Titus Brandsma (1881–1942)

Titus Brandsma (1881–1942)

(O.Carm. • svatý • nezávazná památka 28. července)

Titus, křestním jménem Anno, se narodil roku 1881 v Oegeskloosteru u Bolswardu v západním Frísku v Nizozemí. Rodině patří veliký statek s rozsáhlými polnostmi a chovem dobytka, přesto rodiče své děti netlačí k převzetí hospodářství. Anno bude celý život vděčně vzpomínat na šťastné dětství prožité v hluboce lidském a zbožném prostředí venkovské usedlosti (1). Rodiče zohlední jeho intelektuální nadání, rodící se touhu po kněžství (a také pro těžký život v hospodářství ne dost pevné zdraví) a umožní mu odejít do vzdáleného Megen. Zde, ve františkánské koleji (2), prožije Anno léta svého dospívání (1892–1898). V sedmnácti letech vstupuje na Karmel v Boxmeeru (3) a přijímá jméno Titus (4). V letech 1900–1905 studuje filozofii a teologii (5). Po kněžském svěcení (1905) pak pokračuje ve studiích na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Zde získává roku 1909 doktorát z filozofie (6) a vrací se zpět do Holandska.

Po návratu do vlasti se věnuje vyučování. Roku 1923 pomáhá založit katolickou univerzitu v Nijmegen; přednáší zde filozofii a dějiny mystiky, později je jmenován rektorem. V rámci svých přednášek napadá nacistickou ideologii (7), otevřeně poukazuje na její novopohanské a rasistické rysy. Zastává místo předsedy federace ředitelů katolických škol (8). Pedagogickou činnost kombinuje s činností publikační, zejména v oblasti vědy a kultury. V roce 1935 je ustanoven kaplanem Sdružení holandských katolických novinářů. V prvních dnech roku 1942, podporován utrechtským arcibiskupem de Jongem (9), osobně obchází redakce katolických periodik s nekompromisní výzvou, aby odmítly publikovat jakékoliv příspěvky a oznámení národně-socialistického hnutí, které kolaboruje s nacisty. Hned v lednu 1942 je zatčen, převezen nejprve do policejního vězení v Scheveningen, pak do sběrného tábora v Amersfoortu, věznice v Kleve a nakonec do koncentračního tábora v Dachau. Zde je po velkém utrpení, bití i lékařských pokusech 26. července roku 1942 usmrcen injekcí kyseliny karbolové. V listopadu roku 1985 jej papež Jan Pavel II. blahořečí jako mučedníka, svatořečení proběhlo v kontextu ruské agrese na Ukrajině v květnu 2022.

Titovo odvážné nasazení ve veřejném životě, jeho zápas o katolický tisk i pevný postoj při formování studentů vytryskly z vydatného pramene. Povolání na Karmel jej jednak zavazovalo k aktivní angažovanosti ve světě, jednak „nořilo“ do hlubin kontemplativní modlitby, která se stala mízou jeho veřejné činnosti. Titova tichá modlitba se vtělila do hlasité obžaloby nacistické ideologie a politiky. Těsné pouto ke středověké vlámské mystice ho vedlo k neustálé „komunikaci“ mezi láskou a činy. Ke komunikaci, která chrání člověka před „neplodnou prázdnotou“ sebestředné modlitby (10), před níž varoval Titův oblíbený mystik Ruysbroek (11).

Svými současníky byl Titus vnímán jako „vytrvalý nepřítel různic a svárů“. Je známa řada historek o jeho drobných skutcích lásky a úsilí o smíření – v rodině Karmelu i v akademickém prostředí.

Společnost chápal Titus jako „prostředek založený na principu služby druhým“. S bolestí hovořil o všeobecném přesvědčení o nevyhnutelnosti „velké války“. Kdyby cílem bylo sloužit druhému člověku nebo sousední zemi, spory mezi jednotlivci a národy by byly nahrazeny etikou spolupráce a dialogu založeného na vzájemném respektu. Jakkoli intenzivně Titus oponoval nacistické politice, o německém lidu mluvil vždy dobře a veřejně vyjadřoval přání, aby se obě země smířily, a to i po německé invazi do Nizozemí.

Titovo učení o smíření a odpuštění prošlo nejtěžší zkouškou během sedmi měsíců nacistického věznění, kdy byl vystaven ztrátě svobody, brutálnímu trýznění i lékařským experimentům. Dva konkrétní případy ukazují, jak Titus odpovídal na toto krajní utrpení: jeden holandský spoluvězeň Tita slovně napadl kvůli jeho napomenutí, aby se vězni modlili za své nacistické věznitele. Jak se po nás může něco takového chtít – ptal se vězeň – když nás strážci terorizují a zacházejí s námi tak nelidsky? Titus odvětil se svým typickým humorem i realismem: »Nemusíte se za ně modlit celý den! Dobrý Pán bude vděčný i za jednu jedinou modlitbu.« Vždy s láskyplným vědomím rozdílu mezi ideálem a realitou našich lidských omezení uměl dát Titus praktické rady a vést k dosažitelným cílům. Druhý případ: sestra, která dala Titovi smrtící injekci v tzv. „nemocnici“, svědčila při procesu blahořečení, že jí před smrtí věnoval svůj růženec a řekl: »Jak nešťastné jste děvče. Budu se za vás modlit.« Jeho slova této sestře pomohla vrátit se k praktikování víry.

Karmel ve světě slaví památku blahoslaveného Tita Brandsmy 27. července, u nás je přeložena na následující den – 28. července.

(1) Rodinné ovzduší pospolité radosti a zároveň usebranosti bylo podstatně formováno ústraním vnějším (dvorec je vzdálen asi dvacet minut cesty od nejbližšího městečka) i vnitřním (katolická rodina se musí vyrovnat s tím, že drtivá většina sousedů jsou protestanté). Pět ze šesti sourozenců se vydá cestou řeholního života...
(2) Do téže koleje nastoupí po roce i poslední ze sourozenců, Annův mladší bratr Jindřich.
(3) Titus vstupuje na Karmel v době velkého rozmachu celého Řádu. Mezi lety 1908–1938 stoupl počet bratří ze 757 na 1607. V Boxmeeru zahajuje noviciát spolu s Titem dalších pět sedmnáctiletých spolubratří, což mu je velikým povzbuzením.
(4) Patrně v tom hrála roli úcta a láska k tatínkovi, který se takto jmenoval.
(5) Již v roce 1901 vydává svou první knihu – výbor ze spisů Terezie od Ježíše. Roku 1917 se s několika spolubratry pustí do systematického překladu jejích spisů ze španělského originálu. Na sklonku života, v nacistickém vězení, rozepíše Tereziin životopis.
(6) Titův život má hned několik styčných bodů s příběhem jeho vrstevníka, minority Maxmiliána Kolbeho (1894–1941) – také Maxmilián získává na Gregorianě doktorát z filozofie (1915), zasazuje se o katolický tisk, a proto je i zatčen, rok před Titem je usmrcen injekcí v koncentračním táboře...
(7) Na jaře roku 1938 vydává Svatý stolec pro všechny katolické univerzity oběžník, v němž vyzývá katolické badatele, aby z pohledu vědy vyvraceli národně-socialistické teorie a poskytli tak věřícím oporu v odporu proti nacismu. Titus se přednášek na téma hodnoty jakékoliv lidské osoby, rasy atd. ujímá hned v akademickém roce 1938/39. Hitler obsadil Nizozemí v květnu roku 1940.
(8) Nacisté se po vpádu do země snaží vzít školství do svých rukou. Věřícím pedagogům (a zejména řeholníkům) je zákonem z února 1941 snížen plat o čtyřicet procent. Téhož roku je všem školám zakázáno přijímat židovské děti. Ze své pozice Titus písemně vyzve všechny ředitele, aby se tomuto rozhodnutí jednotně a rozhodně vzepřeli.
(9) Velkou pastýřskou prozíravost projevovali holandští biskupové již od poloviny 30. let: roku 1934 ve svém pastýřském listě veřejně odsoudili nacistickou ideologii jako takovou, roku 1936 zakázali pod trestem exkomunikace podporu národně-socialistického hnutí.
(10) Doslova: modlitby, která sama sebe vstřebává; která je si sama cílem.
(11) Jan van Ruysbroek (1293–1381), vlámský mystik; když byl roku 1908 blahořečen papežem Piem X., studoval právě Titus v Římě.

(Podle Bl. Titus Brandsma... zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Titus Brandsma (122.33 kB)

  28. července

  BL. TITA BRANDSMY, KNĚZE A MUČEDNÍKA

  PAMÁTKA

  Anno Brandsma se narodil roku 1881 v Oegeskloosteru u Bolswardu v Nizozemí. V sedmnácti letech vstoupil na Karmel a přijal jméno Titus. Roku 1905 byl vysvěcen na kněze, doktorát filosofie získal v Římě. Po návratu do vlasti vyučoval nejprve na řádovém učilišti, roku 1923 stál u založení katolické university v Nijmegen, kde přednášel filosofii a mystiku a zastával úřad rektora. Byl znám svou nesmírnou laskavostí. Na poli školství a tisku otevřeně vystupoval proti nacistické ideologii. Roku 1935 byl ustanoven kaplanem Sdružení holandských katolických novinářů. Podporován utrechtským arcibiskupem osobně obešel počátkem roku 1942 redakce katolických periodik s požadavkem, aby odmítly publikovat jakékoliv příspěvky národně-socialistického hnutí kolaborujícího s nacisty. Hned v lednu byl zatčen, uvězněn a posléze deportován do koncentračního tábora v Dachau. Povzbuzoval své spoluvězně, modlil se za své mučitele. Po mnohých útrapách a ponižování byl 26.července roku 1942 usmrcen karbolovou injekcí. Za blahoslaveného jej prohlásil Jan Pavel II. roku 1985. Jeho památka se slaví 27. července, v Čechách a na Moravě 28. července.

  Společné texty o jednom mučedníkovi.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS

  Ježíši, hledím na Tebe.
  Jsem šťastný ve svém utrpení,
  v něm nabízíš mi sjednocení
  a cestu do nebe.

  Ježíši, v trýzni, v temnotě,
  ožívá ve mně láska k Tobě,
  v Tvých ranách odumírám sobě
  v blažené samotě.

  Ježíši, nalézt ses mi dal.
  Teď, když mi došly všechny síly,
  selhání, strach mě ochromily,
  když už jsem nedoufal.

  Ježíši, křičím radostí!
  Vždyť nikdy jsi mi nebyl blíže
  než zde. A dáváš se mi z kříže.
  Ty, ve své plnosti.

  DRUHÉ ČTENÍ⁺

  Z myšlenek blahoslaveného Tita Brandsmy o hrdinství
  a o svatých Bonifáci a Wilibrordovi

  (Časopis „Viking“, 7. listopadu 1936, a kázání 16. července 1939, Summarium, s. 410–411)

  Nevzdávejme se své lásky!

  Říká se, že žijeme ve velké době, v době velkých mužů a žen. Mělo by se ale spíše říci, že žijeme v době nesmírného úpadku – úpadku, který volá po obhajobě hodnot nejdražších a nejsvětějších. Touha po schopném a silném vůdci je pochopitelná. My ale chceme, aby hrdina bojoval za něco svatého, za ideál, který je založený na Božím plánu, ne na síle člověka.

  Novodobé pohanství považuje přírodu za emanaci božství, a podle toho také pohlíží na různé a početné rasy a národy světa. Jako se jedna hvězda liší od druhé světlem a jasností, tak prý je jedna rasa ušlechtilejší a čistší než druhá. A v té míře, v jaké má tato rasa v sobě více světla, má též za úkol toto světlo vyzařovat a dávat světu. Ale to je možné jen tehdy, když se odloučením cizorodých prvků očistí od každé poskvrny. Na tom je postavený kult rasy a krve, kult hrdinů vlastního lidu.

  Jak zvrácené východisko, které vede na scestí! Není to smutné, kolik nadšení a energie někteří vynakládají na tak špatně pochopený a pokřivený ideál? Ale „učme se od nepřítele“ a formulujme svůj vlastní ideál lépe a jasněji a pečujme o něj s takovým nadšením jako oni. Milujme ho a uskutečňujme v sobě i v druhých, připraveni pro něj žít i zemřít.

  My také vyznáváme svůj původ od Boha. My také chceme to, co chce On. Ale nepřijímáme nauku o emanaci ani nezbožšťujeme sami sebe. Od Boha pocházíme a na Něm závisíme. A když se modlíme za příchod Jeho království, pak nerozlišujeme rasu a krev, ale přijímáme všechny lidi jako bratry a sestry, dokonce i ty, kteří nás nenávidí a bojují proti nám. To pro naše sjednocení s Tím, který dává svému slunci vycházet pro dobré i zlé.¹

  Nechceme upadnout do hříchu prvních lidí a dělat se rovnými Bohu. Nechceme zakládat kult hrdinů na zbožšťování lidské přirozenosti.

  Uznáváme Boží zákon a podrobujeme se mu. Nechceme popírat – kvůli špatně uchopené touze být sebou samými – svou závislost na nejvyšší Bytosti, která nám dala existenci. Ale i když v sobě souhlasíme s Božím zákonem, pozorujeme zároveň ve svých údech jiný zákon, který se vzpírá Duchu Božímu.² Někdy se i v nás – jako u Pavla – prosadí touha jednat jinak. Těžko uznáváme vlastní nedokonalost a rozporuplnost. Chtěli bychom mít lepší povahu i sklony. A někdy dokonce věříme, že jsme takoví, jací bychom si přáli být.

  Ve svých světlejších chvilkách uznáváme svou nedokonalost. A tehdy víme, že bychom se mohli zlepšit, kdybychom k tomu měli více odvahy. Nelze toho dosáhnout bez námahy, bez náročného boje. V těchto okamžicích netruchleme nad vlastní ubohostí ani nad ubohostí druhých. Připomeňme si slova, která ve svém nitru zaslechl apoštol Pavel: Stačí ti moje milost.³ Ve spojení se mnou můžeš vše.⁴

  Žijeme ve světě, který odsuzuje lásku. Ve světě, kde je láska označována za slabost, kterou musíme překonat a porazit. Ve světě, kde nejde o lásku, ale o rozvinutí vlastní síly. Každý ať je co možná nejsilnější a slabí ať zahynou. Křesťanství s evangeliem lásky je pryč a musí být nahrazeno prastarou germánskou silou.

  Tyto názory jsou nám předkládány a najdou se lidé, kteří je ochotně přijímají. Láska je zneuznána. „Láska není milována,“ volal již svatý František z Assisi. Několik století nato zvonila svatá Marie Magdaléna de’ Pazzi v extázi na zvon kláštera karmelitek, aby řekla lidem, jak krásná je láska. Ach, jak já bych chtěl rozeznít zvony, abych řekl světu, jak krásná je láska! I když novodobé pohanství nechce víc lásku, přesto – a to je zkušenost dějin – je láskou přemůžeme. Nevzdáme se své lásky. Láskou znovu získáme srdce pohanů. Bohem stvořená přirozenost je silnější než jakákoli ideologie. A i když ideologie lásku odsuzuje a odmítá ji jako slabost, živé svědectví milujících lidí z ní stále znovu činí sílu, která přemáhá lidská srdce a získává si je.

  „Hleďte, jak se milují.“ Tato slova pohanů o prvních křesťanech musí znovu platit i o nás! Pak přemůžeme svět.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  1 Jan 4,7.8; Pís 8,6

  Milovaní, milujme se navzájem, * silná jako smrt je láska.
  V. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, * silná jako smrt je láska.

  Nebo:

  Z myšlenek blahoslaveného Tita Brandsmy o bolesti

  (In: Scapin – Secondin, Titus Brandsma, s. 44, KNA 1994)

  Vychovávala mne k životu…

  Mnohokrát jsem potkal ve svém životě bolest,
  nemohl jsem se jí vyhnout.
  Mé slzy ji neodstranily.
  Kdybych byl mohl, byl bych to už dávno udělal.
  A tak jsem se rozhodl, že se nechám obklopit bolestí
  a nebudu klást odpor.
  Stalo se mi něco podivuhodného.
  Když jsem ji přijímal bez netrpělivosti,
  ale nechal plynout čas v bolesti,
  vychovávala mne k životu, činila mě moudřejším.
  Nakonec úplně odešla.
  Přešlo mnoho času od té doby, co jsem se takto střetl s bolestí.
  Nyní ještě cítím,
  jak bolest uchopila mé tělo jako svěrák,
  hledím však na ni jinýma očima.
  Zdálky, jako se díváme na věc,
  s kterou jsme důvěrně známi
  a předem už víme, jak probíhá.
  Dokonce nedovedu pochopit,
  jak jsem kdy mohl čelit bolesti
  s pláčem a vzdycháním.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Gal 6,14; 1 Kor 1,23–24

  Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista. * Jím je pro mě ukřižován svět a já světu.
  V. My kážeme Krista ukřižovaného, pro jiné je to pohoršení a pošetilost, ale pro nás Boží moc a Boží moudrost. * Jím je pro mě.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, původce života, mocí svého Ducha jsi posiloval blahoslaveného Tita, aby hájil svobodu církve a svědčil o lidské důstojnosti i uprostřed utrpení a ponižujícího pronásledování. Na jeho přímluvu dej také nám téhož Ducha, abychom odmítali každý kompromis se zlem a v souženích tohoto světa zakoušeli tvé milosrdenství. Skrze tvého Syna...

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Mdr 3,1–9
Nebo: Iz 50,4–9a
Nebo: 2 Tim 2,3–13
Žalm: 18(17),2–3.4–5.7.19–20     Odp.: Job 1,21
Evangelium: Lk 6,27–36