Služba uprostřed lidu
Když byli karmelitáni v Evropě postupně vtaženi do hnutí žebravých řádů, nevyhnutelně se stále víc a více zapojovali do služby Božímu lidu. Povzbuzováni církví samou – i církví dneška – vzali karmelitáni vážně svou povinnost sdílet své duchovní bohatství s druhými.
My karmelitáni musíme uskutečňovat naše poslání mezi lidmi především bohatstvím našeho kontemplativního života. Naše prorocká činnost může na sebe vzít mnohé a rozmanité formy apoštolské služby. Protože však ne všechny formy apoštolské práce lze lehce sladit s naším charismatem či s možnostmi dané komunity, musíme vždy rozlišovat mezi všemi rozmanitými možnostmi, které nám situace nabízí. (Konstituce 1995, čl. 92)
Věrni duchovnímu dědictví našeho řádu, zaměřujeme tudíž svá různorodá díla k tomu, aby rostlo hledání Boha a život modlitby. (Tamtéž, čl. 95)
Ústy svých pastýřů církev často Karmel vybízela, aby se nasadil především v této oblasti. Papež Pavel VI. nejednou vybízel karmelitány, kteří staví vnitřní život na první místo, aby se stali „odborníky na Boha“ (1). A nedávno, když se Karmel po dvousetleté přestávce vrátil do Francie, francouzští biskupové přímo požádali, aby se poslání karmelitánů soustředilo na službu duchovního vedení, pořádání rekolekcí, poradenství, péči o duchovní literaturu... Po celém světě považují křesťané za normální karmelitánskou službu právě toto a jsou zklamáni, když to karmelitáni nejsou schopni poskytnout.
Je ovšem také pravda, že cesty Páně jsou rozličné, neuvěřitelně tvůrčí a často nečekané. Církev sama nejednou zvala Karmel i na neznámé cesty. Také jednotlivé komunity i jednotliví karmelitáni mohou být vedeni k novým, tvůrčím způsobům svědectví Kristu, evangelizace, solidarity s chudými a utlačovanými. Není vždycky snadné konkrétně rozlišit, které činnosti jsou pro karmelitána vhodné a které nikoliv. Řešení pravděpodobně leží v oblasti základního rozhodnutí Karmelu nechat Boha jednat podle jeho vůle, nechat jeho lásku, aby zaplavila život člověka, připravit se na přijetí daru kontemplace: čím více Bůh proniká člověka svou milující přítomností, tím víc je člověk přesvědčen, že právě toto je ten nejkrásnější dar, který může s ostatními sdílet. Pocítí, že potřebuje sdílet toto nezměrné bohatství s ostatními a nenechávat si je pouze pro sebe.
Sv. Terezie z Lisieux objevila odpověď na toto dilema, které sužovalo nejednoho karmelitána, v tom, že nalezla jako své povolání stát se láskou v srdci, církve. Nádherně tak osvětluje tento ne právě snadno řešitelný problém. Prvotním povoláním každého karmelitána, ať již žije v poustevně, v klášteře, či je zapojen do jakéhokoli typu apoštolátu nebo misie, je: nechat živý plamen Boží lásky, aby prostoupil celé jeho bytí.
Láska mi dala klíč k mému povolání. Pochopila jsem, že má-li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce HOŘÍ LÁSKOU. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska pohasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev... Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa..., jedním slovem, ŽE JE VĚČNÁ! ...nalezla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože!... V srdci své matky církve budu láskou... (Autobiografické spisy, 1991, str. 188)
Ve snaze dojít k harmonii mezi kontemplativní, bratrskou a apoštolskou dimenzí karmelitánského způsobu života vyzývají konstituce, aby karmelitáni pozorně vnímali znamení času, která jsou pobídkou k tomu, aby smýšleli s církví a byli otevření Duchu:
Inspirováni základním zaměřením našeho charismatu a současným církevním i společenským kontextem, vytyčujeme některá kriteria k orientaci a rozlišování v oblasti našeho apoštolského poslání:
- život bratrství a modlitby uprostřed lidu;
- odpověď vůči potřebám všeobecné i místní církve;
- přednostní služba chudým a těm, kdo jsou na okraji;
- zvláštní pozornost k otázce postavení žen;
- úsilí o spravedlnost a mír;
- péče o ty, kdo projevují zájem o ducha, duchovní dědictví a život Karmelu.
Takto se snažíme naslouchat Bohu, který k nám promlouvá v Písmu a v dějinách svého lidu. (Konstituce 1995, čl. 93)
(1) Proslov k účastníkům generální kapituly řádu ze 14. listopadu 1968.
Převzato z knihy: Karmel v české církvi
Autor: Redemptus Valábek, OCarm.
Vydalo: KNA
