Když duše dokáže věřit v tuto nesmírnou lásku, která ji převyšuje, můžeme říci to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl neochvějný ve své víře, jako by viděl Neviditelného.“ Duše se už nezastavuje u náklonností a pocitů; málo jí záleží na tom, zda cítí Boha nebo ne; málo jí záleží, zda ji obdarovává radostí nebo utrpením: věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc roste její víra; můžeme říci, že překonává všechny překážky, aby spočinula v lůně nekonečné Lásky, která může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, může hlas Mistra říci v důvěrném tajemství slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“
(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 20)
