P. Patrik Burke O.Carm., Irsko
Druhý vatikánský koncil povzbudil církev k novému životu v Duchu svatém, který celé tělo církve oživuje, sjednocuje je a hýbá jím. „Kristus naplňuje církev, která je jeho tělo a jeho plnost (srov. Ef 1,22–23), svými božskými dary, aby tíhla a došla k celé plnosti Boží (srov. Ef 3,19)“ (LG 7). Všichni pokřtění, zapojeni do Krista a posilováni Božím slovem a svátostmi, tvoří jedno společenství víry, naděje a lásky.
Uvnitř tohoto společenství obecné církve nabízí rodina Karmelu Božímu lidu osobitou spiritualitu, pomáhající žít uprostřed našeho moderního sekularizovaného („zesvětštělého“) světa způsobem, který by odpovídal požadavkům, jež v sobě zahrnuje evangelium. Karmelitánská tradice slouží církvi charismaty, která se týkají modlitby, společenství a služby. Prostřednictvím postav proroka Eliáše a Panny Marie bylo prorocké a mariánské dědictví Karmelu členům této duchovní rodiny po staletí v každé době neustále zdrojem nové inspirace. Jak lze toto dědictví ovšem včlenit do životní situace neřeholníků a někněží – křesťanů laiků?
Církev hlásá, že „z vlastního povolání laiků vyplývá (jejich) úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha“ (LG 31). Laici tedy – povoláni Bohem a vedeni duchem evangelia – mají přispívat k posvěcování světa tím, že zjevují ostatním Krista cestou plnění svých konkrétních „pozemských“ povinností. Vzhledem k tomuto charakteru svého povolání je věřící laik přímo povolán zabývat se „světskými“ záležitostmi a usměrňovat je podle Božího zákona. Jednotliví laici žijí uprostřed pozemských starostí a činností a v běžných podmínkách rodinného, pracovního a společenského života. Podle svých možností „mají laici, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce (nyní se často říká: „struktury“ dnešní společnosti) a životní podmínky, … aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše to prospívalo, než škodilo, ctnostnému životu“ (LG 36).
Každý jednotlivý křesťan už představuje církev. Tam, kde je jediný křesťan, dosahuje tímto svým údem živé tělo církve, nejde o přítomnost izolované (neživé) části. Posláním všech křesťanů je: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy...“ (Mt 28,19), a toto poslání se uskutečňuje v rodině, při práci, při bohoslužbě. Vztahy se sousedy, zaměstnání, nákupy, jednání na úřadech, nemoc, péče o děti – to všechno pak vyžaduje sebedarování, tak jako se daruje Kristus v eucharistii.
Křesťan laik prožívá svou světskou identitu jako člen nebo úd církve. A nemůže zůstat pouze údem pasivním. Papež Jan Pavel II. při své návštěvě Kolumbie v červenci 1986 shrnul úlohu laiků takto:
„Vy laici, věrni své světské identitě, musíte zůstávat ve světě jako v prostředí, které je vám vlastní, a být v něm přítomni – aktivně a v souladu s evangeliem, dynamicky a se schopností svět přetvářet – jako kvas v těstě, jako sůl dávající křesťanský smysl světu práce (V angl. originále: „light of work“, což je nejspíš omyl; nemáme možnost přístupu k originálnímu znění řeči sv. Otce, ale domýšlíme si opravu na „life of work“ a překládáme volněji.), jako světlo uprostřed temnoty lhostejnosti.“
Vedena Duchem svatým podporovala autorita církve již od dob apoštolů šíření různých forem řeholního života, usilujících následovat Krista – ať v samotě nebo ve společenství – prostřednictvím evangelijních rad. Postupně vznikaly různé řeholní rodiny, v nichž jsou rozvíjeny určité aspekty křesťanského života a dary Ducha – k dobru celé církve a pro pomoc jejich členům na cestě ke svatosti (LG 43). Někteří laici, přitahováni specifickými charismaty té které řeholní rodiny, se k této rodině těsněji přidružili a někdy se i slibem zavazovali k charakteristickému způsobu duchovního života podle tradice této rodiny, žili však přitom dál v běžných podmínkách vlastní rodiny a občanské společnosti.
Rozlišujícím prvkem každé řeholní rodiny je její spiritualita, prožívání téhož charismatu, téže inspirace a hodnot. Když církev schvaluje nějakou řeholní rodinu, povzbuzuje ji, aby šířila i mezi laiky ty charakteristické rysy duchovního života, které jsou jí vlastní. Tak i v dnešní době mohou laici následovat řeholi určitého řádu nebo řeholní rodiny, avšak v souladu se svým postavením laiků a s těmi životními okolnostmi, v nichž se nacházejí.
Karmelitánská spiritualita spočívá v závazku „žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a s dobrým svědomím,“ který je inspirován slovy svatého Pavla (2 Kor 10,5 a 1 Tim 1,5) a který je svatým Albertem v karmelitánské řeholi položen za základ, na němž vystavěl celý náš životní program (srov. Stanovy řádu z r. 1995, čl. 14). Karmelitáni mají hledat tvář živého Boha (jde tu o rozměr modlitby v našem životě) skrze bratrství (společenství) a prostřednictvím služby uprostřed lidí. Mají být zcela oddáni láskyplné pozornosti vůči Slovu skrze ustavičnou modlitbu a bohoslužbou a chválami s horlivostí oslavovat Pána. Řehole vykresluje komunitu, jejíž členové jsou otevřeni vůči přebývání Ducha a utvářeni hodnotami Ducha.
Od svého počátku přijal karmelitánský řád za vlastní křesťanskou úctu a zbožnost vůči Panně Marii, a to jak ve vlastním životě řádu, tak i v jeho službě církvi. Byl si vědom zvláštního charismatu, jehož se mu dostalo: svého spojení s Marií jako s „Matkou a Ozdobou Karmelu“. Podle vzoru, který viděli v Marii, usilovali karmelitáni zpřítomňovat Boha ve světě kolem sebe tím, že modlitbou prohlubovali své sjednocení s Bohem. Když museli opustit pohoří Karmel, odnesli si s sebou tehdy ducha proroků a inspiraci postavou proroka Eliáše. Díky tomu v průběhu následujících staletí onu „pravdu, která nás osvobozuje,“ snáze chápali a hlouběji přijímali, prožívali i zvěstovali (Stanovy, čl. 25).
Laici jsou ke karmelskému řádu přitahováni jeho spiritualitou. I oni ve svém srdci, hledajícím Pána, rozumějí tomu, co Karmel říká o modlitbě: kontemplativní rozměr karmelitánské modlitby znamená postoj otevřenosti vůči Bohu, jehož přítomnost nacházejí karmelitáni všude. Tím se otvírá vnitřní cesta, cesta vedoucí skrze poušť k setkání s Bohem a k tomu, že jsme přemoženi jeho láskou. Tato láska nás oprošťuje od našich omezených a nedokonalých způsobů myšlení, milování a konání; přetváří je tak, že smýšlíme, milujeme a jednáme stejným způsobem jako On.
Právě laikům umožňuje kontemplativní postoj vůči světu kolem nás objevit ve zvláštní míře v tom, co je pro nás „na denním pořádku“, Boží přítomnost a nacházet Boha především v druhých lidech, s nimiž se stýkáme. Tak přivádí spiritualita Karmelu i laiky k tomu, aby ocenili úctyhodné tajemství, jímž jsou osoby, s nimiž žijí. Na základě své zkušenosti života v Karmelu pak usilují o dialog, o smíření a uzdravení vztahů s druhými. Prostřednictvím četby Písma (lectio divina) naplňují výzvu řehole rozjímat dnem i nocí o zákoně Páně, a tak je Slovo stále vychovává.
Tradice Karmelu vede laiky k tomu, aby v srdci světa hledali Boží tvář. To předpokládá otevřenost pro ostatní, schopnost naslouchání, znalost kultury a společenského prostředí lidí současnosti, svobodný a obětavý přístup k nim, ochotu spolupracovat se všemi, kdo hledají Boží království a kdo usilují o dobro. Kontemplace, společenství a služba jsou tedy stěžejními hodnotami karmelitánského povolání laiků, uplatňovaného jimi „ve světě“ – všude tam, kde jim Pán dává žít.
Toto poslání karmelitánských laiků se uskutečňuje svědectvím jejich života i slova. Ať už jsou s karmelitánským řádem spojeni jakoukoliv formou, každý na svém místě konkrétním způsobem ukazují povolání Karmelu. A oni sami jsou ve svém základním křesťanském povolání, daném křtem a biřmováním, posilováni karmelitánským duchem a ideálem, podpíráni modlitbou, příkladem a pomocí ze strany bratří a sester v Karmelu. V této atmosféře přijímají – v souladu se svými možnostmi – ústřední myšlenky řehole. Proto považují eucharistii za „pramen a vrchol“ (LG 11) svého křesťanského i karmelitánského života, jsou si vědomi hodnoty vzájemného setkávání ve společenstvích a snaží se jich účastnit.
I když se snažíme formulovat povolání karmelitánských laiků takto prakticky, je zapotřebí opravdu teologického výkladu širokého spektra závazků, jež k životu laiků patří, a náležitého hlubšího vysvětlení karmelitánské spirituality laiků. V jejich duchovním životě musí jít o „specifický proces, prostřednictvím nějž člověk přijímá za svůj takový životní program, jehož středem je Kristus (jak to platí pro každého křesťana), ovšem oživený ochranou Mariinou a vzorem Eliášovým, v souladu se zvláštními charismaty karmelitánského řádu.“
V situacích běžného života, v nichž nemohou působit řeholní bratři a sestry, je přínos karmelitánských laiků pro službu církve veliký. Přitom se v souladu s karmelitánským charismatem a s růzností osobních darů, jimiž jsou obdařeni, projeví také tvůrčí schopnosti jednotlivců. Tato skutečnost upozorňuje na potřebu základního a podrobného programu výchovy pro všechny zájemce o společenství laiků v Karmelu (třetí řád) a na to, že doplňkové programy výchovy musí brát v úvahu různost darů v rámci karmelské rodiny a musejí být podle toho také uzpůsobeny. Je rovněž nezbytné brát v karmelské rodině ohled na osobitou úlohu ženy.
Práci řeholních bratří a sester na poli nové evangelizace by mělo v širší karmelské rodině – ze strany laiků – provázet uznání a partnerská spolupráce. Apoštolské nasazení se v jednotlivé místní církvi i karmelitánská zakládání v misijních oblastech by měly být spjaty s úsilím posilovat svazky uvnitř karmelské rodiny.
Proměny v průběhu dějin Karmelu jsou vždy nadějným ujištěním o Boží přítomnosti a blízkosti i o tom, co mohl řád ve službě Božímu království vykonat. Budování karmelské rodiny je samo o sobě závazkem k evangelizaci. Ale to předpokládá lépe porozumět životním podmínkám lidí kolem nás, což nás samo povede především k intenzivnější touze líp se modlit. Jak? Být v Duchu jedno, aniž bychom pošlapali duchovní osobitost kohokoliv z nás.
(Podle překladu Milušky Hosnedlové zpracoval P. Gorazd.)
Dodatek:
Stojí za to uvést k tomuto tématu také úryvek z dokumentu o zasvěceném životě v církvi Vita consecrata vydaného Janem Pavlem II. před několika málo lety, po skončení biskupského synodu, který o zasvěceném životě a o všem, co s ním souvisí, jednal.
„Nemálo institutů (zasvěceného života) dnes, často v důsledku nové situace, dochází k přesvědčení, že své charisma mohou sdílet s laiky. Proto je zvou k intenzivnější účasti na spiritualitě a na poslání daného institutu. Lze říci, že v návaznosti na historické zkušenosti (například různých sekulárních nebo třetích řádů), začalo v dějinách vztahů mezi laiky a zasvěcenými osobami nové, nadějné období.
Tyto nové formy společenství a spolupráce je třeba z rozmanitých důvodů podporovat. Především z nich může za hranice institutu vyzařovat tvůrčí spiritualita… Dalším pozitivním důsledkem může pak být usnadnění intenzivnější součinnosti mezi zasvěcenými osobami a laiky vzhledem k misijnímu dílu: osloveni příkladem svatosti osob zasvěceného života budou laici uváděni do bezprostřední zkušenosti ducha evangelijních rad a budou tak povzbuzováni žít duchem blahoslavenství a svědčit o něm, aby byl svět přetvářen podle Božího záměru. Spoluúčast laiků vede nezřídka k nečekanému a plodnému prohloubení některých aspektů charismatu. Vyvolává duchovnější výklad tohoto charismatu a poskytuje příležitost stanovit směry pro nové apoštolské úsilí. Je proto třeba, aby si zasvěcené osoby při každé činnosti a při každé službě připomínaly, že především musejí druhé zkušeně vést a doprovázet v duchovním životě, a je třeba, aby pod tímto zorným úhlem pečovaly o „vzácnou hřivnu: ducha.“ Laici mají ze své strany nabízet řeholním rodinám cenný přínos svou provázaností se světem a svou zvláštní službou.
(…) Je naprosto správné, vysoce si cenit dobrovolníků – laiků [tj. těch, kdo se připojí k určité řeholní komunitě nějakou ne závaznou formou, bez slibů a dočasně], kteří čerpají z bohatství zasvěceného života; musí však být postaráno o jejich formaci, aby kromě své odborné zdatnosti nacházeli při svých plánech pro své záměry také stále hlubší nadpřirozenou motivaci a zároveň i živý smysl pro společenství a pro církev. Dále je třeba mít na zřeteli, že iniciativy, při nichž laici spolupůsobí i na úrovni rozhodování, k tomu, aby mohly být považovány za díla určitého institutu, musí sledovat cíle tohoto institutu a musí být prováděny v zodpovědnosti vůči němu. Pokud tedy laici převezmou vedení těchto iniciativ, budou v jejich provádění zodpovědni příslušným představeným. Toto vše ať jednotlivé instituty zajistí a usměrňují prostřednictvím vhodných předpisů, schválených nadřízenou autoritou, v nichž jsou stanoveny kompetence samotného institutu, komunit a připojených osob nebo dobrovolníků.“
Citovaný text (vybraný z odstavců č. 54–56 dokumentu) pojednává především o nových formách společenství a spolupráce mezi řeholníky a laiky. V mnohém je ovšem podnětný i pro náš „klasický“ třetí řád.
Vycházím pro zajímavost z německého překladu dokumentu (vyd. Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn), snadno je možné sáhnout i po „oficiálním“ překladu do češtiny, vydaném v nakladatelství Zvon, Praha 1996.
Zpracoval P. Gorazd, O.Carm.
