P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Dál v textu řehole stojí: „Nejprve ustanovujeme, abyste jednoho z vás měli jako převora. Každý z ostatních bratří ať mu slíbí poslušnost a ať se ji snaží spolu s čistotou a zřeknutím se vlastnictví skutkem opravdově zachovávat.“ Tedy je tu zmíněna autorita ve společenství a trojice takzvaných evangelijních rad: poslušnost, čistota a chudoba. Takové základní vymezení řeholního života, matematikové by řekli: „základní zadání“ – o čem to bude. Staří Římané měli heslo: „Rozděl a panuj.“ Od jedněch rodičů jsem slyšel chválu na knížku s příznačným názvem: Děti potřebují hranice. Pro náš život je v mnohém ohledu velmi důležité mít stanoveny hranice – aby se naše energie i naše myšlenky a tužby nerozlévaly bez užitku a řádu do všech stran. Vždy je důležité, když máme nějaké základní zaměření, takové základní zadání. A to tady je řečeno. Pisatel řehole tím to společenství, kterému píše, vymezuje jako společenství řeholní. Se vším, co k tomu patří.
A to bych, bratři a sestry, rád přenesl do života každého z nás. Vnímejme, k čemu nás Pán Bůh povolal, na jaké místo v životě nás postavil, přijměme to jako základní vymezení, ve kterém stojíme – i s těmi hranicemi, které to obsahuje. Pokládám to za velmi důležité. Nechci uvádět úplně konkrétní příklady, protože to jsou citlivé věci. Nezřídka se totiž stává, že my sice něco přijmeme, ale ve skutečnosti chceme vyrobit nějakého křížence (toho, co jsme si zvolili) ještě s něčím jiným. To není dobré. Jestliže se vydám na určitou cestu a ta cesta má konkrétní nároky, měl bych to přijmout jako takovéto základní vymezení, kterému se nevzpírám, už si nevybírám (nejsem vybíravý). A já věřím, že když to, pro co jsme se rozhodli, bereme poctivě i se všemi nároky, které to s sebou nese, tak si jaksi rázně vyprošujeme Boží požehnání.
V naší řeholi, se to týká prvotně řeholníků, ale v obecnějším smyslu je to důležité pro nás pro všechny. Mít základy, které jsou dané a které už nezpochybňujeme. Přeneseno tedy do prostředí mimo klášter: založil jsem rodinu a chci žít rodinným životem – se vším, co k tomu patří. Vstoupil jsem do manželství a chci žít manželství – se vším, co k tomu patří, se všemi radostmi i bolestmi, které k tomu patří, se všemi nároky, které to na mě vznáší. Uhýbat tomu by byla nezralost. A také je to potom tíha pro toho, kdo to nese se mnou.
V dalším textu se potom ukazuje, že sv. Albert svou řeholi skutečně píše bratřím, kteří si zvolili jako svůj životní styl samotu. Je to vlastně řečeno hned na začátku, když řeholi adresuje: „B(rokardovi) a ostatním poustevníkům, kteří pod jeho vedením přebývají u pramene na hoře Karmel.“ Ale pozná se to pak i dál, když píše: „Místa (kde se jako komunita usadíte) můžete mít na samotách nebo tam, kde vám je darují.“ A další narážka na samotu je v článku: podle rozpoložení místa, kde budete přebývat jako komu nita, „ať má každý z vás samostatnou celu,“ tj. samostatnou místnost, prostě ať má každý svoje soukromí. Tak je to řečeno prvním bratřím, přenesme to do našeho života. Je z toho zřejmé, že karmelská tradice je cestou, kde se počítá se samotou. A kde se – teď to řeknu hodně silně – kde se umí se samotou zacházet. To je téma, o kterém mluvíme už od začátku našich terciářských setkávání.
Kdysi jsem o tom také napsal článek do časopisu Karmel.1 Dnes – s odstupem let a po mnoha rozhovorech s vámi terciáři – už dobře vím, že zvlášť pro vás laiky platí: samotu ani tolik nevyhledáváme, jako ji přijímáme. Ono je jí v našem životě mnohdy dost a dost. A vidíme jasně ve svém okolí, kolik úsilí mnohdy lidé vyvinou, aby ji zahnali. Aby ji odehnali jako mouchu, která na vás pořád dotírá. Samota je pro ně něčím, s čím si nevědí rady, co vnímají jako ohrožení sebe sama. Ale nahlédnuto z pohledu karmelské tradice: nás samota neohrožuje. My ji vnímáme jako prostor, kde můžeme být s Bohem – bez toho, že by nás rušily nějaké jiné vlivy. Samota v našem životě mnohdy je, nemusíme ji nijak uměle vyhledávat. Jde o to, abychom ji, když přichází, přijali. To jen kdybychom se někdy dostali do takového prostředí, kde samota vůbec nebude, tak tam si ji opravdu budeme snažit nějak vytvořit. Protože ona je v určité míře k našemu životu nezbytná.
Chtěl bych k tomu zdůraznit ještě jednu souvislost. Když je člověk sám, nutně mu dochází, o co mu vlastně v životě jde. V samotě se za nikoho neschová. Když má puštěné rádio, tak poslouchá písničky, které mu zpívají druzí, nebo poslouchá myšlenky, které mu vtloukají do hlavy druzí (nebo nabízejí ti druzí – abych nebyl ošklivý). Ale když je člověk sám, tak musí vzít zodpovědnost sám za sebe. A to je velmi důležité ve víře. Víra je oblast našeho života, kde bereme zodpovědnost také sami za sebe. Víra musí obsahovat rozměr osobního rozhodnutí. Konvertité dobře vědí, o čem mluvím. Ale i ten, kdo vyrostl ve věřícím prostředí, mi dá za pravdu, že v jeho dospívání přišel okamžik, kdy se sám sebe mezi všemi těmi věřícími zeptal: „A co ty? Věříš ty?“ A musel si dát odpověď. Takovou, kterou dává každý sám za sebe. Před Bohem musíme být schopni stát ve své osobitosti. Každý sám za sebe – a samota je k tomu pomůckou. Připomíná nám osobní stránku naší víry.
Znovu podtrhnu, že důležité je žít samotu s Bohem. Víte, v dnešním světě se dostáváme do situace, která mě trošku mate, proto toto téma jen „naťuknu“. Zdá se mi, že se ocitáme v úplně jiném dobovém prostředí, než byli ti před námi. V čem například? Tak celibát nás řeholníků a kněží je svědectvím o tom, že tu krásnou a přirozenou hodnotu, kterou je manželství a rodina, hodnotu, ke které se všichni upínají, tu my – osloveni Božím voláním – dokážeme nechat stranou svého zájmu a celý svůj život otevřít jenom Bohu a službě Jemu. Jenomže – a v tom vidím ten háček – ta doba, kdy všichni kolem nás se chtěli vdávat a ženit a mít rodinu, je pryč. Dnes je nemálo lidí, kteří žijí sami. A teď my musíme ukázat, z jakého důvodu já zůstávám sám. A nakolik oprávněný, správný ten důvod je. A stejné je to s naší samotou. My nežijeme mezi lidmi, kteří by všichni vyhledávali společenství, kteří by všichni chtěli žít v krásných vztazích a pro které by naše samota byla provokací, varující: nemůžeš se jen schovávat mezi druhé, musíš být sám sebou! My dnes žijeme také ve světě, kde mnozí lidé jsou velmi rádi sami. Ale jsou sami takovým způsobem, že je nám z toho smutno, protože vidíme, jak to škodí jim samým, a nebo potažmo i lidem kolem nich. A přemýšlíme, jak to udělat, aby nežili takto sami... Takže není samota jako samota. Naše samota je samota, která má být velmi plná Bohem. Není to samota, ve které si mohu dělat co chci, ve které mě nikdo nevidí a pro nikoho tu nejsem – ať po mně nikdo nic nechce!
Dále obsahuje řehole sv. Alberta pokyn: „Bez povolení převora, který v té době bude, není nikomu z bratří dovoleno změnit místo, které mu bylo přiděleno, nebo si je vyměnit s jiným.“ Zase to na první pohled vypadá jako zákaz jen pro první bratry v jejich jeskyňkách. Nebo že to se týká nás řeholníků, abych si v klášteře nevybíral ten nejlepší pokoj. Ale ono nám to všem klade na srdce ještě něco jiného. Nazval jsem si to: ukotvení na svém místě. Už v antice prý měli přísloví: „Změna těší.“ A proto se setkáváme ve svém životě nebo v životě druhých lidí se snahou dopřát si nějakou změnu. Nemusí to být vždy špatně, to ne. Ale všimněme si dobře, že když budeme stále hledat nějakou změnu, stále přebíhat z jednoho do druhého – dnes mladí lidé říkají: surfovat – a nikde přitom nezakotvíme, tak určitou hloubku prožívání života vůbec nezakusíme. Právě proto, že jsme nikde nezapustili kořínek. Toto si s tím praktickým pokynem, který dává biskup oněm bratřím tehdy, uvědomme my sami pro náš život.
Ono není snadné dělat pořád totéž. Pořád ten stejný stereotyp, týž okruh lidí. Ráno do práce, odpoledne z práce... Potkáváte známého člověka a už víte, co vám řekne. A vy mu zase odpovíte vlastně to, co mu říkáváte vždycky. Ano – na jedné straně je to únavné, ale na druhé straně právě to opakování je cesta jaksi hlouběji. Tak, jak to teď říkám, to vyznívá možná nesmyslně nebo vás to snadno může pobuřovat. Ale na druhé straně věřím, že mi rozumíte a zakusili jste také, že je to tak. Právě tam, kde se věci opakují, kde není úniku do nějaké laciné změny, tam se může stát, že nám Bůh otevře jakási dvířka někam hlouběji. A my to vše „známé“ nahlédneme jinak. Ostatně nezakusili jste i vy se starými lidmi, jak rádi vzpomínají právě na věci, které dělali s takovouto pořád se opakující rutinou? S odstupem času to ten člověk nevidí jako něco tíživého, ale právě rád vzpomíná na to, jak se to opakovalo, jak to přicházelo znovu a znovu. Shrnuto jednou větou: pokud nebudeme ve svém životě ochotni snést stereotyp, který s životem souvisí, jsou hlubiny prožívání, do kterých se nikdy neponoříme. Protože vždy, když jsme se dostali na práh toho hlubšího, tak jsme od toho utekli do nějaké zábavy, do něčeho „zajímavějšího.“ O tom tedy můžeme přemýšlet nad článkem řehole: Nikomu není dovoleno bez povolení představeného změnit místo, které mu bylo přiděleno.
