Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Anna Marie Redi) (1747–1770)

Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Anna Marie Redi) (1747–1770)

Narodila se 15. července 1747 v šlechtické rodině Redi v Arezzo v Itálii. Křestním jménem Anna Marie již od dětství tíhla k modlitbě a usebranosti. V šesti letech opakovaně prosila své rodiče: „Řekněte mi, kdo je to Bůh!“ Na výchovu byla svěřena sestrám benediktinkám u sv. Apolonie ve Florencii. Zde se jí dostalo základního liturgického vzdělání a prohloubila se její eucharistická a mariánská zbožnost, ačkoli v klášteře částečně vládl jansenistický duch.

Její otec ji vedl k úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Již během posledních měsíců u sester benediktinek nabyla jistotu, že je povolána na Karmel. Po návratu domů to sdělila své rodině a 1. září 1764 vstoupila do kláštera sv. Terezie ve Florencii. Obláčku měla 11. března 1765 a při ní přijala jméno Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Její život byl krátký. Když zemřela 7. března 1770 na zánět pobřišnice, měla pouhých 22 let a sedm měsíců. Za blahoslavenou ji prohlásil 9. června 1929 papež Pius XI. a týž papež ji svatořečil 13. března 1934.

Její život byl prostý, navenek v něm nebylo nic zvláštního ani mimořádného, ale její vnitřní život byl hluboce kontemplativní v pravém karmelském duchu. Bůh to potvrdil tím, že ji brzy přivedl k vrcholu svatosti a že i po smrti její tělo uchránil porušení a dal mu tajemnou krásu. Chtěla žít skryta očím všech a být „skryta s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3). Chtěla přebývat v Srdci Ježíšově. „Srdce Ježíšovo je má svatá poušť, v níž jsem skryta celému světu i sama sobě.“ „Můj Bože, chci se teď a navždy uzavřít do tvého milujícího Srdce jako do pouště, abych tam žila v tobě, s tebou a pro tebe skrytým životem lásky a oběti“. Světice chápala Nejsvětější Srdce jako „střed lásky, z něhož nás božské Slovo milovalo již v lůně Otcově po celou věčnost; touto láskou nám v čase zasloužilo, abychom na ní měli účast a mohli mu na zemi i v nebi lásku oplácet.“

Nazírání vnitřního skrytého života Ježíšovy duše, úkonů jeho rozumu a vůle, afektů přesvatého člověčenství Ježíše Krista spojeného v jedné osobě s Božím Slovem ji přivedlo k zakoušení tajemství Slova, Božího Syna, v lůně Nejsvětější Trojice, takže byla schopna sdělovat svému duchovnímu vůdci „největší hlubiny tohoto božského tajemství, věčný vztah božských Osob mezi sebou“. Byla uchvácena tajemstvím Božího přebývání v nás a plna radosti opakovala slova sv. Pavla: „Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy“ (1 Kor 3,17), a slova evangelia: „Boží království je ve vás“ (Lk 17,21).

Jedné neděle po Letnicích roku 1767 obdržela mystickou milost, která jí umožnila proniknout do slov sv. Jana: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16). Její zpovědník a duchovní vůdce P. Ildefons (Ildephonse) o tom svědčí: „Sdělila mi božské věci. Odhalila mi, že tato láska je táž, kterou Bůh sebe sama miluje od věčnosti; že je to Duch Boží, tedy Boží život a dech, totiž Duch svatý... A dále, když se říká, že kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm, znamená to, že takový člověk žije Božím životem a že Bůh – v jistém smyslu – žije jeho životem.“ Zkušenost mystického vylití Ducha svatého do její duše živila její intenzivní úctu k Duchu svatému, k němuž „se utíkala s veškerou důvěrou a kterého prosila, aby v jejím srdci nikdy nebyl nečinný, ale aby stále více rozněcoval a rozmnožoval její lásku“. A Duch svatý – tato nestvořená Láska – v ní probouzel a podněcoval vroucí apoštolské touhy a intenzivní potřebu přispívat modlitbou a obětí k dobru církve a duší.

Úcta k Ježíšovu Srdci, chápaná jako „splácení lásky láskou“, a milost hlubokého poznání, že „Bůh je láska“ se nakonec staly Božím nástrojem jejího přetvoření. Nejprve Terezie Markéta zakoušela svou lásku k Bohu jako odpověď na Boží lásku. Ale brzy potom jí Pán – aby tuto odpověď lásky přivedl k dokonalosti – ponechal jen vnímání své božské stravující lásky, jíž ji zahrnoval a která volala po odpovědi, ale odňal jí prožívání její opětující lásky. Tuto její trýzeň lásky definuje P. Ildefons jako „smrtící bolest lásky“ a říká: „Přemíra lásky, která ji zcela přetvářela a která jí představovala nekonečnou vznešenost jejího Milovaného, a rovněž velikost lásky, jakou zasluhuje, se jí zdála tím slabší a nejasnější, čím více rostla.“ Toto mučednictví lásky, v němž „milovala a přitom nemohla věřit, že miluje“, bylo, jak se zdá, vlastní příčinou její předčasné smrti. Zároveň však představuje závěrečnou etapu jejího života jako heroické svědectví lásky k bližním, jíž chtěla světice odpovědět na lásku svého Boha.

Téměř po celou dobu pobytu v klášteře byla ošetřovatelkou nemocných, sloužila však pokorně všem sestrám, které o její službu požádaly. Byla vždy přívětivá, uměla zapomínat na sebe, ochotně na sebe brala nejobtížnější práce v komunitě. Pracovala se stálým úsměvem, který skrýval její utrpení i únavu a působil jako tiché pozvání, aby se na ni člověk obrátil se žádostí o další službu lásky. Úsměv byl závojem, který halil její trvalé úsilí o praktikování ctností v každodenním životě. Tento konkrétní způsob, kterým Terezie Markéta reagovala na mystické utrpení, jež ji stravovalo – darování se v lásce ostatním sestrám jako důkaz její hluboké potřeby a touhy milovat Pána – byl posledním a nejvýmluvnějším slovem jejího svědectví. Touto cestou kráčeli všichni svatí: kdo dospěl k dokonalé lásce k Bohu, uskutečňoval ji darováním se mu prostřednictvím lásky k bližnímu.

P. Ildefons píše: „O její lásce k bližnímu, v němž spatřovala, ctila a milovala živý Boží obraz, by se dalo říci ještě mnoho, vždyť už jako dítě byla velmi citlivá pro potřeby bližních. Co však stojí za zvláštní zmínku, je její něžná, trpělivá, soucitná láska k nemocným. Z tohoto důvodu – ať už zastávala v klášteře službu ošetřovatelky či nikoli – jí převorka hned po slibech svěřovala péči o jednu či více zdravotně nejpotřebnějších sester. Nakonec jí byla dána útěcha, po níž velmi toužila a o kterou prosila Boha, a sice že službou ošetřovatelky byla pověřená až do své smrti. V roce před smrtí obdržela od duchovního vůdce dovolení, že může žít skrytý život s Ježíšem ve svém nitru. Chápala jej nejen jako život nepovšimnutý ostatními sestrami, ale rovněž jako život skrytý a neznámý sobě samé. Toužila zemřít sama sobě, aniž by si to uvědomovala a aniž by v této mystické smrti zakoušela nějakou útěchu. Pro Terezii Markétu to znamenalo pohřbít v Ježíši každou myšlenku a reflexi zaměřenou na sebe, dokonce i na duchovní věci a na věčnost. Bůh jí vyhověl a splnil tyto velké touhy tím, že ji provedl zkouškou nejbolestnější duchovní opuštěnosti.
Připouští-li Boží jednání náš výklad, můžeme se domnívat – když víme, jak velkým a jak stravujícím se stal oheň její lásky k Bohu – že sama tato láska buď její smrt uspíšila, nebo byla dokonce její bezprostřední příčinou. Terezie Markéta zemřela – po (pouhých) 18 hodinách velkých bolestí souvisejících se zánětem pobřišnice – 7. března roku 1770 kolem druhé hodiny odpoledne, a sice tak, že její hlava spočinula na jí drahém kříži, který něžně objímala svými pažemi, v nepředstavitelně pokojné a zbožné poloze. Její odchod z tohoto světa se podobal spíše pokojnému usnutí než bolestné smrti.

Památku sv. Terezie Markéty od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova slavíme na Karmelu 1. září.

(Podle strojopisu P. Metoděje Minaříka, OCarm.: Svatí Karmelu; redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Anna Marie Redi) (138.20 kB)

  1. září

  SV. TEREZIE MARKÉTY OD SRDCE JEŽÍŠOVA
  (ANNY MARIE REDI),
  PANNY

  Anna Marie Redi se narodila 15. července 1747 v Arezzu v Toskánsku do hluboce věřící šlechtické rodiny. Dostalo se jí výjimečného duchovního porozumění od jejího otce, který ji od útlého dětství vedl k hlubokému vztahu k Ježíši, k úctě k Jeho Srdci a duchovně ji doprovázel. V devíti letech byla dána na výchovu k benediktinkám do Florencie. Zde strávila sedm let, zde také později zaslechla hlas sv. Terezie z Avily a rozlišila povolání na Karmel. Do kláštera bosých karmelitek ve Florencii vstoupila 1. září 1764, 11. března 1765 při obláčce přijala jméno Terezie Markéta od Srdce Ježíšova, o rok později složila sliby. Po Letnicích roku 1767 ji Pán obdaroval hlubokou mystickou zkušeností, když ji silně zasáhl slovy sv. Jana „Bůh je láska“. Objevila své osobní povolání k životu skrytému v lásce, v úplném sebeodevzdání Bohu a bližním, v péči o nemocné a staré spolusestry. Pán jí ponechal vnímání své stravující lásky, odňal jí však prožívání její opětující lásky, kdy – podle svědectví zpovědníka – „milovala, a přitom nemohla věřit, že miluje“. Tato bolest lásky uspíšila její smrt. Zemřela ve dvaceti dvou letech, 7. března 1770. Její tělo je uložené ve florentském klášteře na Via de’ Bruni. Za svatou ji prohlásil Pius XI. roku 1934.

  Uvedení do první modlitby

  Ant. Pojďme, klaňme se neposkvrněnému Beránkovi, kterého následují panny.

  Modlitba se čtením

  Hymnus jako v ranních chválách.

  1. ant. Za noci po tobě prahne má duše.

  Žalmy ze společných textů o pannách.

  2. ant. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina.

  3. ant. Vzpomněl jsem si na tebe, na lásku tvého mládí, když jsi šla za mnou na poušti.

  V. Věčnou láskou jsem tě miloval,
  O. proto jsem ti zachoval smilování.

  PRVNÍ ČTENÍ

  Z prvního listu svatého apoštola Jana

  4,7–16

  Bůh je láska

  Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.

  Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

  ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

  1 Jan 4,7.16

  Milujme se navzájem, protože láska je z Boha. * Každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a Boha poznává.
  V. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. * Každý, kdo miluje.

  DRUHÉ ČTENÍ

  Z kanonizačních spisů

  (Decr. „super tuto“ – AAS 26 [1934] 105–106)

  Kristova láska naléhá

  Můžeme říci, že celý život Terezie Markéty, i když byl velmi krátký, byl neustálým výstupem jejího nevinného srdce k Bohu.

  Její ušlechtilá duše spontánně hledala Boha a byla přesvědčena, že jedině v něm může spočinout. Průzračnost ducha byla u ní spojená s nejhlubší pokorou: zamilovala si být zcela neznámá a považovaná za nic. Ponížení přijímala nejen trpělivě, ale i s radostí.

  Touto jemností srdce a pokorou ducha vystoupala až k nejvyššímu stupni lásky, ve které učinila za krátkou dobu takový pokrok, že plála žárem opravdu serafínským. Když začala mluvit o Bohu, jakoby se její tvář rozzářila plamenem.

  Božskou láskou vroucně milovala i své bližní, hlavně hříšníky, za které se ochotně Bohu nabídla jako oběť. Ke svým spolusestrám, zvláště nemocným, přistupovala s pokornou laskavostí a s dokonalým sebezříkáním, takže ji považovali za anděla lásky.

  Plamen lásky živila především eucharistickým chlebem, po kterém dychtivě toužila, a zároveň výjimečnou úctou k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, třebaže tato tak plodná úcta byla tehdy potlačovaná jansenistickým bludem, který se šířil po celém Toskánsku. S něžnou zbožností uctívala také panenskou Matku Boží jako vzor a ochránkyni své vlastní panenské čistoty.

  V hluboké kontemplaci, jíž byla obdarována, se sjednocovala s Bohem stále úžeji a začala z ní vyzařovat jakási záře nadcházející věčnosti. S blížícím se odchodem však ještě měla tato pravá dcera svaté matky Terezie a věrná učednice svatého Jana od Kříže projít mystickým mučednictvím duše, takže se stala živým obrazem svého ukřižovaného Snoubence. Příčinou jejího mučednictví se pak stala sama síla lásky. Čím vroucnější je totiž láska, tím více na duši naléhá, aby milovala. Naše láska se však nikdy nevyrovná nekonečné lásce Boží, a tak nesmírná touha po vyšším stupni lásky duši tak souží, že jí připadá, jako by byla ponořená do temné noci a ztratila lásku k Bohu. Neboť čím větší je láska, tím si připadá menší.

  Tímto vrcholným mučednictvím srdce je duše opravdu přibita s Kristem na kříž a získává pro sebe i pro druhé hojné plody vykoupení. Jsou to právě tyto nejčistší a nejušlechtilejší duše v církvi, které svým utrpením, láskou, modlitbou a mlčenlivým apoštolátem pomáhají všem.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Dt 6,4–5; 4,24

  Slyš Izraeli, Hospodin, je náš Bůh, Hospodin je jediný. * Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou.
  V. Hospodin, tvůj Bůh, je oheň stravující, Bůh žárlivě milující. * Miluj.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

  Ranní chvály

  HYMNUS⁺ (nápěv č. 16)

  Ježíši, tebe hledám
  ve všem tvém stvoření,
  své srdce k tvému zvedám,
  k živému prameni;
  v něm krása světů všech se skví,
  v něm hoří Boží tajemství.
  Jsi vládce můj, jsi bratr můj,
  můj Ježíš Bůh a Pán.

  Tvé Srdce, z něhož září
  Trojice Boží jas,
  zná hořkost v potu tváři,
  když tys byl jedním z nás.
  Kéž v práci mé i nesnázi
  vždy Srdce tvé mě provází.
  Tys v radosti, tys v žalosti
  můj Ježíš, Bůh a Pán.

  Ježíši, tobě patřím
  svým tělem, duší svou.
  Tobě a všem svým bratřím
  chci sloužit s pokorou.
  Otevři výheň lásky své
  a spal v ní všechno nečisté.
  Ať jediná jsi touha má,
  můj Ježíš, Bůh a Pán.

  Přesvaté Srdce Páně,
  žehnej všem krokům mým,
  abych šel odhodlaně
  vždy za tvým královstvím.
  Ať v každém, koho potkávám,
  vzkaz Pána svého poznávám,
  že k cestě své mě v lásce zve
  můj Ježíš, Bůh a Pán.

  Nebo:

  Ty, jež jsi tolik milovala,
  a věřit nemohla, že miluješ,
  pros...
  aby nás touha stravovala,
  abychom milovali též.

  Ty, jíž se vlastní láska zdála
  tak plná iluzí a prázdnoty,
  pros...
  aby nás bolest tvarovala,
  abychom zráli jako ty.

  Ty, jež jsi všechno ukládala
  do Srdce Kristova, v něm skryla se,
  pros...
  aby v nás láska, třeba malá,
  sloužila druhým ke spáse.

  1. ant. Po tobě žíznila duše tvé snoubenky, svou pravicí jsi ji podpíral.

  Žalmy a kantikum nedělní z 1. týdne.

  2. ant. Velebte Pána, panny, velebte Pána, pokorné srdcem.

  3. ant. Mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  Kol 3,1–4

  Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Slyš, Hospodine, můj hlas, * hledám tvou tvář. Slyš.
  V. Mé srdce k tobě mluví, * hledám tvou tvář. Sláva Otci. Slyš.

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

  PROSBY

  Klaňme se Ježíši Kristu, neboť on je branou ke všem tajemstvím Otce, a s vírou ho prosme:

  Pane, ukaž nám Otce.

  Ježíši, ty jsi světlo světa a odlesk Otcovy slávy,
  — v temnotách víry buď ty sám naším světlem.

  Ježíši, vtělené Slovo, tys dal svaté Terezii Markétě nové srdce a vložil do ní svého ducha,
  — dej, abychom i my žili tvým životem, skryti v Bohu.

  Ježíši, ty jsi mezi námi jako ten, kdo slouží,
  — kéž dnes sloužíme spolu s tebou, pokorně a beze vší okázalosti.

  Ježíši, tys nesl naše utrpení a obtížil ses našimi bolestmi,
  — kéž umírání, které prožíváme na svém těle, přispívá k dobru všech.

  Ježíši, každý, kdo plní vůli Boží, je tvůj bratr i sestra i matka,
  — dej, ať na Mariinu přímluvu pohotově uskutečňujeme Otcovu vůli.

  Otče náš.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, Prameni života a svatosti, tys dal svaté Terezii Markétě milost čerpat pokoru a lásku ze zdrojů Spasitelových; na její přímluvu dej i nám, ať se nikdy neodloučíme od lásky Kristovy a smíme vážit vodu s radostí z pramenů spásy. Prosíme  o to skrze tvého Syna...

  Nešpory

  HYMNUS⁺ (nápěv č. 12)

  Květem jsi, vůni vydáváš,
  Bůh naplnil tě milostí,
  příkladem svým nám pomáháš
  žít v láskyplné skrytosti.

  Jdeš za Beránkem vítězným
  v průvodu panen v nebesích,
  dej, ať se srdcem oddaným
  kráčíme ve tvých šlépějích.

  Učiň, aby nás spaloval
  oheň, jenž plane v srdci tvém,
  aby se Kristus vším nám stal:
  pokojem, štěstím, životem.

  Dej, ať s vděčností přijmeme,
  co působí v nás Svatý Duch,
  a odpovědět toužíme
  na lásku, kterou nám dal Bůh.

  Trojice, kterou nazíráš
  a v jejímž lůně skrytá jsi,
  kéž přijme v oběť život náš
  se všemi jeho zápasy.

  Nebo: (nápěv č. 17)

  Kde jsi můj Ježíši? v touze zní hlas.
  Srdce mé hledá tě po všechen čas.
  Ó Ježíši můj, ó Ježíši můj,
  v životě, ve smrti při mně vždy stůj.

  Všechno je darem tvým, sám nemám nic.
  S důvěrou, Pane můj, spěchám ti vstříc.
  Ó Ježíši můj, ó Ježíši můj,
  v životě, ve smrti při mně vždy stůj.

  Upokoj svědomí, duši dej klid.
  Bez tebe, Ježíši, nemohu žít.
  Ó Ježíši můj, ó Ježíši můj,
  v životě, ve smrti při mně vždy stůj.

  Tomu, kdo s důvěrou k tobě se zná,
  všechno jen k dobrému napomáhá.
  Ó Ježíši můj, ó Ježíši můj,
  v životě, ve smrti při mně vždy stůj.

  1. ant. Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.

  Žalmy a kantikum ze společných textů o pannách.

  2. ant. U tebe je pramen života, napájíš nás proudem svého blaha.

  3. ant. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  1 Jan 4,16bc

  Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Zátopy vod * nemohou uhasit lásku. Zátopy vod.
  V. A proudy řek ji neodplaví, * nemohou uhasit lásku. Sláva Otci. Zátopy vod.

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce.

  PROSBY

  Oslavujme Krista, který nám dal v Terezii Markétě vzor neprožívané, a přesto věrně žité lásky k Bohu a k bližnímu. Na její přímluvu prosme:

  Pane, uč nás milovat svou láskou.

  Kriste, ve svém Srdci jsi nám zjevil lásku věčného Otce,
  — dej, ať jsme živými svědky této Boží lásky.

  Kriste, přišel jsi vrhnout oheň na zem, a jak si přeješ, aby už vzplanul!
  — Prosíme, neprodlévej a zapal nás ohněm té lásky, jímž hořelo srdce Terezie Markéty.

  Kriste, ty nás učíš dělat to, co se líbí tvému Otci,
  — dej, ať zachováváme jeho přikázání a zůstáváme v jeho lásce.

  Kriste, jako skrytě přebýváš ve svátostech, skrýváš se i v našich bližních,
  — otevři naše oči, ať tě vidíme v bratřích a sestrách a sloužíme ti v nich.

  Kriste, když se svatá Terezie Markéta zcela vydala tvé stravující lásce, rychle jsi ji povolal k sobě,
  — přijmi k sobě brzy i naše zemřelé bratry a sestry.

  Otče náš.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Ef 3,8–12.14–21
Žalm: 34(33),2–3.4–5.6–7.8–9    Odp.: 9a
Evangelium: Jan 15,9–17