Nejdůstojnějším otcům
Josefu Chalmersovi, generálnímu převorovi Řádu bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské (O.Carm.)
a Kamilu Macciseovi, generálnímu představenému Řádu bosých bratří blahoslavené Panny Marie z hory Karmel (O.C.D.)
1. Milostiplná událost prozřetelnosti, jíž byl pro církev jubilejní rok, nás vede k tomu, abychom se s důvěrou a nadějí dívali na právě započatou cestu v novém tisíciletí. „Na začátku tohoto nového století – napsal jsem v Apoštolském listě Novo millennio ineunte – se musí náš krok na cestách světa zrychlit1 na této cestě nás doprovází Nejsvětější Panna, které jsem … svěřil třetí tisíciletí“ (čl. 58).
Měl jsem proto velkou radost, když jsem se dozvěděl, že karmelitánský řád v obou svých větvích, původní i reformované, chce vyjádřit synovskou lásku vůči své patronce, kterou vzývá jako Květ Karmelu a Matku a Vůdkyni na cestě svatosti, tím, že jí zasvětí rok 2001. Nemohu přitom nezdůraznit šťastnou shodu okolností: podle toho, co praví ctihodná řádová tradice, se oslava koná o 750. výročí předání škapulíře. Je to tedy oslava, která dává celé karmelitánské rodině vynikající příležitost nejen prohloubit její mariánskou spiritualitu, nýbrž ji i žít stále více s pohledem na to, jaké místo zaujímá Panna, Matka Boží a matka lidí, v tajemství Krista a církve, a tím příležitost následovat tu, která je „hvězdou nové evangelizace“.2
2. Všechny karmelitánské generace, od počátků až po dnešek, na své cestě ke „svaté hoře, Ježíši Kristu, našemu Pánu“,3 se snažily utvářet svůj život podle Mariina příkladu.
Proto v Karmelu i v každém srdci vedeném něžnou láskou k Nejsvětější Panně a Matce roste nazírání4 té, která od samého počátku dokázala být otevřená naslouchání Božímu slovu a poslušna Boží vůle (Lk 2,19.51). Maria totiž, vychovávaná a utvářená Duchem (srov. Lk 2,44–50), byla schopna číst ve víře svůj vlastní život (srov. Lk 1,46-55) a poslušna Božího vedení „se ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu (srov. Jan 19,25), spolu se svým jednorozeným Synem hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší.“5
3. V nazírání se díváme na Pannu Marii, jak jako starostlivá Matka vidí růst svého Syna v Nazaretě (srov. Lk 2,40.52), následuje jej po cestách Palestiny, účastní se s ním svatby v Káně (srov. Jan 2,5) a u paty kříže se stává Matkou účastnou jeho oběti a je darována všem lidem, když ji sám Ježíš odevzdává svému milovanému učedníkovi (srov. Jan 19,26). Jako Matka církve je svatá Panna spojena s učedníky v „neustálé modlitbě“ (Sk 1,14), a jako nová Žena, která v sobě předjímá to, co se uskuteční jednou na nás všech v plném prožívání trojičního života, je vzata do nebe, odkud rozprostírá nad svými syny putujícími ke svaté hoře slávy ochranný plášť svého milosrdenství.
Podobný postoj nazírání myslí a srdcem nás vede k obdivu zkušenosti živé víry a lásky Panny Marie, kterou každý věřící touží a doufá uskutečňovat v tajemství Krista a Církve.6 Karmelitáni a karmelitky si proto právem zvolili Marii za svou patronku a duchovní matku a mají ji, Pannu nejčistší, která všechny vede k dokonalému poznání a následování Krista, stále před očima srdce.
Takto roste důvěrný duchovní vztah, který stále více umocňuje společenství s Kristem a Marií. Pro členy karmelitánské rodiny není Maria, Panna, Matka Boží a matka lidí, jen vzorem k následování, ale také něžnou přítomností Matky a Sestry, v niž mohou důvěřovat. Sv. Terezie Ježíšova tedy právem vybízí: „Napodobujte Marii, uvažujte o tom, jak veliká musí být tato Paní a jak je dobře, že je naší ochránkyní.“7
4. Tato živá mariánská úcta, která se projevuje v důvěrné modlitbě, v nadšené chvále a v důsledném následování, vede k pochopení, že nejryzejší forma zbožnosti k Nejsvětější Panně, vyjádřená prostým znamením škapulíře, je zasvěcení se jejímu Neposkvrněnému srdci.8 Takto se v srdci uskutečňuje rostoucí společenství a důvěrné přátelství se Svatou Pannou, „jako nový způsob života pro Boha, kterým zde na zemi pokračuje láska Syna Ježíše k jeho Matce Marii.“9 Tímto způsobem se podle slov blahoslaveného karmelitánského mučedníka Tita Brandsmy hluboce sjednocujeme s Marií Bohorodičkou (Theotokos), stávajíce se jako ona těmi, kdo předávají Boží život: „I nám posílá Bůh svého anděla … i my musíme přijmout Boha do svého srdce, nosit jej v srdci, živit jej a dát mu v nás růst tak, aby se z nás narodil a žil s námi jako Emanuel, Bůh s námi.“10
Během času se prostřednictvím škapulířové úcty toto bohaté mariánské dědictví Karmelu stalo pokladem celé církve. Pro její prostotu, její hluboce lidskou hodnotu a její vztah k Mariině úloze v církvi a v lidstvu se této zbožnosti dostalo v Božím lidu širokého a hlubokého přijetí, až nalezla svůj výraz ve slavení památky 16. července, zařazené do liturgického kalendáře obecné Církve.
5. Ve znamení škapulíře můžeme vidět dokonalý souhrn mariánské spirituality, která živí zbožnost věřících a dává jim vnímavost vůči milující přítomnosti svaté Panny v jejich životě. Škapulíř je svou podstatou „šat“ (lat. habitus). Kdo jej přijme, přičleňuje nebo připojuje se úžeji či volněji ke karmelitánskému řádu, je zasvěcen službě Panně Marii pro dobro celé Církve.11 Ti, kdo obléknou škapulíř, jsou tudíž uvedeni do země Karmelu, aby „jedli její plody a to, co dobrého dává“ (srov. Jer 2,7) a zakoušeli sladkou mateřskou přítomnost Mariinu, přičemž každodenně usilují o to, aby se v nitru oblékali v Ježíše Krista a ukazovali jej světu jako toho, který žije v nás pro dobro církve a celého lidstva.12
Škapulíř nám tedy připomíná dvě pravdy: na jedné straně stálou ochranu Nejsvětější Panny, nikoli pouze během naší životní cesty, nýbrž i v okamžiku přechodu do plnosti věčné slávy; na druhé straně pak vědomí, že úcta k ní se nemůže omezovat na modlitby a pouhé vnější projevy úcty při některých příležitostech, ale častým přijímáním svátostí a konkrétními skutky duchovního a tělesného milosrdenství se z ní musí stát „habitus“ (trvalým postoj, stálé zaměření) našeho křesťanského jednání, propojeného s modlitbou a vnitřním životem. Takto se škapulíř stává znamením „smlouvy“ a vyjádřením vzájemného společenství mezi Marií a věřícími: prostřednictvím škapulíře se totiž uskutečňuje konkrétním způsobem odevzdání, ve kterém Ježíš na kříži dal Janovi – a v něm nám všem – Marii za Matku, a v němž milovaného apoštola a nás všechny odevzdal jí, a tak ji učinil naší duchovní Matkou.
6. Vynikajícím příkladem této mariánské spirituality, která člověka vnitřně přetváří a připodobňuje ho Kristu, prvorozenému z bratří, je svědectví svatosti a moudrosti mnoha karmelitánských světců a světic, kteří rostli ve stínu a pod ochranou této Matky.
Také já už dlouho nosím na srdci karmelitánský škapulíř! Pro lásku, kterou chovám k této naší společné nebeské Matce, jejíž ochranu zakouším neustále, si přeji, aby tento mariánský rok pomohl všem karmelitánským řeholníkům a řeholnicím i zbožným věřícím, kteří k ní chovají synovskou úctu, růst v lásce k Marii a vyzařovat do světa přítomnost této Ženy mlčení a modlitby, nazývané Matkou milosrdenství, Matkou naděje a milosti.
S tímto přáním rád uděluji své apoštolské požehnání všem bratřím a sestrám, kontemplativním i činným, i všem laikům – mužům i ženám – celé karmelitánské rodiny, kteří tolik pracují mezi Božím lidem na šíření pravé úcty k Marii, Hvězdě mořské a Květu Karmelu!
Ve Vatikáně, 25. března 2001, Jan Pavel II.
Z italského originálu přeložil P. Josef Jančář, O.Carm.
Zde je možno nahlédnout na originální text:
Lettera di Giovanni Paolo II alla Famiglia Carmelitana
in occasione del 750° Anniversario dello Scapolare del Carmine
