(z nauky sv. Marie Magdaleny de’Pazzi)
Ještě jednou se světice zastavila a začala v modlitbě prosit: „Ach, Věčné Slovo, řekni mi, prosím, které a jaké jsou překážky, jež působí, že Duch svatý vnukající a tak oplodňující, nevykoná v duši celé své dílo? Vždyť je přece tak sladký a hořký! Ach, proč jen tak málo lidí zná jeho milé vábení? Ó Slovo, nyní, kdy je čas štědrosti, tvé milosti a lásky, řekni mi to, je-li to tvá vůle.“
Odpověď Slova: „Jsou různé překážky, má drahá nevěsto, protože jsou různé stavy tvorů a různá také bytí tvorů.“
Jednou takovou překážkou, jež oddaluje ode mne, je zloba, jež těm, kteří jsou daleko ode mne, naplňuje tak jejich srdce, že můj Duch nemůže v nich spočinout. Jiní zase narážejí na překážku vlastní vůle. Jiní zase nejen mají překážku vlastní vůle, nýbrž též vlastního vidění a rozumění, takže mi chtějí sloužiti svým způsobem. Chtějí mého Ducha, ale tak, jak jim se to líbí; a tak se stávají neschopni jej přijmout.
Druzí zase, kteří jsou i dosti blízko, narážejí o jinou překážku, která se mi neméně protiví. Je to ona zlořečená vlažnost, v níž se jim zdá, že slouží mně, a nepozorují, že zatím slouží sobě. A když se jim zdá, že mi začali sloužit, tehdy jsou v nejnebezpečnějším stavu, protože mi slouží s uznáním sebe sama a myslí, že mi slouží, jak si zasloužím, aby mi bylo slouženo. Ale není tomu tak, protože chci, aby mi bylo slouženo bez sebelásky, s čistým úmyslem a pokorou. A tato pokora musí být taková, aby ponořila duši až do středu země, protože můj Duch je jako blesk, jenž sestoupí s nebes a nezastaví se, až ve středu země. Tak i Duch svatý nespočine než v duši, již nalezne ve středu její nicoty. U vysokých a prostředních se nezastavuje, nýbrž přechází mimo. Znovu žádala: „Ale, ach, Slovo, ráda bych věděla, co dělat proti těmto překážkám, protože co by mi bylo platno, že jsem je poznala, kdybych neznala též léku proti nim?“
Odpověď: „Má nejmilejší nevěsto! Proti prvé překážce, to jest, proti zlobě, je třeba postavit prostě dobrý úmysl; protože však nemůžeš tento dobrý úmysl vštípit do zlých srdcí, skryj jej celý v sobě a nebudeš více cítit nesnesitelná muka. Budou to pro tebe muka pouze rozplameňující, nikterak však zdrcující, protože to budou muka bez vášně; kdyby byla s vášní, trýznila by tě. A když mi potom obětuješ tato muka a spojíš je s mými mukami, promění se ve vánek, jenž rozhání mraky. Touto svou snahou a mukami z ní překonáš zlobu v srdcích mých tvorů.
Proti vlastní vůli vezmi vůli „mrtvou“, nechtíc ani mne samého jinak než tak, jak je to mou vůlí. A tuto svou mrtvou vůli obětuj ve spojení s mou odevzdaností, kterou jsem projevil v modlitbě k Otci v zahradě Olivetské. V této odevzdanosti uschne býlí v srdcích tvorů zasazených v zahradě církve svaté.
Proti vlastnímu rozumění, jež je zkázou ctností, a proti snaze sloužit mi podle vlastního způsobu, vezmi: nic nechtění, nic nerozumění a nevědění podle vlastního způsobu. A obětuj mi to ve spojení s onou žádostí, kterou já jsem hořel, aby Otec byl oslaven, a uvidíš, že v tom změknou srdce mých tvorů, jež jsouce takto obměkčena a pohnuta, stanou se schopna přijmouti mého Ducha.
Proti vlažnosti, jež s tak špatným úsudkem dává viděti duši, že slouží mně, zatímco slouží jen sobě, pravím ti, má drahá dcero, že v témž okamžiku, v němž duše propadne sebevědomí, že slouží mně, přestává mi sloužit. Postav proto proti zlořečené vlažnosti žár lásky a obětuj ji ve spojení s onou samou láskou, jíž jsem se já sám vydal. A tato láska znovu obětovaná bude ohněm, jenž sestoupí do jejich srdcí a vypálí tuto vlažnost.“
Převzato z revue pro duchovní život Na hlubinu, ročník 1929, str. 317–319.
