Wilfrid Stinissen
Každý člověk má povinnost a odpovědnost rozeznávat, co je v jeho životě vůle Boží. Většina z nás však k tomu potřebuje pomoc. Čím větší harmonie vládne mezi duchovním rádcem (zpovědníkem) a Duchem svatým, jenž je vnitřním pomocníkem vedeného, tím citlivější antény má zpovědník k dispozici, aby jimi mohl zachytit signály Ducha svatého, a tím lepší plody může nést jeho vedení u vedeného.
Jak získáme schopnost rozlišovat?
Kdo je zvyklý v modlitbě se otevřít Duchu svatému, snadno rozezná, zda penitentova slova, myšlenky a přání jsou v souzvuku s jeho osobou. Duchovní rádce, který se nemodlí, nemívá zájem o to, co Duch svatý říká, ať už jemu či tomu, o nějž má péči. Takovýto duchovní rádce mívá v zásobě názory a principy, které aplikuje na všechny své svěřence bez rozdílu.
Jako duchovní rádci se máme také věnovat lectio divina, tedy čtení Bible, a to pomalu, v atmosféře modlitby, s otevřeným duchem přístupným tomu, co mu Bůh slovy Písma chce říci osobně. Protože slovo je inspirováno Bohem, získáme takto důvěrné spojení s Duchem svatým. Můžeme se stát „dioratikoi“, což jsou ti, kteří umějí prohlédnout jak Slovo, tak i svého bližního.
Avšak nestačí se jen modlit a číst Bibli. Je také zapotřebí mít znalosti o bohaté duchovní tradici církve. Duchovní rádce musí vědět, že existují různé cesty a způsoby jak se modlit a jak žít křesťanský život. Možná, že se duchovní rádce naučil jisté meditační metodě, avšak nezná-li o modlitbě víc, sotva může pomoci někomu druhému. Církev má nesmírně velikou duchovní zkušenost. Neosvojit si ji, je vůči našemu svěřenci hotovým zločinem.
V naší době mnoho lidí tíhne k prosté, tiché modlitbě. Lidé buď nemohou nebo si ani nepřejí hloubat nad biblickým textem. Chtějí vypnout všechny myšlenky a všechna slova a přejí si pouze „být“ před Bohem v atmosféře, kterou Jan od Kříže nazývá „atención amorosa“ (láskyplná pozornost). Označí-li duchovní rádce tyto snahy hned jako pohodlnost či kvietismus, riskuje, že zablokuje duchovní růst vedeného.
Jiní lidé možná hledali kontakt s orientálními meditativními metodami a naučili se meditovat pomocí mantry. Že se tolik lidí v naší době obrací k východním technikám modlitby, je znamením neschopnosti dnešní církve zprostředkovat svou bohatou tradici mystiky. Kdyby více kněží bylo obeznámeno s křesťanskou mystikou, nebylo by pokušení obracet se jinam tak veliké. Avšak došlo-li již k tomu, že tito lidé hledali a nalezli něco u východních učitelů, např. naučili se používat „mantru“ (svatá věta), měli bychom mít tolik znalostí o naší vlastní křesťanské tradici modlitby, abychom jim ukázali, že nemusí chodit za poznáním tak daleko, že toto najdou u nás také, že mnoho světců se takto modlilo, dokonce i Ježíš sám. Evangelista Matouš (Mt 26,44) i Marek (Mk 14,39) dokládají, že Ježíš se v Getsemanské zahradě modlil opakováním stejných slov: „Otče, ať se stane tvá vůle.“ Apoštol Pavel píše, že Duch svatý v nás stále opakuje: „Abba! Otče!“ (Gal 4,6). Sv. František se modlil celé noci pouze těmito slovy: „Dio mio e mio tutto“ (Můj Bože a mé všechno).
Jestliže duchovní rádce o tomto nic neví, a navíc ještě nikdy neslyšel o Ježíšově modlitbě, pak může snadno způsobit zmatek v duši toho, kdo k němu přišel pro radu. Může také vzbudit dojem, že křesťanská spiritualita je povrchní, že pojednává pouze o myšlenkách a slovech, že nemá cit pro mysterium, a tudíž že není otevřená pro apofatické metody modlitby, tj. takové, kdy se pouze hroužíme v mlčení tváří v tvář nevyslovitelnému.
Výborným pomocníkem je projít duchovními cvičeními sv. Ignáce. Avšak ten, kdo zná pouze tento spis, vystavuje se nebezpečí, že jej považuje za samospasitelný. Existuje mnoho jiných, legitimních a autentických cest. Duchovní rádce o nich musí něco vědět, jinak spíš omezuje svobodu svých penitentů, místo aby ji povzbuzoval, a tak způsobuje osudnou redukci.
Protože každý člověk je jedinečný, můžeme rozlišovat mezi různými druhy osobnosti. Křesťanská tradice vytvořila díky charismaticky obdařeným lidem několik druhů spiritualit, které se hodí různým osobnostním typům. Pravá osobnost každého jedince odpovídá cestě, k níž je při své duchovní pouti povolán. Duchovní rádce se nesmí lehkomyslně domnívat, že dokonale zná typ osobnosti vedeného, má-li však dostatečné znalosti, může poukázat na různé cesty, a tím také pomoci svému penitentovi, aby sám vyzkoušel, na které z těchto cest se cítí nejvíce „doma“.
Povrchní a hluboká vrstva nitra
Z jaké úrovně svého nitra penitent hovoří? Četl-li něco z duchovní literatury, může se stát, že mluví na podkladě svých intelektuálních znalostí. Ví všechno, avšak jeho vědomosti vězí v hlavě a nemají žádnou souvislost se skutečností. Někteří mluví krásně a duchovně, avšak jejich život neodpovídá jejich slovům. Nezkušený duchovní rádce může toto jen těžko rozlišit. Penitent dokáže hovořit strhujícím způsobem a stejně tak odhaluje hluboké názory. Na tom ovšem není nic špatného, avšak není to zárukou, že jeho řeč je inspirována Duchem svatým. Zde lze vzpomenout tří kritérií Terezie z Avily o pravé modlitbě, jež nám pomohou zjistit, zda penitent upřímně hledá Boha: láska k bližnímu, nezávislost na věcech a skromnost. Penitentův postoj v těchto otázkách může duchovní rádce zjistit několika prostými otázkami. Rozhodující je, jako vždy, postoj, „mysl“.
Hovoří penitent z úrovně svých povrchních přání nebo z hloubi, ze „srdce“? Chová opravdovou touhu po Bohu, či není jeho „duchovní život“ ničím jiným než povznesenou formou uskutečnění sebe sama? Má jeho snaha po svatosti kořeny v pýše a ambicích, nebo je dílem Ducha svatého? Medituje proto, aby se uklidnil a uvolnil od spěchu, či proto, aby se přiblížil Bohu? Chce ozdobit svou „fasádu“, nebo je ochoten zemřít proto, aby Kristus mohl žít?
„Co doopravdy chceš? Po čem v hloubi svého nitra toužíš?“ by se měl duchovní rádce ptát znovu a znovu. Může tak činit přímo či nepřímo, podle okolností. Těmito otázkami může přivést penitenta k poznání, co je opravdu hodno jeho touhy. „Touha po Bohu je vryta do lidského srdce, neboť člověk je stvořen Bohem a k obrazu Božímu“ (Katechismus katolické církve). Povrchní přání zatemňují a blokují tuto vrozenou touhu a duchovní rádce, když staví penitenta tváří v tvář otázce, po čem vlastně v hloubi svého nitra touží, může mu pomoci tuto blokádu prolomit. Kdo má jemnocitné svědomí, dovede na vlastní pěst prohlédnout povrchnost a marnivost svých přání.
Falešné a pravé pocity viny
Duchovní rádce musí mít schopnost rozlišovat mezi falešnými a pravými pocity viny. Falešné nejsou podloženy opravdovou vinou. Jejich základem může být, že penitent měl například přehnaně přísnou a náročnou matku: nikdy nebyl podle ní dost dobrý, v ničem nedostačoval, vždycky přišel zkrátka. Nebo se zcela nevědomky dopustil omylu, který měl těžké důsledky pro něj či pro jiné. Vyžadovat v takovýchto případech Boží odpuštění by bylo naprosto chybné. Zde jde spíš o to pomoci penitentovi zjednat si víc jasno, dát mu shledat, že jeho pocity viny jsou neopodstatněné, iluzorní.
K tomu je však zapotřebí velké trpělivosti. Falešné pocity viny mohou být hluboko zakořeněné, proto by bylo nemoudré rovnou říci, že nejsou pravé. Duchovní rádce může začít asi s takovýmto postojem: „Třebaže se cítíš vinen a sám sebe obviňuješ, je Boží láska neskonale větší než cokoli jiného. Obrať proto svůj pohled k Bohu, a nikoli k svým vlastním pocitům.“ Když penitent uposlechne a skutečně se zaměří na Boha, dojde posléze k poznání, že jeho pocity viny jsou nepodstatné a nekonstruktivní.
Jsou-li pocity viny naopak důsledkem skutečné viny, nesmíme je bagatelizovat. Útěcha, kterou poskytujeme, nesmí spočívat v tom, že hřích zmenšujeme, ale že zdůrazňujeme velikost Božího odpuštění. Zároveň je naším úkolem uvést pocit viny do správných kolejí a dát mu vyvinout se v pravou lítost. Často jsou pocity viny spíš výrazem zraněné ješitnosti než opravdové lásky. Dotyčný je zklamán sám sebou, že neměl možnost ukázat se být tak zdatným, „jemným“ a ctnostným, jak by chtěl. „Lituji svého hříchu“ znamená často: „Mrzí mne, že nejsem tak dobrý, jak jsem si myslel.“ Takováto na sebe zaměřená lítost nemá nic společného se „zkroušeným srdcem“.
V opravdu křesťanské zkroušenosti stojíme pokorně a zdrceně před Bohem, protože jsme neopětovali jeho lásku nebo jsme na ni odpověděli nevděčností. Lásku jsme zranili, zároveň však spoléháme na bezmezné milosrdenství Boží. Pravá lítost jde ruku v ruce se schopností přijmout Boží odpuštění, a proto obsahuje vždy zadostiučinění. Kdo nedokáže věřit v Boží odpuštění, je zablokován sám v sobě. Naopak člověk pokorný ví, že jeho slabost, když ji přizná a lituje jí, je otevřenou branou vůči Bohu. Něčeho litovat, to není hořké oplakávání vlastního osudu. Lítost je pozitivní síla, která obsahuje přání nápravy a důvěryplného odevzdání se Bohu. Toto všechno musí duchovní rádce nejdříve prožít ve svém životě, má-li k tomuto poznání dopomoci jiným. Sama na sebe zaměřená lítost zvyšuje sebelásku a činí hřích ještě větším. Opravdové pokání naopak zvyšuje lásku k Bohu, dává hříchu ve štědré míře ukázat milost (srov. Řím 5,20). „V každém hříchu spočívá odpovídající míra požehnání, neboť Bůh jest láska,“ píše Julian z Norwichu.
Přeložila prof. Dagmar Chvojková
