P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
25. května 1607 – před 400 lety – zemřela v klášteře ve Florencii karmelitka svatá Marie Magdalena de’ Pazzi. Přibližme si ji nyní alespoň jedním jejím výrokem a přehledem jejích životopisných dat.
„Jakou krásu musím poznávat ve své duši! Ó kráso duše! Kdo by se do tebe nezamiloval? Ó vznešená,1 nevysvětlitelná kráso!
Poznání její vznešenosti dává duši klidnou a trvalou jednotu a pokoj v srdci a příjemnou laskavost vůči druhým lidem.
Blažená a šťastná je duše, jíž ty, ó můj Bože, dáváš toto poznat, neboť jakmile pochopila svou vznešenost, hned zase také rozjímá o tom, jak nicotná je sama v sobě.“2
Svatá Marie Magdalena de’ Pazzi je světicí pověstnou tím, že její život byl bohatě provázen mystickými prožitky. Prostředí, které ji obklopovalo, mělo velkou snahu tyto události co možná zaznamenávat, zejména její vidění a slova při nich pronesená. Už jako osmnáctileté novicce jí zpovědník uložil sepsat vlastní životopis a její novicmistrové a další sestře dal za úkol zapisovat poznámky o prožitcích sestry Magdaleny. Zápisky ale ve skutečnosti pořizovala její spolunovicka a přítelkyně ještě z doby před vstupem do kláštera, sestra Maria Pacifica del Tovaglia; ta záznamy předávala oněm oběma sestrám. Kromě toho se při extázích další dvě nebo tři sestry střídaly v zapisování slov sestry Marie Magdaleny. Tak vzniklo několik svazků rukopisných zápisků, které byly pak doplněny životopisem světice od sestry Marie Pacifici, sepsaným pro beatifikační proces, a od novicek sebranými radami, které jim Marie Magdalena jako novicmistrová dávala. Ona sama nenapsala nic, kromě několika dopisů příbuzným. Dva její životopisy napsali její zpovědníci: její řádný zpovědník Vincenzo Puccini jej vydal hned r. 1609 (dva roky po její smrti; záhy bylo vydání rozebráno a 1611 vyšlo vydání druhé, doplněné) a mimořádný zpovědník jezuita Virgilio Cepari vydal jiný její životopis v roce její kanonizace r. 1669. Oba byly opakovaně vydávány a překládány do dalších jazyků.
Nová vlna zájmu o odkaz této světice vyvstala v souvislosti s výročím 400 let od jejího narození v roce 1966. Německý karmelitán P. Adalbert Deckert napsal v roce 1975, že přesto přese všechno je málo známá i v našem řádu. A to nejen pro nedostatek literatury o ní mimo italské prostředí, ale také tím, jaký „typ světce“ ztělesňuje. (My, severnější národy, jsme zdrženliví a racionalističtí, proto na nás může mystická vznětlivost působit málo sympaticky a důsledkem je, že se nesnažíme poznat takovou světici blíž.)
Životopisný přehled
Marie Magdalena se narodila 2. dubna 1566 ve Florencii. Měla ještě 3 bratry, mezi sourozenci se narodila jako v pořadí druhá. Pocházela z přední šlechtické rodiny ve Florencii. Na křtu dostala jméno Kateřina: tak se jmenovala babička z matčiny strany, ale tak se jmenovala i její vzdálenější příbuzná, která zemřela v roce 1490 jako františkánka v pověsti svatosti. Ve svém řeholním životě se tato františkánka modlila také na smír za velký hřích, který se v rodině tehdy odehrál: v roce 1478 dva členové rodu Pazzi při svatební mši ve florentské katedrále S. Maria del Fiore po proměňování probodli dýkou dva členy rodu Medici; jednalo se o krevní mstu.
V osmi letech svěřili rodiče svou dceru Kateřinu k výchově sestrám maltézského řádu do kláštera San Giovannino dei Cavalieri. Tam se o ni starala její teta – řeholnice, matčina sestra. Dva roky nato, o slavnosti Zvěstování Páně 1576 tam Kateřina přistoupila k prvnímu svatému přijímání. A o tři týdny později (na Zelený čtvrtek) tato desetiletá dívka složila slib panenství (na celý život). Jako desetiletá měla první mystický prožitek, o kterém víme.
Po dvou letech pobytu u sester se Kateřina vrátila domů. Ve čtrnácti letech ji rodiče do kláštera umístili ještě jednou, protože otec se stal guvernérem v Cortoně a dočasně se tam odstěhoval. Zpovědník sester tehdy dívce dovolil přijímat eucharistii o všech svátcích. To byla v té době neobyčejná výsada. Po roce se Kateřina vrátila zase k rodičům.
Během pobytu u sester poznala, že také ona sama chce být řeholnicí. Ale mezi tyto sestry ji to netáhlo, protože viděla, že se v klášteře málo zachovává řehole a málo se žije společným životem. Později při procesu svatořečení tyto sestry prohlásily: „Nebyly jsme jí hodny a ona nás opustila.“ Uvažovala o vstupu ke klariskám nebo dominikánkám, jejichž kláštery ve Florencii měly dobré jméno pro svou přísnou klausuru a chudobu. Ale na radu rektora jezuitské koleje se rozhodla pro klášter karmelitek Santa Maria degli Angeli, protože v něm se kladl velký důraz na společný život.
Rodiče s jejím záměrem nesouhlasili a snažili se jí předložit nabídky ke sňatku. Na to ona odpověděla, že raději by se nechala připravit o život, než aby si zvolila jiného ženicha než Ježíše.
Do kláštera karmelitek přišla poprvé 14. srpna 1582, a to na 14 dní, aby poznala tamní život a to, zda se k němu cítí povolána. Rozhodla se vstoupit natrvalo. Důležitý vliv na její rozhodnutí měla ta okolnost, že karmelitky směly přijímat eucharistii každý den.
Kateřina Pazzi vstoupila do kláštera 27. listopadu 1582 (v sobotu před 1. nedělí adventní). Pro časovou spojitost: během té doby, kdy ona po zkušebních dvou týdnech v klášteře byla doma u rodičů, zemřela ve Španělsku sv. Terezie z Avily. Kapitula kláštera jednomyslně odhlasovala, že Kateřina de’Pazzi může začít postulát. Její matka nesla odchod dcery velmi těžce a poslala do kláštera uznávaného malíře, aby dceru namaloval (ještě ve světských šatech). Na obraze je údajně patrné, že Kateřina s tím nesouhlasila. 30. ledna 1583 dostala postulantka řádový oděv a s ním jméno Marie Magdalena. Začala kanonický noviciát.
Když uplynul rok, sestry jí noviciát prodloužily o tři měsíce, a to jen z toho důvodu, aby neskládala sliby sama, ale společně s jinou sestrou. Marie Magdalena tehdy předpověděla, že stejně bude sliby skládat sama. To se vyplnilo: začátkem března 1584 ji zachvátila tajemná nemoc. Jednoho rána dostala vysokou horečku, kašlala krev a měla velké bolesti v hrudi a pod žebry. Podle všeho šlo o náhlý zápal plic. Lékařská pomoc se zdála marná. Otec hned se souhlasem převorky a domácího lékaře sester přivolal k dceři čtyři slavné lékařské kapacity. Přesto nemoc vypadala tak hrozivě, že sestry v obavách z jejího předčasného úmrtí rozhodly konec jejího noviciátu již neoddalovat. Tak Marie Magdalena složila sliby 27. května 1584 před oltářem Panny Marie v chóru – na lůžku, které jí sem přenesli.
Dnem slibů začalo období častých extází Marie Magdaleny. Každý den přicházela po svatém přijímání do vytržení. To trvalo obvykle dvě až tři hodiny. Ale někdy takové vytržení ducha zakoušela i během dne. Většinou při nich prožívala spoluúčast na Kristově utrpení. Toto období extází trvalo čtyřicet dní (do 6. července 1584). Proto i jedna část zápisků nese název „Quaranta giorni“.
Přitom její nemoc nadále trvala. Zpovědník jí poradil, aby se obrátila s prosbou o přímluvnou modlitbu na ctihodnou Marii Bagnesi. (Tělesné pozůstatky této omilostněné a utrpením prozkoušené dominikánské terciářky byly totiž uloženy v kapitulním sále kláštera karmelitek.) Protože sestry se obávaly náhlého úmrtí nemocné sestry Magdaleny, shromáždila se u ní celá komunita a modlily se. Ráno 16. června 1584 náhle Marie Magdalena pozorovala, že je uzdravena. Připisovala to přímluvě oné blahoslavené. Ve svých viděních ji vícekrát viděla v nebeské slávě a jako ochránkyni jejich kláštera.
Další období extází trvalo od vánoc 1584 do 4. června 1585. Je jich zaznamenáno asi 90, a to ve svazku zápisků, nazvaném „I Colloqui“.
Extáze, kterou měla 21. května 1585, se výrazně projevila ve vnější podobě života sestry Marie Magdaleny v klášteře: dostala při ní od Boha pokyn, aby nadále žila jen o chlebu a vodě, o svátcích aby jedla postní jídlo. A měla se spokojit s pěti hodinami spánku denně a jen na slamníku (bez postele). Později podobně dostala ve vytržení příkaz, aby chodila bosa. Důvodem tohoto asketického odříkání byla myšlenka smíru. 22. dubna 1590 se jí podobně dostalo pokynu, aby zachovávala dodatečnou postní dobu od velikonoc do slavnosti Seslání Ducha svatého. Pravděpodobně byla tato asketická přísnost v určitém smyslu také protestem proti tehdy všeobecně rozšířenému požitkářství.
Sérii velmi pozoruhodných extází představoval svatodušní oktáv v roce 1585 (počínaje vigílií letnic dne 8. června 1585). Jednalo se sice celkem jen o osm dní, ale mystická vytržení sestry Marie Magdaleny trvala prakticky celé dny a noci. Jen asi na dvě hodiny denně přišla k sobě, během nich se pomodlila breviář a přijala nejnutnější pokrm a nápoj. Vzhledem k tomu, že se jednalo o svatodušní oktáv je pochopitelné, že se jí především kolem tercie (deváté hodiny dopolední, srov. Sk 2,15) dostávalo vidění, v nichž viděla a přijímala Ducha svatého v podobě různých obrazů a forem, např. jako oheň, proud vody, holubici, ohnivé jazyky, oblak, vítr, apod. Od té doby je v jejich klášteře zvyk ve svatodušním týdnu svolávat sestry zvonem ke společné modlitbě hymnu Veni Creator Spiritus.
Svátkem Nejsvětější Trojice na konci svatodušního oktávu (16. června 1585) začalo pro Marii Magdalenu nové životní období: pět let tvrdých zkoušek. Jako by byla vydána peklu a démonům: vystavena jejich pohledům, jejich klamům, hrozbám a mučení od nich. Byla pokoušena nejen k nestřídmosti a nečistotě, ale také nevěřit, zoufat si a k myšlenkám na sebevraždu. V jejím nitru se střídaly pocity duchovní vyprahlosti, opuštěnosti Bohem a pocit zavržení. Mnohé spolusestry nedokázaly mít pro taková pokušení Marie Magdalény pochopení a plné pochybností nedůvěřovaly v pravost těchto mystických prožitků. A tak její těžce zkoušené duši zůstalo – jak jednou řekla převorce: „jen v srdci světélko dobré vůle neurážet Boha“. Její modlitba byla jeden jediný výkřik bolesti: „Ó můj Bože, kde je sluce tvé milosti? Zdá se, že pro mne zaniklo. Tvá dobrota a láska se mi zcela vzdálily. Jsem opuštěná jako tělo bez končetin, které si nedokáže pomoci. Jsem jako uschlý strom… Nejsem nic než propast zloby. Jsem vinna na všem zlém a na všech hříších, které byly proti Bohu spáchány, takže mnohdy nedokážu pochopit, jak mne Ježíš a lidé mohou na zemi strpět.“
V létě roku 1586 diktovala dopisy význačným osobnostem, vyzývajíc je k reformě církve. Než tak učinila, váhala; obávala se, že se klame. Raději by namísto diktování dopisů obětovala svůj život za šíření evangelia. S radostí totiž sledovala zprávy o práci misionářů v Japonsku. Její dopisy byly určeny Sixtu V., kardinálům kurie, tři dopisy florentskému arcibiskupovi Alexandru Medici. Ten ji potom v klášteře navštívil a řekl o ní: „Tahle dcera opravdu mluvila v osobě Ducha svatého.“ Shodně jako Filip Neri mu i ona prorocky předpověděla, že bude zvolen papežem.
Zmíněná pět let trvající zkouška vyvrcholila v listopadu 1588. Podle příběhu, vylíčeného v knize proroka Daniela (kap. 14), byla tato zkouška nazvána „Lago dei leoni“ (jáma lvová). Skončila 10. června 1590. Tehdy se Marii Magdaléně zároveň dostalo mimořádných darů milosti. Zápisky o tomto období velké zkoušky jsou shrnuty ve dvou svazcích, nazvaných „Probatione“.
Podle starého zvyku zůstala po složení slibů Marie Magdalena podřízena novicmistrové. Teprve v říjnu 1586 (tedy po roce a půl) opustila definitivně noviciát a přešla do juniorátu, který trval také 3 roky. Zároveň se ještě s jinou spolusestrou stala představenou kandidátek. Když byla novicmistrovou zvolena opět sestra Evangelista del Giocondo, byla Marie Magdalena pověřena (2. října 1589) úlohou asistentky pro novicky.
Mezitím ji těžce zasáhlo několik úmrtí jejích příbuzných a osob jí blízkých: roku 1587 zemřel její bratr Alamanus (v jedné extázi jej pak viděla trpět v očistci); 1590 Magdalenina matka – také ji viděla „veselou a spokojenou“ v očistci a po čtrnácti dnech již ji viděla v ráji. Roku 1591 zemřel její první zpovědník v klášteře a nakonec roku 1597 její otec.
V komunitě jí byly svěřeny i některé další úkoly. Roku 1592 ji pověřili službou sakristiánky, roku 1595 byla zvolena za představenou juniorátu a 1598 byla zvolena novicmistrovou (mezi novickami byly také její dvě neteře z rodu Pazzi). Nakonec byla roku 1604 ustanovena podpřevorkou kláštera (ale tuto funkci už pro nemoc nevykonávala) a představenou (juniorek).
V říjnu 1604 však opět onemocněla a zůstala již nemocná až do své smrti. Měla tuberkulózu plic. Zaopatřena byla 13. května 1607 při jasné mysli. Zřetelně knězi odpovídala, on se s ní a s celou svolanou komunitou pomodlil žalmy za umírající, Věřím v Boha, prefaci o Nejsvětější Trojici a tzv. Atanášovo vyznání víry (symbolum Quicumque), což byla její oblíbená modlitba. Sestrám kladla na srdce zvlášť trojí: řeholní kázeň, prostotu a lásku.
Samotný smrtelný zápas začal však až o dvanáct dní později. Ráno v pátek 25. května 1607 přijala ještě naposled svátost oltářní. Zpovědník mohl sloužit mši za umírající teprve kolem poledne. Když mu řekli, že sestra Marie Magdalena má blízko ke smrti, vzkázal jí, aby ve svaté poslušnosti s úmrtím počkala, než on mši doslouží. Když jí to říkali, procitla z bezvědomí a řekla svá poslední slova: „Benedictus Deus“.3 Mohla na této zemi ještě strávit hodinu smrti Pána Ježíše na kříži. Krátce po třetí hodině odevzdala svou duši do rukou nebeského Otce. Bylo jí 41 let.
Podle starého zvyku bylo její mrtvé tělo vystaveno v kostele. Lidé přicházeli v davech, protože ji všeobecně považovali za světici. Každý si chtěl odnést aspoň květinu, kterou se dotkl Magdalenina těla. Podle legendy zemřelá odvrátila svou tvář od jednoho mladého člověka, který vedl hříšný život, a přiměla jej tím k obrácení.
Její tělo bylo pohřbeno v dřevěné rakvi pod hlavním oltářem. Rok nato dostaly sestry dovolení pohřbít tělo uvnitř klausury. Při otevření hrobu zjistily, že tělo je neporušené, jen tvář a nohy zhnědly. (V tom stavu je tělo dodnes.) Vložily je do nové rakve a uložily na novém místě.
Protože přibývalo zpráv o vyslyšení modliteb a o zázracích na její přímluvu, byl v roce 1611 započat proces blahořečení. Blahořečena byla 8. května 1626 a svatořečena 28. dubna 1669.
Na doplnění stojí za zmínku další osud kláštera S. Maria degli Angeli: Roku 1628 papež Urban VIII. přeložil klášter sester (namísto nich sem pozval cisterciáky) na místo zvané „Borgo Pinti“. Tam navštívila ostatky sv. Marie Magdaleny svatá Terezie z Lisieux při své pouti do Říma, přesně řečeno na zpáteční cestě, tj. 25. nebo 26. listopadu 1887 (viz AS 136). V roce 1888 se sestry odtamtud přestěhovaly na „Piazza Savonarola“ a v roce 1929 přesídlily na místo na okraji Florencie, poblíž kopce Careggi. Tam je klášter dodnes. Komunita dodnes zachovává karmelitánskou řeholi podle vlastních konstitucí.
