Terezie od sv. Augustina a spolusestry († 1794)

Terezie od sv. Augustina a spolusestry († 1794)

(OCD • blahoslavené • památka 17. července)

Blahoslavená Terezie od sv. Augustina a spolusestry, známé též jako mučednice z Compiègne, jsou prvními blahořečenými mučednicemi Francouzské revoluce. Sestry nabídly své životy Bohu jako smírnou oběť za pokoj pro církev a pro svou zemi. Společně pod gilotinou zahynulo čtrnáct sester a dvě laické služebné z komunity kláštera Vtělení v Compiègne (1).

Roku 1790 vyšel ve Francii dekret (2), kterým byly zrušeny všechny kláštery, které se nezabývaly vyučováním nebo ošetřováním nemocných. K moci se postupně dostávala jakobínská ideologie, která vyžadovala totální odkřesťanštění společnosti. Křesťanství mělo být nahrazeno kultem Nejvyšší bytosti (3). O Velikonocích roku 1792 compiègneská převorka spolusestrám navrhla, aby se obětovaly „jako celopalná oběť na usmíření Božího hněvu a aby pokoj, který jeho drahý Syn přišel přinést světu, byl znovu navrácen francouzské zemi a církvi“. Tento úkon obětování celá komunita od té doby denně obnovovala ve mši svaté. V září obdržely bosé karmelitky příkaz k opuštění svého zkonfiskovaného kláštera. Sestry si tedy pronajaly po skupinkách pokoje ve stejné čtvrti, ve čtyřech domech nedaleko od sebe. Kontakt mezi sebou udržovaly v přilehlých zahradách a vnitřních dvorcích. Byly však udány, 24. června roku 1794 zatčeny, uvězněny nejprve ve svém bývalém konventu a potom převezeny před tribunál do Paříže. Popraveny byly dne 17. července (4). Cestou na popraviště se sestry společně pomodlily Miserere, Te Deum a Salve Regina. Bezprostředně před smrtí zazpívaly hymnus Veni Creator Spiritus a do rukou převorky obnovily své řeholní sliby. Sestry byly odsouzeny k smrti pro svou věrnost Pánu a jeho církvi, samy nabídly své životy jako oběť smíření (5).
Blahořečeny byly 13. května roku 1906 papežem Piem X. (6).

Byly to tyto sestry:
Madeleine-Claudine Ledoine (matka Terezie od sv. Augustina), převorka, narozená 22. září 1752 v Paříži, sliby: 16. nebo 17. května 1775;
Marie-Anne (nebo Antoinette) Brideau (matka Sv. Louis), podpřevorka, narozená 7. prosince 1752 v Belfortu, sliby: 3. září 1771;
Marie-Anne Piedcourt (sestra od Ježíše Ukřižovaného), chórová sestra, narozená roku 1715, sliby: 1737, na popravišti řekla: „Odpouštím vám tak, jak si přeji, aby Bůh odpustil mně“;
Anne-Marie-Madeleine Thouret (sestra Charlotte od Vzkříšení), sakristiánka, narozená 16. září 1715 v Mouy, sliby: 19. srpna 1740, dvakrát podpřevorkou: v roce 1764 a 1778;
Marie-Antoniette nebo Anne Hanisset (sestra Terezie od Svatého Srdce Mariina), narozená v roce 1740 nebo 1742 v Remeši, sliby: 1764;
Marie-Francoise Gabrielle de Croissy (matka Henriette od Ježíše), narozená 18. června 1745 v Paříži, sliby: 22. února 1764, převorkou v letech 1779–1785;
Marie-Gabrielle Trezel (sestra Terezie od sv. Ignáce), chórová sestra, narozená 4. dubna 1743 v Compiègne, sliby: 12. prosince 1771;
Rose-Chretien de la Neuville (sestra Julie Louisa od Ježíše), vdova, chórová sestra, narozená roku 1741 v Loreau (nebo v Evreux), sliby: pravděpodobně v roce 1777;
Anne Petras (sestra Marie Henrietta od Prozřetelnosti), chórová sestra, narozená 17. června 1760 v Cajarc (Lot), sliby: 22. října 1786;
Pokud jde o sestru Euphrasii od Neposkvrněného početí, data se liší: jeden zdroj uvádí jméno Marie Claude Cyprienne Brard, narozená 12. května 1736, jiný: Kateřina Charlotte Brard, narozená 7. září 1736; shodné je místo narození Bourth a rok složení slibů 1757;
Marie-Genevieve Meunier (sestra Constance), novicka (7), narozená 28. května 1765 nebo 1766 v Saint-Denis, hábit přijala 16. prosince 1788. Na popraviště vystoupila za zpěvu „Laudate Dominum“ (Chvalte Pána).

K výše uvedeným mučednicím patří tři laické sestry (8) a dvě laické služebné.
Laické sestry:
Angelique Roussel (sestra Marie od Svatého Ducha), laická sestra, narozená 4. srpna 1742 v Fresnes, sliby: 14. května 1769;
Marie Dufour (sestra Sv. Marta), laická sestra, narozená 1. nebo 2. října 1742 v Beaune, do komunity vstoupila v roce 1772;
Julie nebo Juliette Vero-lot (sestra Sv. Francis Xavier), laická sestra, narozená 11. ledna 1764 v Laignes nebo v Lignieres, sliby: 12. ledna 1789.
Laické služebné:
Kateřina a Terezie Soironovy, narozené 2. února 1742 a 23. ledna 1748 v Compiègne, obě sloužily komunitě od roku 1772.

Zázraky, které byly prověřené a prokázané během procesu blahořečení:
uzdravení sestry Kláry od sv. Josefa, karmelitánské laické sestry z New Orleans umírající na rakovinu, v červnu roku 1897;
uzdravení umírajícího P. Roussarieho ze semináře v Brive 7. března 1897;
uzdravení sestry Sv. Marty od sv. Josefa, karmelitánské laické sestry z Vans, z tuberkulózy a abscesu v pravé noze, 1. prosince 1897;
uzdravení sestry Sv. Michaely, františkánky z Montmorillon, 9. dubna 1898.

Památku bl. Terezie od sv. Augustina a spolusester slavíme na Karmelu 17. července.

(1) A. M. Sicari píše: „Je třeba ještě upozornit, že se nesprávně hovoří o „šestnácti karmelitkách z Compiègne“; ve skutečnosti bylo zavražděných řeholnic pouze čtrnáct, další dvě oběti byly laické služebné, ovšem tak oddané, že se rozhodly sdílet osud sester až k přijetí stejné smrti a stejné slávy. A po těchto „slavných slibech“ mučednictví už mezi nimi nemůžeme dělat rozdíl. Rozhodnutím Božím patří mezi „šestnáct karmelitek“. Můžeme také hrdě dodat, že ze všech francouzských klášterů – ve kterých žilo kolem tisíce devíti set řeholnic – vystoupilo pouze pět nebo šest sester.“ (A. M. Sicari, Svatí Karmelu, KNA 2011, s. 97–98)
(2) Dekret ze 13. února 1790, kterým byly „zrušeny“ řeholní sliby a fakticky rozpuštěny kláštery. Řeholníkům, kteří by dobrovolně opustili svůj stav, byla nabídnuta státní penze. Kláštery byly konfiskovány, docházelo k hromadnému vyvražďování řeholníků a kněží, mnozí byli deportováni, mnozí raději včas emigrovali. V září roku 1792 tak bylo zabito jen v karmelitánském klášteře v Paříži 250 kněží.
(3) To se dotýkalo každodenního života. Sedmidenní týden byl nahrazen desetidenním, neděli vystřídala pravidelná slavnost Nejvyšší bytosti. Kostely byly uzavřeny, jejich mobiliář ničen. Právě za Francouzské revoluce vzniklo jako novotvar slovo vandalismus.
(4) Pro pohřbívání popravených vznikl v blízkosti popraviště, na pozemcích zkonfiskovaného kláštera augustiniánských kanovníků, nový hřbitov (Cimetière de Picpus). Sestry jsou zde pohřbeny v masovém hrobě, v němž jsou uloženy ostatky celkem 1306 obětí revolučního teroru (jedná se pouze o lidi popravené v kratičkém období mezi 14. červnem a 27. červencem roku 1794). Odhaduje se, že v období „Velkého teroru“, od října 1793 do července 1794, přišlo o život až 40 000 Francouzů.
(5) Pouhých deset dní po smrti sester došlo k tzv. thermidorskému převratu, který vedl k pádu jakobínské vlády a k ukončení nejhoršího teroru.
(6) Mučednická smrt sester našla ohlas i v literatuře a hudbě 20. století: Gertruda von Le Fort napsala novelu Poslední na popravišti (1931, v českém Zahradníčkově překladu o deset let později), která se stala předlohou dramatu Georga Bernanose Dialogy karmelitek (1947, vydáno posmrtně 1949). Kromě mnoha činoherních nastudování (poprvé v roce 1952) se Dialogy dočkaly i zhudebnění. Bernanosův text se stal libretem stejnojmenné opery Francise Poulenca (premiéra v roce 1957).
(7) Sestra Constance zůstala novickou až do své smrti, neboť jí – právě s odvoláním na onen dekret – bylo zabráněno ve složení slibů.
(8) Laické sestry neměly povinnost chórové modlitby.

(Podle Bl. Teresa of St. Augustine and... zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: bl. Terezie od sv. Augustina a spolusestry (468.31 kB)

  17. července

  BL. TEREZIE OD SV. AUGUSTINA
  A SPOLUSESTER, PANEN A MUČEDNIC

  Bosé karmelitky z kláštera Vtělení v Compiègne [kompiéň] jsou prvními blahořečenými mučednicemi Francouzské revoluce. Roku 1790 byly zrušeny ve Francii všechny kontemplativní kláštery, brutálně pronásledované křesťanství mělo být nahrazeno kultem Nejvyšší bytosti. O Velikonocích roku 1792 nabídly sestry své životy Bohu jako smírnou oběť za pokoj pro církev a pro svou zemi, tento úkon obětování pak denně vkládaly do mše svaté. Dne 24. června 1794 byly zatčeny a uvězněny. Byly odsouzeny pro svou věrnost církvi a řeholnímu stavu. Před popravou obnovily své sliby do rukou převorky Terezie od sv. Augustina. Dne 17. července 1794 v Paříži pod gilotinou zahynulo čtrnáct sester a dvě laické služebné, jejich těla byla vhozena do masového hrobu (Cimetière de Picpus). Pouhých deset dní po smrti sester došlo k tzv. thermidorskému převratu, který znamenal ukončení nejhoršího teroru. Sestry byly blahořečeny 13. května roku 1906 papežem Piem X.

  Společné texty o více mučednících, nebo o pannách.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS (nápěv č. 6)

  Zima už přešla, můj milý se blíží,
  za zídkou stojí, do oken se dívá,
  podoben lani mřížovím nahlíží
  a srdce zpívá.

  Ženich je tady, naproti Mu jděte,
  ta slova pannám prozíravým patří,
  ty, které slyší „zůstaňte a bděte“,
  ty Pána spatří.

  V pracích i spánku vaše srdce chtěla
  bdít spolu s Kristem, být Mu stále blíže,
  ve prospěch Církve – tajemného těla
  nést tíhu kříže.

  On vám svou smrtí otevřel zdroj síly,
  abyste Jemu daly slabost svoji,
  v křehkosti své vzdor hříchu zvítězily
  v bolestném boji.

  V bouřlivých dobách vaše lampy svítí,
  jste solí země, kvasem, světlem světa,
  jste setbou, která hlad po lásce sytí
  a skrytě vzkvétá.

  Vejděte, panny, v radost Pána svého,
  kde On sám setře každou slzu z tváře,
  kde bude světlem města nebeského
  Beránka záře.

  Otci i Synu, Duchu ať vše zpívá,
  chválena od nás buď Trojice Svatá,
  přijď brzy, Pane, už se připozdívá,
  ó, Maran atha! Amen.

  PRVNÍ ČTENÍ

  Z Písně písní

  2,1–5.8–14.16–17a; 7,10; 8,6

  Vztyčil nade mnou korouhev lásky

  Jsem polní narcis, údolní lilie. Jak lilie mezi trním, tak má milenka mezi dívkami. Jak jabloň mezi lesními stromy, tak můj miláček mezi jinochy; s rozkoší sedám v jejím stínu, její plod sládne pro moje ústa. Zavedl mě do vinného sklepa, vztyčil nade mnou korouhev lásky. Posilněte mě koláči z hrozinek, osvěžte mě jablky, neboť jsem chorá láskou. Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích. Můj miláček se podobá gazele nebo kolouchu laně. Hle – už stojí za naší zdí, dívá se okny, nahlíží mřížovím. Můj miláček se ujímá slova a říká mi: „Vstaň, pospěš, moje milá, moje holubičko, moje krásko, a pojď! Hle, už přešla zima, déšť přestal a minul. Květy se objevily na zemi, přišel čas ke zpěvu, vrkání hrdličky je slyšet po kraji. Zrají plody fíkovníku, poupata révy voní. Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko, pojď! Moje holubičko ve skalním úkrytu, v dutině srázu, ukaž mi svoji tvář, ať slyším tvůj hlas, vždyť tvůj hlas je líbezný a půvabná je tvoje tvář.“ Můj miláček patří mně a já jsem jeho, on pase mezi liliemi. Až se ochladí den a prodlouží stíny, vrať se! Jsem miláčkova, ke mně se upíná jeho touha. Neboť silná jako smrt je láska.

  ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

  Zj 2,10; 3,10; Pís 8,6

  Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká. * Neboť silná jako smrt je láska.
  V. Já tě zachovám v hodině zkoušky. * Neboť.

  DRUHÉ ČTENÍ

  Ze spisu „Cesta k dokonalosti“ od svaté Terezie od Ježíše

  (rukopis z Valladolidu, kap. 12, 1–3; upravený překlad P. Vojtěcha Kohuta)

  Život dokonalého řeholníka a důvěrného přítele Božího je jedno dlouhé mučednictví

  Na cestě k dokonalosti se nám zdá všechno obtížné, a právem, neboť je to válka, kterou vedeme sami proti sobě. Sotva se však pustíme do práce, Bůh nám udělí tolik milostí a působí v duši tak mocně, že se jí zdá nicotné všechno, co může vykonat v tomto životě. A když jsme, my řeholnice, udělaly tolik, že jsme se z lásky k Bohu vzdaly své svobody a podřídily ji rozhodování jiného člověka, proč se tedy zdráháme umrtvovat své nitro, když nás to činí dokonalejšími a získává nám to více zásluh než vše ostatní a vše konáme s větším potěšením a pokojem? K tomu dospějeme, když ponenáhlu, krok za krokem, nebudeme následovat svou vůli a své sklony ani v nejmenších věcech, až tak bude tělo zcela poddáno duchu.

  Všechno, nebo téměř všechno záleží na tom, abychom odložily všechnu zneklidňující starostlivost o nás samotné a o naše pohodlí. Kdo totiž začne opravdově a upřímně sloužit Bohu, nemůže mu chtít obětovat nic menšího, než svůj život. Když mu již vydal svou vůli, čeho by se bál? Opravdový řeholník, nebo člověk oddaný modlitbě, jenž dychtí zakoušet Boží dary, musí být ochoten pro Boha i zemřít, ba dosáhnout mučednictví. Ostatně což nevíte, že život dobrého řeholníka, totiž toho, kdo chce patřit k velmi důvěrným přátelům Božím, je jedno dlouhé mučednictví? Dlouhé, protože v porovnání s tím, jak byla mučedníkům v mžiku sťata hlava, lze je právem nazvat dlouhým, trvajícím po dlouhou dobu. Avšak život je krátký. A pro některé velmi krátký. A cožpak víme, zda náš život nebude tak krátký, že skončí hodinu nebo jen okamžik poté, co jsme se rozhodly bezvýhradně se oddat službě Bohu? I to by se mohlo stát. Nespoléhejme teď proto na to, co jednou skončí, a tím méně na život, jehož ani jediný den nemáme jistý. Každá hodina by mohla být poslední: a kdo by ji nechtěl dobře využít?

  Věřte mi tedy: tato myšlenka je velmi účinná. Učme se proto a navykejme si ve všem odpírat své vůli, což se nám jistě nebude dařit okamžitě a hned. Ale budete-li se snažit poctivě, uvidíte, že toho pomalu nakonec dosáhnete, a ani nebudete vědět, jak se vám to podařilo.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Srov. 1 Petr 4,13–14

  Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, * abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení.
  V. Blaze vám, když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, * abyste.

  Ranní chvály

  HYMNUS

  Vaše jsem zde na světě.
  Co žádáte, řekněte.

  Vaše jsem, že jste mě stvořil,
  Vaše jsem, že jste mě spasil,
  Vaše za to, co jste zasil,
  pro mě do hoře se vnořil,
  čekal, ke mně zahovořil,
  Vaše, že mě vedete:
  Co žádáte, řekněte.

  Moje srdce tady vizte,
  vkládám je do Vaší dlaně,
  tělo, duši odevzdaně,
  nitro, oddané Vám jistě,
  sladký Manželi můj, Kriste,
  doufám, že je přijmete:
  Co žádáte, řekněte.

  Tábor, nebo Kalvárii,
  poušť, či oázu mi dejte;
  ať jak Job jen v žalu žiji,
  nebo za Jana mě mějte;
  jsem sad plodný, rozhodněte,
  či planý, jenž nekvete?
  Co žádáte, řekněte.

  Smrt mi dejte, nebo život,
  zdraví, nebo nemoci,
  čest, či hanbu z bezmoci,
  mír, či válku odpudivou,
  sílu, slabost pohoršlivou,
  přijmu vše, co vyřknete:
  Co žádáte, řekněte.

  Vaše jsem zde na světě.
  Co žádáte, řekněte.

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Prozíravé panny, upravte své lampy. Ženich je tady, jděte mu naproti!

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, tys dal blahoslavené Terezii a jejím spolusestrám odvahu nabídnout život jako smírnou oběť lásky v čase pronásledování církve. Učiň, prosíme, ať i my dorůstáme do plnosti tvé lásky a sami sebe přinášíme v oběť živou, svatou a tobě milou. Skrze tvého Syna...

  Nešpory

  HYMNUS⁺ (nápěv č. 8)

  Kristovy panny slavme dnes:
  se srdcem čistým, s písní chval
  šly za Kristem, jak on je zval.
  Kéž zazní jásot náš a ples.

  Lilie čistá, Ježíši,
  nevinnost svatou ochraň v nás,
  lsti vládce temnot odvrať zas,
  ty, Králi panen nejčistší.

  Tak drahá je ti láska těch,
  jež daly se ti bez výhrad!
  My zradili tě tolikrát,
  kajícně vracíme se zpět.

  Zbloudíme-li na cestách svých,
  ty, milosrdný Otče náš,
  na cestu správnou doveď nás.
  K té prosbě patří i náš dík.

  Ježíši, z Panny zrozený,
  zněj tobě věčně píseň chval,
  s Otcem i Duchem kraluj dál,
  jak v nebi, tak i na zemi.

  Nebo:

  V sobě nežiji již víc,
  bez Boha žít nedokážu,
  a tak tedy bližním vzkážu:
  „Co je život, ne-li nic?
  Je to smrtí na tisíc;
  žije pravý život víra,
  když zmírám, že neumírám.“

  Tento život, jejž zde trávím,
  zbavený je života
  a je stálá nicota,
  až dokud tě nepozdravím.
  Slyš, Bože, co tady pravím:
  že nechce tak žít má víra,
  že zmírám, že neumírám.

  Po tvé blízkosti jen bažím;
  jaký život mohu mít,
  jak se smrtí dá se žít,
  s největší, jakou jsem zažil?
  Věru, že se velmi snažím,
  ale osud takový mám,
  že zmírám, že neumírám.

  Vysvoboď mě z této smrti,
  Bože můj, a život dej mi,
  pevné pouto ze mne sejmi,
  které mě tak těžce drtí,
  zruš, prosím, mé ochrnutí,
  touha spatřit tě mne týrá,
  že zmírám, že neumírám.

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Kristovy panny, musely jste mnoho zápasit a trpět, radujte se s Pánem navěky.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Řím 8,31b–39
Žalm: 126(125),1–2ab.2cd–3.4–5.6     Odp.: 5
Evangelium: Jan 15,18–21