P. Pierre-Marie Soubeyrand, společenství Blahoslavenství, Francie
(1. část)
(Tato přednáška snad bude mnohým z čtenářů povědomá: zazněla na mezinárodním setkání, pořádaném společenstvím Blahoslavenství v Lisieux v létě loňského roku a je k dispozici ve formě zvukové nahrávky (simultánního překladu). Jeho úpravu podle původního francouzského znění vám nyní nabízíme v písemné podobě.)
Právě jsme dozpívali: „Ježíši, milovat tě je mou radostí.“ Ve své první přednášce nám bratr Efraim připomněl, že láska byla pro Terezku hrou, dětskou hrou, která ji převedla z této země rovnýma nohama do Království. Možná znáte ten příběh, který se přihodil „velké“ Terezii, Terezii z Avily. Terezka z Lisieux prožila totéž. Jednou potkala na schodišti (myslím, že kláštera Vtělení) Dítě Ježíše a přitom se mezi nimi odehrála jakási hra lásky. Dítě Ježíš se zeptalo Terezie: „Kdo jsi?“ Ona odpověděla: „Terezie od Ježíše.“ A Dítě Ježíš ihned odvětilo: „Já jsem Ježíš od Terezie.“ Právě do této hry lásky nás chce Terezie uvést. Musí to být hra docela malého dítěte. Terezka ji rozehrává pro naše století, které o sobě říká, že je stoletím vědy a technického pokroku. Na konci tohoto století můžeme sledovat celý ten vývoj v oblasti technologie, který tolik staví na rozumu, současně však můžeme klidně říci, že je stále nerozumnější.
Je to tedy dítě a především dítě, komu je otevřeno Boží království, neboť jak říká Ježíš, toto království patří dětem a těm, kteří se jim podobají. Dítěti je dáno rozumět lásce. Touto láskou, kterou Terezie poznala v Ježíši, bude uchvácen celý její život. Ostatně sama si vybírá nebo přijímá jméno Terezie od Dítěte Ježíše – právě toto jméno. Nesmíme však zapomenout na druhou část: a svaté Tváře. Uvidíme však, že toto druhé tajemství – potupené svaté Tváře Ježíšovy – může prožívat jenom jako dítě.
I když z hloubi srdce touží podobat se příkladům hrdinství, které se od samého začátku v církvi objevovaly – jde zejména o mučedníky – nemá nic z těch velkých hrdinů. Cítí, že před těmito velikými askety a mučedníky je maličká, a vidí je jako vrcholy, ztrácející se v oblacích. Terezka bude žít jako docela maličká, jako dítě k obrazu Dítěte Ježíše, zcela ponořena do lásky, do přítomnosti Boha, Lásky.
Je tu jedna velice nápadná věc: když čteme Terezčiny spisy, když rozjímáme o jejím životě, vidíme, že Terezka je utvářena láskou. Láska ji nikdy neopustí, ani v těch největších utrpeních – až do její smrti. Její poslední zvolání bude: „Můj Bože, jak tě miluji!“ (Vs 151; 169; 178). Přitom prožívá noc víry, avšak ani tehdy nepřestává milovat.
Terezie dospívá k tomu, co napsal Pavel, že mezi velkými ctnostmi, což je víra, naděje a láska, největší z té trojice je ta, jež přetrvává navěky, a to je láska. Středem této lásky není nic jiného než Srdce Trojice. V Ježíši najde Terezie své štěstí a radost, že může milovat tak jako on. Vstupuje na Karmel především a pouze proto, aby milovala. Milovat pro ni znamená: „Zachraňovat duše a modlit se za kněze“ (AS 145).
Celou jednu fázi svého života, než pro ni začne noc víry, zkoušek a utrpení její nemoci (tuto fázi bude prožívat nejprve jako zásnuby a potom sňatek, období veliké lásky, kdy se Ježíš pro ni stává vším), se Terezie snaží stát se vším pro Ježíše, aby mezi nimi nebylo nic než láska.
Myslím, že Terezka nám může velice pomoci nalézt podstatu poselství evangelia. Když nám svatý Jan ve svém prvním listu říká, že Bůh je láska (1 Jan 4,8) – pak Bůh není nic jiného než láska. On je ustavičný koloběh lásky, která neustále proudí od jedné božské osoby ke druhé a která, dalo by se říci, vychází ze sebe, aby konala veliké dílo lásky. Je-li tedy Bůh láska, jde o to, co nám říká Ježíš v Janově evangeliu: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9).
Stěžejním úkolem křesťanského života je zůstat v lásce, tedy setrvat v Bohu, mezi třemi božskými osobami jako Panna Maria, která od chvíle svého početí se nikdy nedostala mimo toto proudění lásky. Terezka to dokázala: zůstala na této, dalo by se obrazně říci, oběžné dráze lásky.
Terezka se bude snažit setrvávat v lásce a rozmnožovat své prostinké úkony lásky radostí, úsměvem, pozorností, prostým pohybem či gestem, když „chodí místo nějakého misionáře“ (tj. obětuje za něj svou procházku, srov. Vs 187), když sbírá špendlíček z lásky.
Panna Maria nám v Medžugorje říká, že jen láska má vykupitelský dosah a zasahuje až do Království. I ten nejmenší úkon lásky, který můžeme vykonat a který konala Terezie, má ozvěnu až na okraj země. Vůbec si nedokážeme představit, jak i sebemenší úkon lásky zní jako hrom až do nebes, do Království, a vzrušuje anděly a svaté, protože má svůj původ v Srdci Trojice.
Jedině láska nás zachrání. To pochopila Terezka, a proto se snaží zůstávat v lásce, milovat jako miloval Ježíš. „Stačí milovat,“ řekla už Terezie Veliká.
Říká se to docela jednoduše. Následujeme-li Terezku, která nám tuto malou cestu otevřela, můžeme být dětmi, jež jsou už od lůna své matky pouze láskou a jejichž vědomí citlivě vnímá lásku. Všechny pohyby děťátka budou pohyby lásky, je-li obklopeno láskou a citem. Terezka nás chce uvést do těchto prostinkých pohybů dítěte, do podobných gest, jaká konal Ježíš, když žil s Marií a Josefem v Nazaretě. Celý Terezčin život od okamžiku početí až po její smrt „na kříži“ nebyl nic jiného než projev lásky. V tomto božském prostředí se Terezka pohybuje, dýchá. I když je nemocná a dusí se, stále ještě vydechuje lásku. A její poslední výdech je vzdechem lásky.
V jedné ze svých básní píše:
„Běda, vždyť nejsem nic než nemohoucnost samá,
můj Bože, dobře víš, že ctnosti postrádám.
Ty ale také víš, že láska jediná má,
jež okouzluje mě, jsi ty, Ježíši sám!
Když mladé srdce mé tím ohněm jasně vzplálo,
ohněm, jímž láska je – tys o ně požádal.
A srdce mé jen v tobě všechno nalézalo
a milovat tě chce do nekonečna dál.“
(B 76)
Terezka tedy čerpá nekonečnou touhu milovat z tohoto nekonečného pramene lásky. Myslím, že důvodem, proč je Terezka tolik známá po celém světě, je to, že uměla milovat až do krajnosti, až do nebes, až do nekonečna lásky, až do Srdce Trojice. Dokázala milovat jako docela malé dítě. Jak bychom mohli odmítnout lásku malého dítěte? Nepřitahuje snad takové dítě i ty nejzatvrzelejší dospělé? Právě tímto způsobem Terezka přitahuje duše k lásce – nechce nic pro sebe, ale všechno pro Ježíše. Proto zůstává v tomto božském prostředí spjata s Ježíšem, chce se nechat uchvacovat a naplňovat božskou láskou.
Na Karmelu však pozná, že zůstávat v lásce znamená též přijmout poslání. Poslání, které bude přetékat z tohoto přebývání v lásce, z této kontemplace Ježíše, který je pro ni radostí a štěstím. Je tomu tak i u Panny Marie, která ve chvíli zvěstování vidí, jak se v jejím životě náhle objevuje nový rozměr, který až dosud nevnímala. Od té chvíle ta, která je zcela Boží, musí se skrze Ježíše cele obětovat pro druhé, pro svět. Tímto způsobem pozná i Terezka smysl hnutí lásky.
V rukopise C ostatně píše: „Letos, má milovaná matko, mi dal Ježíš milost, že jsem pochopila, co je to láska. Dříve jsem to také chápala, to je pravda, ale nedokonale. Neuvažovala jsem důkladně o těchto Ježíšových slovech: ‚Druhé přikázání je PODOBNÉ prvnímu: milovat budeš svého bližního jako sebe.‘ Zvláště jsem se snažila milovat Boha, a když jsem jeho milovala, pochopila jsem, že se má láska nesmí projevovat jen slovy, neboť ‚ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce‘.
Tuto vůli dal Ježíš poznat vícekrát, řekla bych, že skoro na každé stránce svého evangelia. Ale při Poslední večeři, když ví, že srdce jeho učedníků plane vroucnější láskou k němu, která pochází z toho, že se jim daroval v nevýslovném tajemství své eucharistie, tento sladký Spasitel jim chce dát nové přikázání. Říká jim s nevypověditelnou něhou: ‚Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem. JAK JSEM JÁ MILOVAL VÁS, TAK SE NAVZÁJEM MILUJTE VY. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem‘“ (AS 214).
Terezka pochopila cosi zásadního. To, co nám připomíná svatý Jan: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Když si přečteme následující verše listu, pochopíme, že když Bůh nás přitahuje ke své lásce, když Ježíš takto uchvátil Terezku, právě tak může Ježíš lidem vyslovit, projevit svou milosrdnou, něžnou a všemocnou lásku, lásku, která se nikdy neunaví.
Láska je to, co očekává náš svět. Je tu něco, co mě velice oslovuje. V Africe, na rozdíl od našich západních zemí – přes všechno zlo, které můžeme pozorovat, přes všechny zkoušky, epidemie, nemoci, války, hladomory, přes všechnu tu tíhu zla, temnot, současný rozkvět čarodějnictví a všech možných sekt – v srdcích našich afrických bratří je určitá nevinnost. Když jim hlásáme lásku Boží, tuto lásku, která nás zapálila stejně, jako zapálila srdce Terezky, není to nic jiného než volání Ježíše, který křičí svou žízeň po lásce. Jak říká Terezie: „Když jsi zvolal na kříži ‚Žízním‘, žíznil jsi po lásce k duším“ (AS 97). Je to žízeň lásky.
Viděli jsme to mnohokrát i při evangelizacích. Vzpomínám si, jak při jedné evangelizaci, na níž bylo více než dvacet tisíc lidí (nepočítám ty, kteří byli v sousedních budovách, ani ty, kteří procházeli okolními ulicemi), jsem právě kázal, když muezzin vyzýval muslimy k modlitbě. Jelikož jsem věděl, že je tam též mnoho muslimů, kteří nás poslouchají, řekl jsem v arabštině jinou výzvu. „Ó Bože lásky, Otče, Synu i Duchu, který jsi nás tak miloval, žes poslal světu svého jediného Syna, který umřel z lásky k nám.“ Toto prosté zvolání vyvolalo obrácení muslimů.
Milujeme-li, dokážeme obrátit náš starý kontinent, a zejména nejstarší dceru církve, kterou je naše vlast, Francie. Milovat! Dnes se nás snaží přesvědčit, že nejsme schopni milovat, milovat nekonečnou láskou. Musíme vyjít ven a hlásat tuto lásku, hlásat ji celým svým životem. To je to, co chtěla Terezka hlásat až na sám okraj země: zvěstovat Ježíšovu lásku, která tak milovala svět.
Jak řekl sám Ježíš svaté Markétě Marii z Paray le Monial: „Pohleď na to srdce, které lidi tolik milovalo.“
Terezie pozná toto dovršení lásky, které ji přivede k dokonalosti, neboť nestačí říkat: „Pane, Pane, miluji tě.“ Je však nutné – a neberte to jen jako morální povinnost – mít nadšení lásky, tento oheň planoucí v srdci Terezie, který ji žene k projevům, k úkonům lásky, k touze milovat, aby zachránila duše. Objevují se u ní výrazné kontrasty: na jedné straně malé dítě, ubohá řeholnice – a zároveň duše apoštolská, mučednická, a jak to sama říká v následujícím úryvku, duše bojovníka: „Ježíši, jedině ty můžeš uspokojit mou duši, nic jiného zde na zemi mě nemůže okouzlit. Chci tě milovat jako malé dítě, chci bojovat jako zdatný bojovník.“
(Podle původního francouzského znění zpracovala Hermína Lachmanová)
pokračování
