Kardinál Albert Florent Augustin Decourtray
Následující text je převzat z brožurky, vydané v roce 1979 v Dijonu. Bude na místě předeslat několik slov o jeho autorovi. Kardinál Decourtray (narozen 9. 4. 1923) byl nejprve pomocným (1971–1974) a pak sídelním (1974–1981) biskupem v Dijonu, tedy ve městě spjatém se životem bl. Alžběty. Od roku 1981 byl arcibiskupem v Lyonu a roku byl 1985 jmenován kardinálem. Zemřel 16. 9. 1994.
Aktuálnost jejího poselství
Tři základní myšlenky duchovního poselství Alžběty od Nejsvětější Trojice mi připadají obzvláště aktuální: důležitost osobní a zřejmé lásky k Bohu, místo laiků, smysl pro opravdovou křesťanskou modlitbu.
Osobní a zřejmá láska k Bohu
Alžběta od Nejsvětější Trojice je nám především živou připomínkou jedné příliš zapomínané hodnoty: osobní a zřejmé lásky k Bohu. Objevujeme stále víc pozemské skutečnosti a lidskou solidaritu, jsme tolik zaměstnaní vytvářením všeobecného bratrství, až se nám stane, že zapomeneme na toho, který je srdcem světa, Otce lidí a našeho Otce: Boha. Vždyť ale nemůžeme z evangelia vymazat ono Ježíšovo slovo, podle něhož je láska k Bohu prvním přikázáním! „Milovat“ Boha neznamená jen dobývat svět a vydělávat na chleba, ale také milovat Boha pro něho samého. Jestliže se Bůh zjevuje jako láska („samá láska,“ jak ráda říkala Alžběta), očekává lásku vzájemnou, v přijetí, v přítomnosti, v pozornosti, v modlitbě.
Máme Ježíšův příklad: z lásky k jeho Otci se rodí jeho láska k modlitbě a láska k bližnímu. Copak nás neotvírá k lidskému bratrství tím, že nám dal v Duchu přístup k nevyslovitelné důvěrnosti s Bohem? Říkal: „Otec hledá takové lidi, kteří se mu budou klanět v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Ježíšova „žízeň“ na kříži byla žízeň po pochopení jeho dvojího poselství: o Otci a o bližním.
Zřejmá láska k Bohu nám odhalí, jak moc jsme sami milováni, poslušnost jeho slovu „pojďte ke mně všichni“ nám obstará „odpočinek,“ který Ježíš slíbil (srov. Mt 11,28). „Jeho radost bude v nás“ (Jan 15,11) a „pokoj,“ jiný, než dává tento svět (Jan 14,27).
Láska k Bohu, láska k Ježíši je ústředním bodem Alžbětiny skutečnosti a jejího učení. On je „můj Přítel v každém okamžiku,“ říká (D 243). „On je můj Nekonečný, v něm miluji, v něm jsem milována a v něm všechno mám“ (D 117). „Nemyslíš, že když je srdce zajato Kristem, může se vydat beze zbytku?“ (D 130).
Při své řeholní profesi si přeje, „aby to byl začátek jediné adorace, která v mé duši nikdy neskončí“ (D 150). Jejím povoláním je zamilovaná pozornost k Bohu, prodloužená ve všem: „Karmelitka je duše, která se dívala na Ukřižovaného, která ho viděla, jak se dává jako oběť Otci za duše, a která, usebraná v tomto velkém pohledu na Kristovu lásku, pochopila vášnivost lásky své duše a chtěla se dát jako On! (...) A na hoře Karmel, v tichu, v samotě, v nikdy nekončící modlitbě, která pokračuje ve všem, karmelitka žije už jako v nebi: ze samého Boha“ (D 133).
Jedné přítelkyni svěřuje, kde čerpá sílu, a radí jí, aby to udělala také tak: „Řeknu vám, jak to dělám, když jsem trochu unavená: podívám se na Ukřižovaného, a když vidím, jak on se za mě vydal, zdá se mi, že pro něho nemůžu udělat míň, než nešetřit silami, vyčerpat se, abych mu trochu vrátila, co on mi dal! Ráno při mši svaté přijímejme jeho ducha oběti (...), musíme mu být podobní. Potom se celý den držme stále v Něm. A tak, když věrně žijeme z jeho života, když se ztotožňujeme se všemi hnutími duše Ukřižovaného, úplně prostě, už se nemusíme obávat svých slabostí, neboť on bude naše síla“ (D 156).
Tři týdny před smrtí ve velkém utrpení vyjevuje ve svém posledním dopise matce tajemství, které udělalo z jejího mladého života jediný plamen lásky: „Existuje jedna bytost, která je Láskou a která chce, abychom žili ve společenství s ní. To on mi dělá společnost, on mi pomáhá trpět, on mě učí přenést se přes bolest a spočinout v něm; dělej to jako já, uvidíš, jak to všechno změní!“ (D 327)
Místo laiků
Druhá myšlenka – zvláště aktuální – nás jistě překvapí: poselství lásky a vnitřního života Alžběty od Nejsvětější Trojice se obrací nejprve a jakoby přednostně k laikům! Abychom tomu porozuměli, je asi dobré si připomenout, že než Alžběta toto poselství předávala v dopisech z Karmelu, žila je uprostřed světa. Nebyla tato mladá křesťanka, tato mladá laička, která v prostředí běžném mnoha mladým její doby prožívala tak intenzivně přítomnost Boha a tento dar šířila ve velkém okruhu přátel, už tehdy mystičkou? V každém případě když se stala karmelitkou, nepřestala sdělovat svým přátelům laikům, co tvoří duši a radost jejího nového života, svou zkušenost Boha v tichu a samotě. Stačí přelétnout pohledem adresáty jejích 342 dochovaných dopisů: je mezi nimi 6 kněží a seminaristů, 13 řeholnic, ale 39 laiků. Ale jak vysvětlit, že obsah jejího poselství je tak otevřený, tak široký, tak přizpůsobený životu „ve světě“? Alžběta měla zvláštní dar chápat, zakoušet, žít a předávat to, co je základem každého křesťanského života: slovo Boží, které se nám nabízí v Písmu svatém. Alžběta se živila texty svatého Pavla a svatého Jana, přestože nestudovala teologii ani exegetiku, ani nečetla početné komentáře, které máme dnes k dispozici. To láska k Bohu, k Ježíši a její touha být dobrou křesťankou ji přivádějí k naslouchání Novému zákonu, to z víry přijímá celým srdcem zjevené Slovo a s logikou světců se mu oddává. Rozjímáním Nového zákona prohlubuje všechny základní linie našeho křesťanského života. Kolikrát nám opakuje, že náš Bůh je Bůh lásky a že jsme od věčnosti povoláni k účasti na tom božském životě, který nám Ježíš získal!
Poslechněme si, jak vypráví své sestře Guite, mladé vdané ženě, matce dvou dětí (bude jich mít devět!) o své radosti z toho, že je dítětem Božím. „Právě jsem u svatého Pavla četla nádherné věci o tajemství Božího přijetí za syny, přirozeně jsem přitom myslela na tebe a bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak: ty, která jsi matkou a víš, jaké hlubiny lásky ke tvým dětem ti do srdce vložil Bůh, můžeš pochopit velikost tohoto tajemství: jsme děti Boží, moje Guite, neotřásá tebou radost? Poslechni si, co říká můj drahý svatý Pavel: ‚Bůh nás vyvolil ještě před stvořením světa. Předurčil nás za syny, aby v nás zazářila sláva jeho milosti‘, to znamená, že ve své všemohoucnosti nemohl udělat nic většího“ (D 239).
Skrze křest, jak ráda říkala, jsme všichni „chrámem Nejsvětější Trojice“ (D 197) a život s Bohem, v Bohu, skrze Boha se stává možným pro každého. „Tento nejlepší úděl, který se zdá být privilegiem v mé milované samotě Karmelu,“ píše jiné mladé vdané ženě, „nabízí Bůh každé pokřtěné duši. On vám ho nabízí do vaší mateřské péče a do vašich starostí. Věřte, že celá jeho vůle je vést vás stále dál do jeho tajemství“ (D 129).
V eucharistii, která je také přístupná všem, čerpá Alžběta sílu, jež přetváří její život. Spojení s Ježíšovou obětí na kříži ji podpírá ve velkém tělesném utrpení. Píše o tom své matce: „Tato mše, kterou se mnou slaví Bůh a jejímž knězem je jeho láska, může trvat ještě dlouho. Tvoje ‚malá oběť‘ nepovažuje v ruce Toho, který ji obětuje, čas za příliš dlouhý a může říct, že pokud prochází stezkou utrpení, zůstává mnohem víc na cestě opravdového štěstí, drahá maminko, takového, které jí nikdo nemůže vzít. Raduji se, řekl svatý Pavel, že mohu na svém těle doplnit, co ještě zbývá vytrpět z utrpení Kristových pro jeho tělo, to je církev“ (D 309).
Po Ježíšově příkladu Alžběta vidí základ lásky v poslušnosti konkrétní vůle Otce. „Milovat je tak prosté,“ říká, „je to vydat se každé jeho (tj. Ježíšově) vůli, tak jako on se vydal vůli Otcově“ (D 288). „Štěstí mého Mistra stačí, abych byla šťastná i já, a já se mu vydávám, aby ve mně dělal, co chce“ (D 271). „Každá drobnost, každá událost, každá bolest i každá radost je svátostí, kterou mi dává Bůh“ (NV 10). Ano, pro Alžbětu se sám křesťan stává Boží svátostí, nositelem milosti pro své bratry. „Bůh se nad námi sklání s celou svou láskou, dnem i nocí nám chce předávat, vlévat svůj božský život, aby z nás udělal zbožštěné bytosti, které Jej budou vyzařovat“ (D 124).
Ještě jako dítě snila o tom, že se stane tímto odrazem Boha: „Proste ho, ať je ve mně tak, aby ho lidé cítili, když se ke mně přiblíží, a aby mysleli na něj“ (D 54). A jedné mladé budoucí mamince vysvětluje, že dát život nové lidské bytosti má být zároveň darem života Božího: „Prosím božského Mistra, toho, který přebývá ve vaší duši jako v malé hostii ve svatostánku, aby vám dal více než hojnost svého božského života, abyste jej dala vašemu andílkovi, kterému budete maminkou“ (D 186). Obdivuhodně to shrnuje v dopise své sestře Guite, mladé dvaadvacetileté mamince: „Když on tebou prochází, chce být milován“ (L 233).
Z francouzštiny přeložila Alžběta Graubnerová.
pokračování
