P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Teologové říkají, že křest Pána Ježíše v Jordánu je jedna z nejdůležitějších událostí jeho života. Proto o ní mluví všechna čtyři evangelia1 a představují ji jako počátek jeho veřejného působení.
Pouze Matoušovo evangelium tlumočí Otcův hlas z nebe tak, že Otec promlouvá k lidem, kteří stojí okolo, tedy i k nám (Mt 3,17). Podle podání Markova (Mk 1,11) a Lukášova Otcův hlas mluví k Ježíši: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“ (Lk 3,22). Nám, čtenářům a posluchačům evangelia, je dopřáno být duchovně svědky této události, naslouchat a snažit se jí porozumět.
Otec tu ujišťuje Syna o jeho identitě a o své lásce k němu. Tím ho upevňuje v odhodlání vykonat to, co si Otec přeje, vyplnit Otcovu vůli.
Jaký to pro Ježíše mělo význam? Snad nepřeháníme, když řekneme, že veliký. Přijetí těchto Otcových slov je důležitým okamžikem v jeho vztahu s Otcem. Takto tomu porozumíme, když se snažíme domyslet do důsledků, že Ježíš je pravý člověk. Vždyť ani my – při vší tvrdosti našeho srdce – bychom k takovému vyznání nebyli lhostejní. Znamenalo by pro nás mnoho. Tím spíš pro Ježíše.
Ale i pro nás – „kolemstojící“ – má velký význam, že můžeme být tohoto Otcova vyznání účastni. Naplno tu slyšíme, kdo Ježíš je, radujeme se z toho a upevňujeme se v touze podle toho žít. A od roku 2003, kdy Jan Pavel II. událost Křtu Páně vyvolil jako jedno z tajemství růžence světla,2 rozjímáme o ní častěji a stala se nám bližší.
Mne přitom znovu a znovu oslovuje především Ježíšova pokora. On, nevinný, se zařadil „do fronty“ v zástupu hříšníků (sobců, zlodějů, lhářů, hrubiánů, nemravů, lenochů, zahalečů co do duchovního života atd.) jako jeden z nich a takto předstoupil před Jana, aby se nechal omýt vodou Janova křtu. Aby přijal: „křest pokání na odpuštění hříchů“ (Mt 3,11 a par.).
Krátce po skončení roku, kdy jsme se snažili být pozornější a otevřenější pro Boží milosrdenství, si podtrhněme: právě v této chvíli Ježíšovy projevené solidarity s hříšníky mu Otec vyznal: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení.“ Tedy nestalo se tak v nějaké „velké“ chvíli: při Ježíšově návštěvě v jeruzalémském chrámě (jako tomu bylo v případě Gabrielova příchodu k Zachariášovi), nestalo se tak při tom, když Ježíš četl z Písma v Kafarnau či v Nazaretě a „všichni v synagóze na něho upřeně hleděli“ (Lk 4,20), ani v okamžiku Ježíšovy osobní modlitby v ústraní hory (jako tomu bude později při Proměnění – Mt 17,5 a par.). Ne. Ale právě v tu chvíli, kdy se Ježíš vmísil mezi hříšníky jako jeden z nás, kdy bylo zřetelné, že mu jde prostě o nás a chce nám pomoci, právě v té chvíli jej Otec oslovil, ujistil jej a povzbudil: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení.“
Rok milosrdenství skončil. S vděčností za něj a za vše, co nám přinesl, se přimkněme k Ježíši. Nezoufejme už nikdy pro žádný spáchaný hřích, neděsme se chronických pokušení a neřestí, které s sebou vlečeme a které nad námi navzdory vší naší snaze tak často vítězí, nepohrdejme sami sebou pro svou tolikrát vyjevenou slabost. Přijměme pokorného Ježíše, věřme v jeho milosrdenství a touhu pomoci nám slabým. Radujme se z Otcových slov a z přítomnosti Ducha svatého. Žijme i takto jeho křest „Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11), který už jsme přijali a který se na nás může dít stále víc.
