Karmel 3/2004
Karmel 3/2004
-
„Slovan všude bratra má...“
Přiznám se, že nevím, odkud tento okřídlený výrok pochází, ale rád bych k němu dodal: „a což teprve karmelitán!“ To proto, že často – i na místech, kde to vůbec nečekáme, – objevujeme různé jednotlivosti, k nimž má karmelitánská rodina nějaký vztah. Tyto okolnosti a „náhody“ jsou pak pro nás nehlučnou připomínkou naší duchovní cesty a milým „pozdravem z domova“. Postřehl jsem to nedávno při listování jedním číslem Katolického týdeníku, které obsahovalo několik takových bezděčných odkazů na Karmel, a nyní mi tato myšlenka vyvstala ještě výrazněji.
2. září byl v Novém Dvoře posvěcen kostel kláštera trapistů. Je zasvěcen Matce Boží a pro všechny v naší církvi v této zemi, kdo si alespoň mlhavě uvědomují cenu modlitby, je tento klášter důležitým symbolem. Symbolem skutečnosti, že naše víra, modlitba a život mají svůj kontemplativní ráz. Zdejší mniši o tom i při své skrytosti svědčí a nás všechny ostatní to pobízí, abychom tomuto rozměru své víry ani my ve svém vlastním životě nezavírali dveře. Karmelské rodině může přitom zůstat natrvalo drahou ta okolnost, že do oltáře vysvěceného kostela byl mimo jiné vložen i ostatek francouzského mučedníka sv. Teofana Vénarda (1829–1861), světce, k němuž měla silný vztah svatá Terezie z Lisieux.1 Oficiálně blahořečen byl ovšem až 2. 5. 1909 a svatořečen Janem Pavlem II. dne 16. 6. 1988.
„To je duše, která se mi líbí!“ prohlásila o něm Terezie v květnu 1897 (Vs 32). Přečetla totiž knihu obsahující jeho životopis a dopisy, kterou jí věnoval otec Roulland (srov. obrazovou publikaci Terezie a Lisieux, str. 268.) Byl jí sympatický svým povoláním misionáře (navíc na Dálném Východě a ona toužila jít na Karmel v Saigonu) a svým mučednictvím, které podstoupil v mladém věku. Obě tato povolání v sobě cítila i Terezie (AS 186). Líbila se jí jeho veselost, prostota jeho života a jeho láska k příbuzným (Vs 28). Tím vším byl blízký jejímu srdci. S ním je spojen také vznik jedné z jejích básní 2. 2. 1897 (ve výroční den jeho smrti). Obrázek tohoto misionáře pro ni byl tak důležitý, že jej měla zavěšený nad svým lůžkem a vzhlížela k němu často během své nemoci (Vs 103; 108 a 109; 114; 118; 142; 145; 165). Také v jejích dopisech se vztah k Teofanu Vénardovi odráží (DT 221, DT 226, DT 245). A podobně jako ti, kdo se budou modlit u oltáře v kostele novodvorského trapistického kláštera, mohla blízkost svého přítele – světce prožívat i prostřednictvím jeho ostatků. Měla možnost jeho ostatky přímo uctívat (Vs 134; 136) a naposled tak učinila ještě večer v den své smrti (Vs 152).
A tak pro nás, bratry a sestry v Karmelu, bude trapistický klášter znamením nejen významu a krásy modlitby, ale i příkladu svatosti sv. Teofana, který tolik znamenal i pro samu svatou Terezku. Naše vlastní duchovní tradice nás přece od ostatních, kdo kráčejí cestou následování Ježíše Krista, neodděluje, ale dává nám vzhlížet k nim s pozornější úctou a citlivostí. Ostatně i článek sestry Marie Grazie o Lurdech a Karmelu v minulém a tomto čísle našeho časopisu je toho svědectvím. Kéž Pán Bůh naše srdce prohlubuje a také rozšiřuje!
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
