Tys nám přislíbil, že přijdeš, a Ty jsi přišel. Ale jak jsi přišel, co jsi učinil? Vzal jsi na sebe lidský život a učinil jsi jej svým životem, ve všem jsi nám byl rovný: narozen ze ženy, trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, zemřel a pohřben. Přijal jsi to, čemu my jsme chtěli uniknout, započal jsi to, co dle našeho mínění mělo Tvým příchodem končit: náš život, který je jen mdloba a skrz naskrz konečnost a smrt. Právě tuto lidskou bytnost jsi vzal na sebe, ne abys ji proměnil, vymýtil nebo viditelně a hmatatelně oslavil a zbožštil, nebo ji alespoň vrchovatě naplnil těmi dary, které mohou lidé jen spoře a namáhavě vydobývat na malém kamenitém poli své časnosti. Učinil jsi náš život svým životem, náš život takový, jaký jest. Jako náš jsi jej nechal uplynout na této zemi. Opatrně jsi jej uchopil, aby se nevylila ani kapka jeho bolu a jeho stísněnosti, dříve než všechno protrpíš. I přes Tvůj život se převalil krutě neúprosný válec slepé přírody a jasnozřivé lidské zloby. A když Tvůj lidský život vzhlédl vzhůru k Tomu, jehož jsi s nejryzejší pravdou a nejvroucnější láskou nazval svým Otcem, pak vzhlédl, jako my, vzhůru k Bohu neprozkoumatelných cest a nepochopitelných soudů, který podává kalich anebo jej nechává minout podle své vůle – a po celou věčnost nevede žádné proč za tuto vůli, jež mohla být jiná, a přece chtěla to, co je nám nepochopitelné. Tys měl přijít, abys nás vykoupil z nás samých, a Ty, i Ty ještě, jediný svobodný a bezhraničný, jsi se „stal tím, čím jsme my“. A i když vím, že jsi zůstal, kým jsi byl, neměl jsi, Ty nesmrtelný, hrůzu z naší smrtelnosti, Ty nejvýš svobodný, z naší stísněnosti, Ty pravdivý, z našeho zdání? Nepřipoutal jsi se sám na kříž tvorstva tím, že jsi je přijal jako svůj vlastní život…?
(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)
