Když se „dobrý“ lotr obrátil k Ježíši s prosbou o spásu, viděl to, co neviděl nikdo, co si učitelé Zákona nedokázali představit, na co prchající učedníci nemohli zdálky dohlédnout, co oči svatých žen pro množství slz nemohly rozpoznat: Boží království působilo, zjevovalo se a dávalo se jako nikdy předtím. Jediný, kdo spatřil Boží tvář ve tváři ukřižovaného člověka, a to uprostřed vlastní opuštěnosti, je ten, který je často představován jako naděje průměrných…
Dobrý lotr žádá o spásu, ten „zlý“ v podstatě říká totéž: „Copak nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Jsem si dobře vědom toho, že ironie a hořkost toto vyznání víry překrucují a kazí, proto však není méně prorocké: ano, přesně to se Ježíš chystá udělat, a to zcela nepředstavitelným způsobem; chystá se zachránit sebe i nás; ano, je Mesiáš. (…)
K myšlence, že tito dva lotři tvoří dvojici, mě přivedla věta z Claudela, která se jinak týká něčeho zcela jiného: „Světec se modlí svou nadějí a hříšník svým hříchem…“ Je-li Kristus králem vesmíru, není jen králem svatých: v Božím království, stejně jako na Golgotě, jsou svatí a hříšníci. Existuje čistá a vznešená víra a existuje víra zahalená a ubohá. Nejsou však dvě království.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
