Sára Malá
Jan Pavel II. je bez pochyby jednou z nejvýznamnějších osobností 20. století. Jeho pontifikát začal 16. října roku 1978, tedy v době, kdy Evropa byla rozdělena na tzv. „západ“ a „východ“. V zemích východního bloku byl hlavní ideologií komunismus, respektive socialismus, a málokdo věřil, že by se situace mohla změnit a že by komunistické vlády v těchto zemích mohly padnout. Jan Pavel II. tomu věřil a svými postoji a činy, za kterými jistě stály jeho vroucí modlitby, dopomohl k politickým změnám, které na konci 90. let v Evropě nastaly. Věřím, že pro všechna svá jednání, ať už diplomatická nebo jiná, si jistě vyprošoval od všemohoucího Boha požehnání, sílu, moudrost a potřebné milosti.
Jeho zájem se netýkal pouze Evropy, odkud pocházel a ke které měl nejblíže, ale ležely mu na srdci záležitosti celého světa a všech kontinentů. Svědčí o tom množství jeho apoštolských cest a jeho chování během těchto návštěv. Ze všech jeho postojů, ať už při setkáních s osobami vysoce postavenými nebo s obyčejnými lidmi, ale také při slavení mší svatých a při modlitbě, bylo patrné, že se mu o ně jedná doopravdy a že to není jenom póza. Když se modlil a opíral se o svoji pastýřskou hůl, člověk přímo cítil, jak na bedrech tohoto muže leží trápení a starosti celého světa a jak je v modlitbě předává Bohu.
Na mysli mi vyvstává jeho neobvyklý zájem o mladé lidi, do kterých vkládal naději a posílal je radostnou zvěst o naději v Kristu předávat do světa. Uvědomoval si, že na mladých stojí budoucnost a že v životním období, které prožívají, dělají svá velká životní rozhodnutí. Jsem velice ráda, že založil dnes už tradici celosvětových dnů mládeže, a to i proto, že jsem na tom posledním z nich v Madridu v loňském roce mohla být. Vážím si osobitého přístupu Jana Pavla II. ke každému člověku, se kterým se setkal. Byl schopen naplnit i slova Kristova, abychom se modlili za své nepřátele. Svými modlitbami jistě přispěl k obrácení svého atentátníka.
Podporoval také různá hnutí v církvi, např. byl příznivcem Hnutí Fokoláre, o jehož členech nebo o samotném hnutí říkal: „V historii církve bylo mnoho lidí, kteří prožívali radikálně lásku. (…) Vy také – Chiara, fokolaríni – máte svůj způsob, jak ji radikálně prožívat. (…) Láska otevírá cestu. Přál bych si, aby tato cesta byla pro církev díky vám stále otevřenější!“ (19. srpna 1984 v Centru Mariapoli v Rocca di Papa). Dne 3. května 1981 při svém vystoupení na Familyfestu v Římě řekl: „Vaše spiritualita je otevřená, pozitivní, optimistická, klidná a chytlavá… Získali jste i papeže… Řekl jsem, že vám přeji, abyste byli církví. Nyní říkám, že si přeji, aby církev byla vámi.“ A 20. března 1983 během Dne Nového lidstva řekl: „Často, když jsem smutný, mi přijdou na mysl… fokolaríni. A v tom nacházím útěchu, velikou útěchu!“ Výrazem jeho pokory také bylo jistě i to, že zaměnil klasické „my“ papežů na osobní „já“.
Pro mne osobně je Jan Pavel II. vzorem člověka, vytrvalého v osobní modlitbě. I přes nemalé těžkosti, na které narážel, nezahořkl, ale jeho víra – zdá se – v těchto těžkých chvílích spíše rostla, nabývala síly a intenzity. Když jsem viděla tohoto svatého muže, jak se modlí, nebylo možné zastavit slzy – tváří v tvář jeho svědectví víry, naděje, lásky, obětavosti… S jakou soustředěností se dokázal zcela odevzdat Bohu, ať už ve chvílích, kdy byl zdráv a nasazoval se pro věci církve i celého světa, stejně jako ve dnech, kdy se ho snažila pohltit jeho nemoc! On miloval! Miloval až do krajnosti a de facto položil svůj život za nás za všechny, za církev, za svět jako veliké společenství jeho přátel ve víře či v lidství. Skrze modlitbu mu totiž byli blízko všichni. Každý člověk na této planetě má podle mého názoru velmi mnoho trápení a chvil, kdy si opravdu neví rady s danou situací, či s životem jako takovým. Jan Pavel II. měl také hodně příležitostí propadnout bezmoci, ale on bojoval a vše vkládal do rukou Nejvyššího. Jeho modlitba už „na pohled“ prozrazovala hloubku a jeho lásku k druhému člověku. Chtěl budovat – nejen modlitbou – stále lidštější svět, ve kterém skutečně poroste důstojnost každého člověka: „Matko, přijmi mládež a děti, přijmi též nemocné a osamělé…“
Zaujala mě citace z knihy Deník přátelství,1 kde si autorka Wanda Póltawská zapsala 5. února 1961 slova otce Karola z duchovního vedení: „Člověk může být otevřený jen před Bohem, protože jenom Bůh vidí člověka v celistvosti. (…) Bohu je třeba to všechno otvírat a odevzdávat sebe celého. (…) Neřešit věci na lidské rovině, ale všechno převádět do Božího rozměru“. Právě tyto citáty a další jiné mě vedou k jedné naprosto zásadní věci a to – jak se dnes často zdůrazňuje – „pouštět Boha do svého života každý den a otevřít mu své srdce a svůj každodenní život.“
Z knihy Modlitby Jana Pavla II.2 vyplývá jedna zásadní věc o charakteru jeho modliteb a to, že byl velkým mariánským ctitelem, mnoho jeho modliteb se s velkou láskou obrací k Panně Marii – na tom stavěl. Nakolik pro něj Maria byla jeho průvodkyní životem, poznáváme z jeho odpovědi ve chvíli, kdy byl zvolen papežem. Když mu onoho 16. října roku 1978, bezprostředně poté, co jej kardinálové zvolili, byla položena otázka: „Přijímáš?“, odpověděl: „Poslušen ve víře Krista, svého Pána, a s důvěrou v Matku Kristovu a Matku církve, přes všechny tak velké obtíže přijímám.“3 Svou službu římského biskupa a pastýře univerzální církve pak následně zahájil slovy:
„Nebojte se!
Otevřete, ba přímo rozrazte dokořán brány Kristu!
Otevřete svá srdce, své životy,
své pochybnosti, těžkosti, své radosti a city
jeho spásné moci
a dejte mu vstoupit do svých srdcí.
Nebojte se! Kristus ví, co je v člověku.
Jedině on to ví ... !“
Myslím, že tyto věty můžeme chápat jako odkaz celému lidstvu pro mnohá další pokolení.
