Učedník jednoho guru došel k názoru,
že je již dostatečně samostatný,
aby se mohl odloučit od svého mistra
a začít žít sám.
Vzal si tedy svou skromnou výbavu
a vyrazil do hor.
Po několika letech,
během nichž nedal svému mistrovi o sobě vědět,
objevil se náhle
u dveří jeho chatrče.
„Tak co, milý synu,“
zeptal se guru:
„Čemupak ses naučil?“
„Představ si, otče:
Dlouho jsem se trápil myšlenkou,
že ztrácím příliš mnoho času
získáváním obživy
a také tím,
že má jídla jsou ve srovnání se žebráky
příliš dobrá.
A tak jsem se usilovně cvičil
a dnes mohu říci,
že mi k obživě stačí
hrst jehličí.“
Guru jen povytáhl obočí
a pronesl:
„Pokud ses nenaučil
už ničemu jinému,
byl to ztracený čas.“
