Fra. Jan od sv. Bruna, OCD
Formule Ježíšovy modlitby a moc Jména
Klasická formule modlitby Ježíšovy zní: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou (hříšným, hříšnou),“ někdy se však uvádí i v delší podobě: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným.“ Sám ruský poutník však uvádí ve své krátké syntéze učení otců o modlitbě1 radu, abychom slova modlitby občas měnili, tj. pronášeli někdy kratší a někdy delší verzi. Chce se tím snad vyhnout jisté rutině a bezmyšlenkovosti. Avšak jindy, když již modlitba sestoupí hlouběji, zdá se naopak dobré zvyknout si na určitou formuli a tu neměnit. Možné je také přejít do plurálu: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi,“ a uvědomovat si tak hlouběji eklesiální rozměr modlitby. Formule modlitby Ježíšovy tedy není nic absolutního, je možné přizpůsobit ji do určité míry potřebám každého. Důležité se mi zdá zvolit takovou formuli, kterou by bylo možné vyslovovat v rytmu našeho dýchání, jak o tom bude řeč v části věnované „fyzické metodě“.
Nyní se podívejme na dvě části, z kterých se modlitba Ježíšova skládá.
V první části je kladen důraz na vyslovení jména Ježíš. Podle Bible je jméno jedním z Božích atributů, je „místem“ Boží přítomnosti. Vzývání Ježíšova jména univerzalizuje milost Pánova Vtělení, neboť každému jednotlivému člověku umožňuje, aby si tuto milost osobně přivlastnil, aby jeho srdce přijalo Pána.2 Již ve Starém Zákoně je toto chápání jména jako formy Boží přítomnosti obsaženo. Proto mohl Boží jméno vyslovit jen velekněz ve „velesvatyni“ jeruzalémského chrámu, a to pouze o svátku Jom Kipur, tedy jedenkrát v roce. Ale Vtělení učinilo z každého člověka velekněze, jemuž je svěřeno Jméno. Jméno Ježíš – Jéšuach, znamená Spasitel. V první části modlitby tedy Ježíše vyznáváme jako svého Pána a prohlašujeme ho za svého Spasitele a Vykupitele – Krista.
Zde je potřeba poznamenat, že výše zmíněný pohled, ač je jistě biblicky inspirován, se blíží k pojetí těch, kteří přisuzovali vyslovování jména téměř svátostnou sílu. Ale i v samotném Rusku, kde byl tento pohled tolik rozšířený, se najdou ti, kdo naproti tomu zdůrazňují, že síla modlitby spočívá mnohem spíše v dispozici srdce toho, kdo se modlí. Takové pojetí zastával Teofan Zatvornik.
Druhá část modlitby Ježíšovy je vlastně modlitbou celníka z evangelia (Lk 18,13). Člověk vyznává svůj hřích a potřebu Božího milosrdenství a obrací se k svému Spasiteli s prosbou, aby mu odpustil. Staří mniši se tímto způsobem snažili upevňovat v sobě pocit pénthos, jakési stálé vědomí své hříšnosti, slabosti a blízkosti pádu, pokud by Pán odtáhl svou ruku a ustavičně mocně nepomáhal. Tento postoj však naprosto neznamená postoj skrupulanta, pochybujícího o Božím odpuštění! Naopak byla zdůrazňována nutnost víry, že Bůh odpouští ihned – v té chvíli, kdy se k němu upřímně obracíme. Pénthos je tedy jakési „veselé pokání“ člověka, který pokorně uznává svou slabost a zároveň se neustále raduje z Božího odpuštění.
Fyzická metoda a čas věnovaný modlitbě
Někteří z hesychastů se pokoušejí podpořit svou modlitbu pomocí psychofyzické metody. V základu jde jistě o dobrou myšlenku, která si uvědomuje účast všech složek člověka na modlitbě. Klasickým dílkem tohoto směru se stal text připisovaný Simeonovi Novému Teologovi, avšak pocházející pravděpodobně z pera Nicefora ze svaté hory Athosu (14. stol.). Podává velice precizní návod k dýchání, k zadržování dechu a další cvičení, slibující, že ten, kdo se takto modlí, „se uvidí v záři, podobné té, kterou spatřili učedníci Ježíšovi na hoře Tábor, a obdrží dar rozlišování duchů…uvidí prostory, které jsou uprostřed srdce…, od té chvíle vzývání Ježíšova jména zažene každou zlou myšlenku.“ Ne všichni hesychasté však tato cvičení přejímají. Teofan Zatvornik, překladatel Filokalie do ruštiny, daný text zkracuje a přidává k němu poznámku: „Zde uvádí sv. Simeon určité vnější úkony, které někoho pohoršují a vzdalují od jejich praktického cvičení, u jiných samotné cvičení deformují…“ „Pozorovat svůj pupek,“3 je Teofanem označeno za cvičení „hrubé a hloupé.“
Přes všechny tyto výhrady se zdá, že určité tělesné cvičení doprovázející modlitbu má svůj význam, byť jen relativní, a to zvláště v počáteční etapě, než se modlitba stane více vnitřní a tedy méně závislou na vnějších okolnostech. Mnozí z Otců a duchovních autorů radí modlit se v rytmu vlastního dechu. Při vdechnutí: „Pane Ježíši (Kriste),“ při vydechnutí: „smiluj se nade mnou“. Nebo: „Pane“ (vdechnutí) – „Ježíši“ (vydechnutí) – „smiluj se“ (vdechnutí) – „nade mnou“ (vydechnutí). Souhra mezi dechem a slovy modlitby pomáhá časem dosáhnout toho, že se nám modlitba Ježíšova stane stejně přirozenou jako dýchání. Proti tomu by se nestavěl ani Teofan Zatvornik, který píše: „Je důležité… mít po určitou míru dech pod kontrolou, takže ho můžeme přizpůsobit rytmu slov.“
Další tělesnou pomůckou je volba polohy těla a prostředí při modlitbě. Sv. Basil říká: „Hleď, jak síly duše ovlivňují tělo a jak i city duše jsou závislé na těle.“ S tím souhlasí i sv. Ignác z Loyoly a další západní světci.4 Ignác nezná žádnou ideální polohu platící pro všechny, ale radí: „Začít nazírat buď na kolenou, nebo leže na tváři na zemi, nebo leže naznak s obličejem vzhůru, nebo sedě, nebo stoje, vždycky však s úmyslem hledat to, co chci. Přitom je třeba dbát na dvě věci: 1. naleznu-li kleče to, co chci, nebudu měnit polohu těla; stejně když ležím na tváři apod.; 2. u onoho bodu, v němž najdu, co chci, budu klidně prodlévat, aniž bych se úzkostlivě staral o postoupení k dalšímu.“5
Jako důležité se mi jeví nepřeceňovat význam těchto metod a zvláště uvědomit si, že modlitba a pokrok v ní jsou vždy v posledku darem Boží milosti. Modlitba Ježíšova tedy naprosto není pouze cvičením podobným józe, jak je někdy na západě nesprávně nahlížena.
Kolik času však modlitbě věnovat? Teofan Zatvornik radí mladé dívce, kterou duchovně vede prostřednictvím dopisů:6 „Z kostela spěchejte přímo do svého pokoje... a přitom zbožně proste Pána, abyste strávila s duchovním užitkem čas, kdy pobýváte doma sama. Pak je třeba si trochu odpočinout. Myšlenkám však ani tehdy nedovolte bloudit, říkejte si jen pro sebe jediné: Pane, smiluj se! Pane, smiluj se! Poté, co jste si odpočinula, je třeba pustit se do práce: buď se modlit nebo se věnovat ručním pracím. Co, kdy a jak, si už určete sama. Nelze se zabývat pouze duchovnem. Je třeba mít nějakou nenáročnou ruční práci. A sáhnout po ní jen tehdy, když je duše unavená a neschopná četby, přemýšlení nebo modlitby k Bohu. Pokud však jdou duchovní věci dobře, není nutné se ruční práce dotýkat. Je určená pro vyplnění času, který by byl jinak stráven v prázdnotě, a ta je zhoubná vždycky...“7
Musíme si uvědomit, že zde citovaný text měl sloužit svobodné dívce z vyšších vrstev, která neměla na starosti ani rodinu, ani nechodila do zaměstnání, mohla tedy skutečně většinu času věnovat modlitbě a všemu, co je s ní spojeno. Zdá se být jasné, že takové podmínky má dnes jen minimum lidí, a to i mezi řeholníky. Teofanovy rady však obsahují několik cenných obecně platných postřehů. Za prvé na nich vidíme, že modlitba Ježíšova je začleněna do života liturgického a svátostného,8 a dále je doporučováno čtení a „přemýšlení“, tedy snad rozjímání. Vidíme, že kvůli modlitbě Ježíšově nemusíme opustit ani další formy osobní modlitby, na které jsme zvyklí. Naopak se mohou vhodně doplňovat a záleží především na tom, jaký způsob modlitby vyhovuje nám a jak „pokročilí“ v modlitbě a v duchovním životě vůbec jsme, abychom věnovali jednotlivým formám tolik času, aby nás přiváděly k usebrání a životu s Bohem.
Dalším cenným postřehem je důraz na práci, kterou konáme i jako formu aktivního odpočinku. To souvisí s Teofanovou antropologií, která je trichotomická: člověk je podle ní jednotou těla, duše a ducha.9 Aby člověk mohl žít v harmonii s Bohem, musí uspokojovat potřeby všech těchto částí. Přitom potřeby duchovní jsou nejvyšší a jejich uspokojování učí člověka uspokojovat v souladu s nimi i potřeby ostatních částí. Jaký prostor věnujeme potřebám každé z těchto částí, závisí do značné míry na našem povolání a stavu (zda jsme laici, kněží, nebo žijeme v komunitě). Důležité však je, že duchovní, duševní a tělesné sice pro schematizaci oddělujeme, ale vše je propojeno v jediném člověku. Jedno každé tedy v ideálním případě podporuje i to ostatní. To ovšem znamená, že pokud svůj stav a své povolání skutečně volíme v souladu s Boží vůlí, měla by nám i naše práce pomáhat růst v modlitbě a naopak modlitba činí z naší práce, jakkoliv obyčejné, oběť Bohu milou. Je jasné, že toto je vysoký ideál, ke kterému musíme směřovat a postupně dorůstat.
Přestože jsme si ukázali, že celý – i pracovní – den se může stávat modlitbou, přesto duchovní tradice zná „privilegované časy modlitby.“ Jsou jimi především večer a ráno. Tak radí jistý mnich muži žijícímu uprostřed světa, aby – pokud se nemůže modlit celý den – věnoval modlitbě Ježíšově poslední hodinu předtím, než jde spát. Zkušenost nás učí, jak mnoho se liší spánek člověka, který usíná v usebrání, od toho, kdo je roztržitý. Nejde jen o to, že onen první si jistě lépe odpočine, ale také že i ráno zpravidla začíná v usebrání, anebo je pro něj usebrání snáze dosažitelné i prostřednictvím poměrně krátké chvíle, strávené v modlitbě. Ráno je pak druhým z privilegovaných časů. Ten, kdo dokáže, či spíše komu je dáno strávit určitý čas před začátkem práce v usebrání a modlitbě, odhalí postupně, jak se jeho pracovní den proměňuje, jak potom práce, jakkoliv je potřeba se na ni soustředit, začíná být prostoupena modlitbou, ačkoli se právě „nemodlíme“ – v tom smyslu, jak tohoto slova běžně užíváme. Modlitba přestane být jednou z povinností „dobrého křesťana“ a stane se opravdu zdrojem požehnání pro nás i pro naše okolí. Netřeba zdůrazňovat, že dosažení tohoto stupně modlitby vyžaduje, kromě mocné pomoci Ducha svatého také námahu a věrnost modlitbě.
Hesychastická spiritualita a modlitba Ježíšova na západě
Západní křesťané se s hesychastickou spiritualitou seznámili zejména díky již zmiňovaným Upřímným vyprávěním poutníka, která poprvé vyšla r. 1881 v Kazani a po první světové válce začala být překládána do světových jazyků. Již mnohem dříve však byla spiritualita alespoň příbuzná hesychastické žita zejména v klášteřích. Gorazd Vopatrný ve své knize Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita,10 považuje za hesychasty svatého Benedikta, svatého Patrika, nebo dokonce svatou Ludmilu.
Zdá se však, že nejvíce je spiritualita podobná hesychasmu živá mezi syny sv. Bruna, mezi kartuziány. Již ve 12. století známý benediktinský opat Vilém ze Saint Thierry ve své „Zlaté epištole“ označuje kartuziány za ty, kteří „v temnotách západu a v chladu Galie nesou světlo východu, dávnou horlivost egyptských mnichů – příklad života v samotě a vzor života nebeského.“ Také texty mnichů – kartuziánů, dnes dostupné,11 doslova vyzařují zkušenost s životem vnitřního mlčení a asketického boje modlitby vedoucího ke sjednocení s Bohem. Chtěl bych zde uvést jeden text, který navíc nastiňuje jeden z aspektů asketického výstupu, který jsem dosud nezdůraznil: i hesychast někdy musí procházet „temnou nocí“, podobnou té, kterou popsal sv. Jan od Kříže. To je zkušenost také mnoha svatých z východu.
Zde tedy předkládám část anonymního kartuziánského textu:
Nekonečná je má žízeň po mlčení,
nekonečná je má touha po pokoji.
Jak se zbavit spěchu v mém životě?
Jak vymýtit hluk?
Bůh lásky byl v mém srdci
a já jsem byl v srdci
tohoto Boha lásky.
Až k smrti jsem putoval nocí,
nahlížel do pramenů,
stoupal k vrcholům,
vzdoroval mrazu...
(...)
Vně je svět,
vně je hluk a spěch.
Ale příbytek není venku,
je uvnitř.
Pouze na nás záleží,
zda naplníme dům mlčením.
Mlčení dává odpočinout, zklidňuje, uzdravuje, těší.
Mlčení obnovuje síly, chrání život, pomáhá myslet.
Mlčení nás činí lepšími.
Pouze ono dává jednotu duchu a hmotě,
dovoluje hledat Boha horlivěji v nás,
nalézt ho rychleji a vlastnit ho zcela.
Jak jsem už zmínil, modlitba Ježíšova a modlitba srdce představuje starobylou součást spirituality křesťanského východu. Zároveň získává stále větší místo i v modlitbě západních křesťanů. Snad může být jednou z cest, která přispěje k hledání společných zdrojů teologie a duchovního života obou rozdělených církví, abychom dokázali ve stále větší plnosti směřovat k naplnění příkazů a přání Pána a jeho apoštolů: „neustále se modlete“ (1 Sol 5,17) a „ať jsou v dokonalé jednotě“ (Jan 17,23).
předchozí
