Prostoduchá teologie, která Boha usazuje na trůn vesmíru jako soudce a nechává ho udělovat jednou požehnání a jindy kletby, dělá i z nás suverénní, nemilosrdné lidi, kteří soudí a proklínají jiné. To, v jakého Boha věříme, určí, jakými lidmi se staneme. Pokud je náš Bůh Bohem soudu a proklínání, staneme se lidmi, kteří budou každého soudit – oceňovat, anebo proklínat. Pokud je naším Bohem Bůh nepodmíněné lásky, Bůh milování nepřátel, bude nás naše víra měnit v lidi, kteří se učí do své lásky zahrnovat i „ne přátele“.
Závěr evangelia nám předkládá obraz Ježíše na kříži – Svatého, který soudí svět: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí.“ Dříve než naposledy vydechne, dobrořečí těm, kteří ho proklínají. Komu odpustil? Za koho se modlí, komu dobrořečí? Velekněžím, kteří ho falešně obvinili, Jidášovi, který ho zradil, Petrovi, který ho zapřel, Pilátovi, který si zbaběle umyl ruce, neboť „nevěděl, co je pravda“. To je svatost – to je její soud nad světem. Nikoli prokletí, ale milost odpuštění.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
