuje vtělení Slova. A to je zřejmě ta nejjistější cesta, jak dosáhnout stálého spojení s Bohem, jak vrůstat každý den pevněji a hlouběji do mystického těla Kristova. V našem životě má být vytvořen prostor pro eucharistického Spasitele, aby mohl přetvořit naše bytí ve svůj život; žádá se tu snad příliš? Člověk stihne tolik neužitečných věcí, v nichž po kouskách rozplýtvává svůj čas i síly. Copak si ráno opravdu nemůže vyšetřit jednu hodinu, kdy se nerozptyluje, ale soustředí; kdy se nespotřebovává, ale dostává sílu pro celý nadcházející den?

  Je však samozřejmě zapotřebí víc než této jedné hodiny. Člověk musí žít od Eucharistie k Eucharistii – tak, aby se dokázal vždy znovu vrátit. Už si nemůže žít podle svého, i kdyby jen tu a tam. Nemůžeme utéci před tím, jak o nás smýšlejí druzí, s nimiž se dennodenně stýkáme. I když nám nic neřeknou, cítíme, jak se k nám staví. Snažíme se přizpůsobit a vyhovět svému okolí, a když to nejde, stává se nám soužití utrpením.

  Tak je tomu také v každodenním styku se Spasitelem. Člověk je postupně stále citlivější na to, co se Pánu líbí a co ne. Byl-li dříve se sebou celkem vzato docela spokojen, teď to bude jiné. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a změní je, pokud je to v jeho silách. Objeví mnoho věcí, které nemůže pokládat za krásné a dobré, a které je přece jen tak těžké změnit. A tak se člověk ponenáhlu velmi zmenší a zpokorní, stane se trpělivým a shovívavým k třískám v očích těch druhých, protože má dost starostí s trámem ve vlastním oku. A konečně se také naučí snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdávat se Božímu milosrdenství, které se dokáže vypořádat se vším, na co jsou naše síly krátké.

  Od sebeuspokojení „dobrého katolíka“, který si „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ a tak dále, ale koneckonců dělá pořád jen to, co se mu líbí, k životu, kdy se necháváme Bohem vést, k životu, který přijímáme z Božích rukou, v prostotě dítěte a pokoře celníka, vede dlouhá cesta. Kdo však touto cestou jednou prošel, ten se už po ní nikdy nebude chtít vracet nazpátek.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  z modlitby sv. Terezie Benedikty od Kříže

  Přicházíš ke mně každé ráno, jsi mým prvním pokrmem, * už nejsem, co jsem kdysi byla.
  V. Tvoje tělo proniká tajemně tělo mé a tvá duše se spojuje s mojí * už nejsem, co jsem kdysi byla.

  Chvalozpěv Bože, tebe chválíme.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

  Ranní chvály

  HYMNUS (nápěv č. 11)

  S hořícím srdcem, po cestě kříže,
  vedena Duchem, chce světa tíže
  společně s Kristem na sebe brát,
  společně s Kristem na sebe brát.

  Kdo hledá pravdu, ten hledá Krista,
  i když to neví – tím je si jistá –
  jednou se potká s ním tváří v tvář,
  jednou se potká s ním tváří v tvář.

  Poznala bolest i hloubku bytí,
  v temnotě noci tvá Pravda svítí
  pro Terezii Benediktu,
  pro Terezii Benediktu.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  Srov. Mdr 8,21

  Vím, že moudrost dostanu jenom jako dar Boží – a to už patří k moudrosti: vědět, koho je darem.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Raduj se, požehnaná, * před tváří Hospodina.
  V. Zpívej novou píseň * před tváří Hospodina. Sláva Otci. Raduj se.

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Bůh jí dal neobyčejnou moudrost, o jejíž získání se poctivě snažila a nezištně ji rozdávala.

  PROSBY

  Buď veleben Bůh, náš Otec, jenž nám ve svém Synu daroval spásu. Modleme se k němu:

  Bože, náš Otče, vyslyš nás.

  Svému lidu jsi ukazoval cestu ohnivým sloupem,
  — dej, ať následujeme tvého Syna, a máme tak světlo života.

  Ke svému lidu jsi mluvil skrze Mojžíše,
  — dej, ať zůstaneme věrni tvému Synu, vždyť on má slova věčného života.

  Svůj lid jsi na poušti sytil manou,
  — dej, ať přicházíme k tvému Synu, vždyť on je chlebem života.

  Žízeň svého lidu jsi utišil vodou ze skály,
  — dej, ať poznáváme tvého Syna, vždyť on nám dává vodu života.

  Ze svého izraelského lidu jsi povolal svatou Terezii Benediktu, aby uvěřila v tvého Syna,
  — přitáhni nás ke svému Synu, vždyť on je cesta, pravda a život.

  Otče náš.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA⁺

  Bože našich otců, tys dal svaté Terezii Benediktě skrze její mučednictví dokonale poznat vědu kříže; vezmi i nás do školy kříže a na její přímluvu nám dej, abychom neúnavně hledali tebe, nejvyšší Pravdu, a zůstali až do smrti věrni věčné smlouvě lásky, zpečetěné krví tvého Syna ke spáse celého světa. Neboť on s tebou...

  Nebo:

  Bože živých, Bože Abrahámův, Izákův a Jakubův, tys bohatě obdaroval srdce i rozum svaté Terezie Benedikty a přivedl ji k poznání a následování tvého ukřižovaného Syna. Dej, ať v něm všichni lidé poznají svého Spasitele a skrze něho dojdou k věčnému patření na tebe. Neboť on s tebou …

  Nešpory

  HYMNUS⁺

  (nápěv Ejhle nástroj, hymnus z Velkého pátku, DMC hymnář, str. 59)

  Povolal tě Bůh tvým jménem,
  abys nesla kříže tíži
  spolu s jeho milým Synem,
  když se Kalvárii blíží.

  Tys jak Ester nasadila
  za tvůj lid svůj život cele,
  když jej krutě zničit chtěla
  zlá nenávist nepřítele.

  S láskou objímáš kříž Páně
  – on je naší spásy cenou –
  a přijímáš odhodlaně
  i smrt hořkou, bezejmennou.

  Kdo se úzkou cestou vydá,
  ke světlu za tmy putuje,
  kdo svůj život za druhé dá,
  ten Boha vpravdě miluje.

  Nebo: (nápěv č. 15)

  Bůh tě povolal tvým jménem,
  abys nesla kříže tíži
  spolu s jeho milým Synem,
  když se Kalvárii blíží.

  Tys jak Ester nasadila
  za svůj národ život cele,
  když jej krutě zničit chtěla
  zlá nenávist nepřítele.

  Nesme kříž svůj, mějme víru,
  že nám pomůže jej nésti.
  V časném světě není míru,
  nedejme se k spánku svésti.

  S láskou objímáš kříž Páně
  – on je naší spásy cenou –
  a přijímáš odhodlaně
  i smrt hořkou, bezejmennou.

  Obětujme svoje žití,
  oddejme se Bohu cele,
  ať pak můžem věčně zříti
  v nebi svého Spasitele.

  Nesme kříž svůj, mějme víru,
  že nám pomůže jej nésti.
  V časném světě není míru,
  nedejme se k spánku svésti.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  2 Kor 1,3–5

  Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Požehnaná jsi od Pána, nejvyššího Boha, * tvá chvála nikdy nevymizí z úst lidí. Požehnaná.
  V. Pán proslavil tvé jméno, * tvá chvála nikdy nevymizí z úst lidí. Sláva Otci. Požehnaná.

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Život je pro mě Kristus a smrt je pro mě zisk. Nechci se chlubit ničím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista.

  PROSBY

  Modleme se k Ježíši Kristu, Synu živého Boha:

  Králi slávy, smiluj se nad námi.

  Jako vítěz jsi usedl po Boží pravici ve slávě svého Otce,
  — pomoz, ať jsme všichni věrohodnými svědky tvé radostné zvěsti.

  Byls poslán, abys shromáždil děti Izraele,
  — dej, ať v tobě lid staré smlouvy pozná slíbeného Mesiáše.

  Tys přijal život svaté Terezie Benedikty obětovaný za záchranu židovského národa a mír pro všechny,
  — na její přímluvu daruj celému světu pokoj a spásu.

  Tys učil lidi přemáhat zlo dobrem,
  — dej, ať mezi všemi národy roste vzájemný respekt, úcta a porozumění.

  Tys Davidův potomek a zářivá jitřní hvězda,
  — dovrš dílo svého milosrdenství na našich zemřelých.

  Otče náš.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Est 4,17k.l–m.r.t
Žalm: 124(123),2–3.4–5.7b–8     Odp.: 7a
Nebo:
První čtení: Oz 2,16b.17b.21–22
Žalm: 45(44),11–12.14–15.16–17     Odp.: srov. 11a
Evangelium: Jan 4,19–24
Nebo:
Evangelium: Mt 25,1–13