Poznámky ke karmelitánské řeholi (13. část)

(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)

Conclusio (závěr) (kap. 24)

Závěr dopisu (obecně) může být i kratičký. Oproti pozdravu je jeho hlavním cílem rozloučit se s adresátem dopisu a popřát mu dobré. Kromě toho může závěr mít i nějaký vedlejší úkol: naposled shrnout obsah dopisu, stylisticky dopis uzavřít, ukázat věrohodnost dopisu podpisem autora nebo jeho pečetí.

Závěr Albertova psaní má dvě části: ta první literárně a obsahově shrnuje celý dopis, druhá hledí vpřed do budoucnosti.

Toto je váš způsob života…

Nejprve tedy sv. Albert shrnuje: „Toto jsme vám krátce napsali…“ Používá minulého času: napsali.

On – pisatel – uzavírá svůj dopis, to znamená ustupuje do pozadí a ponechává tak místo čtenářům, vytváří tak prostor pro spiritualitu. To, že své psaní ukončuje, „je škoda“ pouze zdánlivě, „osiřelý“ text v rukou toho, kdo jej čte, představuje jakýsi duchovní prostor, a to pro každého, kdo jej bude číst – i pro nás.

„Toto jsme vám krátce napsali…“ – ono slůvko „toto“ můžeme chápat ve dvojím smyslu.

Vzhledem k dopisu jako literárnímu celku znamená: toto, co jsem právě napsal, tyto mé řádky, tento můj dopis. A jedná se opravdu o dopis. Že dopis má být krátký (brevis), patřilo tehdy podstatně k psaní dopisů, „psát krátce“ bylo vlastně synonymum pro „psát dopis“. Tehdejší mistři písemnictví připomínali svým žákům, aby na to nezapomínali. Dodnes je to patrné etymologicky: z latinského brevis (krátký) pochází např. německé označení pro dopis: der Brief.
Albertův dopis je krátký kvantitativně, je podstatně kratší než ostatní řehole, napsané pro jiná společenství. A je „krátký“ také kvalitativně: respektuje, že nelze předvídat všechno, nechce stanovit všechno do podrobností, hledá jen to podstatné a pojednávat o věcech podružných se zdržuje, tomu se vyhýbá.
Vzhledem k obsahu dopisu, který Albert bratřím právě dopsal, označuje slůvko: „Toto (jsme vám krátce napsali)…,“ onen obsah dopisu, tedy vylíčený životní styl karmelitánů. Tak to říká sám Albert hned v následující větě: „stanovili (jsme) tak pravidla vašeho soužití, podle nichž máte žít.“ (Z těchto slov je také zjevné: ačkoli se formálně jedná o dopis, obsahově Albert skutečně stanoví pravidlo, řeholi.) Srovnejme v této souvislosti spolu úvod výkladu Albertova dopisu a tento jeho závěr:

	*Výklad (kap. 3)*		*Závěr (kap. 24)*
A	abychom vám podle vašeho záměru dali pravidla pro život,	A	a stanovili tak pravidla vašeho soužití,
B	která byste v budoucnosti měli zachovávat	B	podle nichž máte žít

V obou případech se nejprve stanovuje forma (A), která dává životu bratří a jejich jednání podobu. Tato forma se tu myslí v celé šíři: nejen základní vybavení komunity, ale také zbroj Boží a Mesiáš (jak jej vyhlíží petitio). A pak v obou případech jde o (B) proces osvojování si této formy: základní cvičení se (kap. 10–17), obléknutí Božími vlastnostmi a jejich stále niternější osvojování si (kap. 18–21). „Toto“ chtěl Albert karmelitánům napsat a dát: pravidla pro jednání, která napomohou přetvořit život zvnějšku i zevnitř tak, že bude moci natrvalo přijmout formu Boží, kterou je láska.

Tato předložená podoba jednání není přitom nějakým strohým výmyslem, ale vychází ze zkušeností poustevníků samotných: „Protože nás však žádáte, abychom vám podle vašeho záměru dali pravidla pro život…“ (kap. 3). Řehole vychází z učiněné zkušenosti a sama k nové zkušenosti povede a již s ní – jak je patrné dál – počítá.

Pokud někdo učiní víc...

K budoucí zkušenosti jsou zaměřena Albertova slova: „Chce-li pak někdo učinit více,…“ O jakém „víc“ je tu řeč? Nemůže to být myšleno ve smyslu kvantitativním, protože už sám Albertem stanovený způsob života se nespokojuje s nějakými hranicemi (až sem – a nyní tedy: víc). Vzpomeňme například na požadavky: „dnem i nocí“ rozjímat Písmo, být „vždy“ zaměstnáni nějakou prací, „v ostatní době“ (kromě času výslovného mlčení) se varovat mnoho mluvnosti… Právě tak zbroj Boží si karmelitáni nemají obléci jen na nějaký čas (čistotu, kázeň myšlenek, víru aj.).

Mohlo by tedy ono „víc“ mít význam kvalitativní: to, co bylo stanoveno, žít ještě intenzivněji, se zanícením. Jenže mnohé, co je řeholí předpisováno, už samo o sobě předpokládá, že to bude konáno se zanícením. A navíc zanícení samo musí mít zdravé meze – samotná řehole se varuje přehnané křečovitosti (kap. 16) a jakékoli případné přehánění by mělo být usměrněno kapitulou bratří. V důsledku toho mi ani takovýto význam Albertova „víc“ nepřipadá správný.

Nástrojem k porozumění Albertovu pokynu je nám podobenství o milosrdném Samařanu, kde se říká: „(Starej se o něho) a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet“ (Lk 10,35). Srovnejme si to s větou v řeholi: „Chce-li pak někdo učinit více, odmění ho sám Pán, až přijde.“ Zatímco u svatého Lukáše stojí v popředí pohled obchodnický: něco víc, než dva denáry zálohy, u svatého Alberta je důraz přesunut na osoby: někdo udělá víc a sám Pán ho odmění. Dát víc tu znamená dát sám sebe. Toho se řehole dotkla již vícekrát (např. citací příkazu milovat Boha celým srdcem). Mám za to, že řehole nás cestou tohoto darování se, celým popsaným procesem vnitřního přetvoření, oním prorockým očekáváním příchodu Mesiáše vede až do prostoru, který je mimo oblast všeho, co je popsatelné slovy a vytýčitelné nějakými předpisy.

Abychom tento prostor popsali, bude nejlepší přidržet se spisu Jana Ruysbroeca „O zářící hvězdě.“

Ruysbroec pro proces postupného přetvoření v Bohu používá obraz čtverého vztahu. Člověk se může vůči Bohu stavět jako:

námezdní dělník (kterému jde jen o výdělek, tedy o jeho vlastní prospěch)
věrný služebník (ten není obrácen jen sám k sobě, je tu pro druhého; ale má přitom na zřeteli jen práci, kterou pro druhého koná, a zadostiučinění, které mu tato služba přináší)
přítel (teprve ten vychází za rámec uspokojení hledaného v sobě samém; koná skutky lásky a jimi se sjednocuje se svým přítelem, který – právě jako někdo druhý, jako „ty“ – je středem jeho pozornosti; jenže právě v tom je také jeho ohraničenost: přítel si totiž lásky, kterou šíří, zůstává ještě pořád vědom)
syn¹ (až zde je překonáno všechno „uvěznění v sebe sama“, můžeme mluvit o „zapomenutí na sebe“; ale schopnost takto jednat je možné pouze přijmout jako Boží dar; zapomenout na sebe přesahuje naše lidské síly; skrytý syn žije zcela z Otce, ztracen v Boží lásce, „neprožívá“ vědomí sebe sama ani svých motivů).²

To je ono „více“, ke kterému se vztahuje Řehole. „Víc“ zde představuje to vše, co už nelze stanovit, co je nad formu, co nelze vtěsnat do mezí: poušť lásky, kde není cest; noc víry, která mě vyvádí vně mne samotného. Je to skrytost dávání, které už neví o tom, že dává.

„Chce-li pak někdo učinit více,…“ použitý tvar latinského slovesa ve mně vyvolává představu, jako by ten dotyčný byl nakonec sám překvapen, kolik vynaložil. Zatímco v novozákonním podobenství rozdíl mezi dvěma denáry zálohy a oním „navíc“ je zcela zřetelný, v případě naší řehole je tomu jinak. Albertovo pravidlo nabízí formu chování, která obsahem, intenzitou a osobním nasazením už sama o sobě je neměřitelná, nepočitatelná. Jak tedy může člověk vědět, že dává víc? Ne, nejde to vědět. To synovské „víc“ je bezměrné, nekonečné, překračuje každou míru jako takovou. Ztrácí se v nezměrnosti Boží lásky, která nikdy nepočítá, která se „bez rozmyslu“ dává svým tvorům. Vzorem pro toto „víc“ je sama Boží láska.

Zatímco v podobenství se cestující Samaritán na zpáteční cestě ještě jednou zastaví a doplatí vynaložené náklady, karmelitáni počítají s druhým příchodem Pána na konci časů. A ten přesáhne všechny naše perspektivy, naše obzory, naše pravidla.

Učíme se přitom od onoho hostinského. Hostinský (jeho řecké označení zní v doslovném překladu: „všechny přijímající“; takový má tedy být karmelitán!) dělá „víc“, dělá to profesionálně, neptá se: „Proč?“ Jednoho dne mu nečekaně jakýsi poutník dopraví do jeho hostince poníženého, polomrtvého člověka a nechá mu jej tam. Hostinský se musí starat o někoho, koho nezná a koho mu tam nechal cizinec. On sám nemá tolik soucitu jako Samařan... Jako majitel hostince je zcela zmaten, nechá se hostem úkolovat k péči o toho ubožáka, musí se rozhodnout bez afektu, bez emocí. Je ponechán sám sobě, vynakládá námahu a prostředky – v pouhé naději, že se host vrátí. Je rukojmím svého hosta. Řehole nás uvádí do role hostinského: Kristus, poutník, který u nás krátce pobyl jako host a zase odcestoval, nás vybočil z našich kolejí a svěřil nám do péče naše bližní, dědictví, o něž jsme nežádali. A my – v jeho „nepřítomnosti“ – se smilováváme nad tím, kdo je jeho (Kristův), aniž bychom měli na očích Kristovo dojetí, jeho veliký soucit. Ujímáme se chudého, různou bídou trpícího světa jen proto, že chceme být vůči Kristu poslušní. Jsme takovým hostinským, který plní úkol, svěřený mu jeho božským Hostem. Naše dávání zde ztrácí každou oporu a kontrolu. Už nepramení z mého citu nebo z mého rozhodování, ani z mého založení či z mého přesvědčení. Jediným vodítkem je tu temnota nezištného dávání. Otec – Abba vidí to, co je ve skrytosti.³ Vidí tuto skrytost dávání. Toto je to „víc“ hostinského, který vůbec nemyslí na sebe. A jako vodítko pro toto „víc“ nám Albert klade na srdce rozlišování.

„Chce-li pak někdo učinit více, odmění ho sám Pán, až přijde. Ať však správně rozlišuje, neboť rozlišování usměrňuje ctnosti.“ Jaký význam může mít rozlišování tam, kde nás Boží láska uvádí v nezištnost, v oproštění od nás samých? Za takovou otázkou se skrývá zúžené chápání rozlišování.

Na počátku duchovní cesty pomáhá rozlišování zvolit správné základní prostředky, později pomáhá najít střední cestu, neupřílišovat. Ještě dále pomáhá poznat, kdy se máme zříci své vlastní aktivity a nechat v nás konat Boha. Rozlišování nás provází na každém kroku, a jak na své cestě postupujeme, roste. Není vybavením na cestu, ani asketickým cvičením, ani ctností. Zvláštním způsobem je přítomné stále. A jaké je nakonec v poušti lásky, v noci důvěry a v onom „víc“ nad všechna pravidla? Tam mi rozlišování stále znovu přivádí na mysl bolestné vědomí, že moje láska – při vší ušlechtilosti a nezištnosti – je stále mou láskou. To mě vede k touze po tom, aby mnou hýbalo to, co pochází zcela od Tebe. K tichému čekání, k naději na pokynutí z Tvé strany. Pomocí tohoto bolestného vědomí mne rozlišování vede na okraj pouště. A tam už mi není vůdcem, ale někým, kdo mne přijímá. Stalo se nocí, která mne vede, pouští, která je cestou. Nocí, která ty, kdo se milují, spojuje v lásce.

„Ó noci, spojila jsi
Milovaného s milovanou,
milou v Milovaného přetvořenou!“⁴

Podle poznámek sestry Petry od Zmrtvýchvstalého, OCD, zpracoval P. Gorazd, O.Carm.

(Tímto jsme text poznámek sestry Petry prošli až do konce. Kniha Keese Waajimana, kterou o řeholi napsal a v níž svůj komentář k řeholi rozpracoval podrobně, obsahuje ještě jednu, závěrečnou kapitolu, představující v celkovém souhrnu duchovní cestu, v Albertově řeholi vytýčenou. Pokud se to podaří, rádi bych z ní připravili pro náš časopis alespoň přehled hlavních myšlenek. Tím bychom celou tuto několik let trvající sérii článků uzavřeli.)