P. Salvador Villota, O.Carm.
Maria upřesňuje, že tato velikost se týká svatosti. „Veliké věci mi učinil Všemohoucí, jehož jméno je svaté.“ Velikost a svatost. Boží díla ovšem nejsou okázalá, pompézní. On je nestaví na odiv, jako to někdy děláme my lidé. My něco uděláme a už chceme, aby to všichni věděli. Aby druzí viděli, jak veliký jsi. „To všechno jsem udělal já!“ Stává se, že bratr, který byl provinciálem, potom říká: „Když jsem já byl provinciálem, tak jsem udělal tohle, toto a toto!“ A ostatní nám k tomu stranou sdělují: „Když byl provinciálem, nedělo se nic.“ A tak si kladete otázku, jak to tedy vlastně bylo… Často se snažíme být vidět, nejsme pokorní. Ale dílo Boží je charakterizováno svatostí. Kdo věděl o tom, že anděl Gabriel přišel do Nazareta oslovit jedno děvče? Nikdo – jen Bůh. Kdo slyšel Magnificat, když Maria vyslovila tato slova před svou příbuznou Alžbětou? Nikdo.
Bůh ve svém díle jedná vždy se svatostí, protože Bůh se angažuje, zjevuje a daruje… Když se věnuji nějakému dílu, nemusím říkat: „Toto jsem udělal já,“ protože samotné to dílo o tom vypráví. Musí snad Bůh vysvětlovat: „Toto jsem stvořil já?“ Vždyť tvorstvo mluví o něm! Právem by nám Bůh mohl říci: „Stvoření mluví o mně. Dívejte se na ně a podle toho poznáte, kdo jsem já. Podle mého díla.“ Boží dílo a Boží bytí jsou propojeny. Bůh je jednání i bytí v jednom. My jsme rozděleni, a tak mluvíme o tom, co jsme udělali, odděleně od našeho bytí: „Udělal jsem to a ono.“
Maria byla vnitřně spojena s Duchem svatým. (To je důležité pro duši, protože Boží vánek, Duch svatý, podněcuje naši duši.) Proto byla schopna vnímat Boží svatost. A říká: „Jeho jméno je svaté.“ Jméno znamená: to, co Bůh o sobě zjevuje. Maria říká: „To, co Bůh o sobě zjevuje, je svaté.“ Maria nás tak nasměrovává k autentické zkušenosti s Bohem. Ta je podmínkou pro každý duchovní život. A je potažmo samozřejmě také podmínkou naší odpovědi na osobní povolání. Osobní povolání vždy navazuje na náš osobní vztah s Bohem. Nežijeme-li v něm, má to velké důsledky.
Nejsme-li spojeni s Bohem, budeme celé dny jen naříkat a bědovat. „Nikdo se tak nenamáhá jako já. Stále mám tolik práce. Nemám čas se zastavit, a druzí nehnou ani prstem. Beze mne to tu všechno padne.“ A neuvědomuješ si, že to existovalo, než jsi přišel, a bude to existovat, až odejdeš!
Podobně: protože nechápu svatost Boží, chci, aby všichni byli jako já. Tohle je třeba dobře si uvědomit: Použijeme-li příměr k tělu: jsem-li nohou (v těle církve), pak podle mého musejí být všichni nohou. Ale představte si takové tělo, ve kterém by všichni byli nohou! Nefungovalo by. Když pohlížím na druhé skrze to, co dělám já, zdá se mi, že nic nedělají nebo že nedělají, co by měli. Protože nechápu velikost a svatost Boží, přítomnou v každém člověku.
A nebo nesprávně chci být někým jiným. Takže ruka by ráda byla nohou, noha by chtěla být hlavou – jenže tak by tělo potom bylo zrůdou.
Naopak: Maria nechtěla, aby onou matkou Mesiáše se stal někdo jiný, protože (přijala, že) se jí měla stát ona. Archanděl Gabriel jí řekl: „Hospodin chce, aby ses stala matkou Mesiáše.“ A Maria neodpovídá: „Běž tady k sousedce, ta celý den jen lenoší, ta určitě potřebuje, aby něco dělala…“ – Tak jsme na tom někdy bohužel my. Pán k tobě přijde a říká ti: „Měl bys udělat to a to, protože ty k tomu máš schopnosti.“ A my říkáme: „Ne, ať to udělá soused, někdo druhý.“ Protože nerozumíme velikosti a svatosti Boží.
A také nevnímáme, co pro Marii znamená to poslání, které má před sebou: stát se matkou. To poslání budí bázeň. Maria žije v přítomnosti Boží a chápe, kolik zla, kolik pohrdání dobrem je kolem ní. A ona to v sobě bude muset nést a unést to – když se má stát matkou Boží. A navzdory tomu ona říká: „Velebí má duše Hospodina.“
Duchovní život je tedy životem ve vztahu k Bohu. V autentickém vztahu k Bohu velikému a svatému. Musíme tedy ale být připraveni i na to, že Bůh nám někdy udělá čáru přes rozpočet. My někdy něco děláme a počínáme si, jako by to bylo naše dítě, které nemůžeme opustit. Například když jsem pověřený úkolem být představený, převor nebo ekonom. A uvažuji: „Jen aby mi tu funkci nevzali!“ Napřed funkce nechceme přijmout a pak je nechceme opustit… Jenže důležitý je náš autentický vztah k Bohu, všechno ostatní je vedlejší. Tato knihovna, v níž sedíme, tu dnes je a zítra tu být nemusí. To, co je a co máme, závisí na tom, jak to Bůh chce – v každé chvíli. Jedině On je důležitý. Náš vztah k Bohu nesmí být pokrytecký. Nesmí být ustrašený. Jsem před Bohem malé dítě. Musím mu říkat všechno.
Aniž bych zatvrzoval své srdce. Znáte děti, jak někdy umějí vydírat: „Toto mi musíš dát; a toto a toto!“ Tak se někdy chováme i my k Bohu. Často tak dokonce chceme věci, které nejsou dobré. (Když se přidržím příměru, který kdysi použil Ježíš:) jsme přesvědčeni, že prosíme o vejce, ale často chceme hada. A Bůh nám ho nechce dát. Protože nás miluje. A my znovu naléháme: „Já chci to vejce! A je to vejce, vejce!“ A Pán Bůh někdy řekne: „Dobře, tak si toho hada vezmi.“ A co se stane potom? Bolestně prohlédneme, a už to nechceme. Už víme, jaká je pravda.
Tedy: nesmíme mít zatvrzelé srdce. Opakem zatvrzelého srdce je tiché srdce. Zatvrzelost srdce je „paličatost“. Kdežto tiché srdce znamená být paličák, který říká: „Přemůžu zlo dobrem. Čím víc narážím na zlo, tím víc budu odpovídat dobrem.“ Takto se choval Ježíš – paličák. Na všechno, co k němu přicházelo zlého, odpovídal velmi tvrdohlavě dobrem. V Duchu svatém jsme proměněni k novému stylu chování. Svatý Pavel nejdřív žárlivě horlil pro zachovávání Zákona. Ale když se pak setkal s Ježíšem, stal se žárlivě horlivým co do věrnosti Kristu. Napřed chtěl být prvním – a pak chtěl být také prvním, ale už podle Krista. Všechno (i příkoří, které trpíme) je dobro, jsme-li ovšem v přítomnosti Páně. Nejsme-li, pak nemáme žádnou šanci, protože pak to, co nás potkává, využíváme špatně a necháme se ošálit démonem. Jde o vztah bez pochybování o tom, jestli se darovat, nebo zda se držet zpátky. Neříkat Pánu: „Ano, udělám všechno, co chceš!“ a za minutu hned naopak: „Ne, nebudu dělat, to, co říkáš.“ Takové kolísání zpomaluje, brzdí náš vztah k Bohu, brání mu.
(Pokračování v příštím čísle.)
předchozí
