Už nikdy se nechci
posmívat žádné lidské tváři,
už vícekrát nechci
žádnou lidskou bytost soudit.
Jsou možná kanibalská čela,
jsou možná kuplířské oči,
jsou možná žroutská ústa!
Ale náhle
z přidušené řeči
povrchně souzeného,
z bezmocného cukání ramen
zavála něžná vůně lip
naší vzdálené blažené vlasti
a želel jsem svého soudu.
I v sebekalnější tváři
čeká Boží světlo, aby vyšlehlo.
Lačnící srdce si naberou kal –
a přece v každém
zrozeném člověku
máme slib, že se nám Spasitel vrátí.
(Franz Werfel /1890–1945/, báseň Co každý má ihned opakovat,
překlad Anděla Janoušková)
