Terezie z Lisieux (Poslední slova, 7.8./4)
Jestliže se člověk spoléhá na vlastní síly, dostává se rychle do nebezpečí, že spadne do propasti. Budu mít spíše až do své smrti právo dopouštět se malých hloupostí, aniž bych tím urážela Boha – jen když budu mít pokoru, jen když zůstanu malá. Podívejte se přece na malé děti: nepřetržitě něco rozbíjejí a trhají, stále padají, a přece jsou plné lásky ke svým rodičům. Když upadnu, přivádí mě to jen tím více k vědomí, jak jsem malá, a pak si řeknu: Copak bych mohla dělat a co by ze mne bylo, kdybych se opírala jen o své vlastní síly?
Rozumím velmi dobře, že sv. Petr padl. Petr se spolehl na sebe sama, místo aby stavěl jedině a jen na síle Boží. Z toho soudím, že má pokušení by byla mnohem horší a jistě bych jim podlehla, kdybych chtěla říci: „Bože, Ty víš, že Tě příliš miluji, než abych měla i jen jedinou nevěřící myšlenku.“
Jsem si zcela jista: Kdyby byl Petr řekl pokorně Kristu: „Prosím Tě, dej mi sílu, abych Tě následoval až na smrt“, hned by ji dostal.
Jsem si také jista, že náš Pán svým apoštolům ve vyučování během své tělesné přítomnosti mezi nimi neřekl více, než nám dnes říká ve vnuknutích své milosti. Mohl ovšem Petrovi říci: „Vyprošuj si ode mne sílu, abys mohl uskutečnit to, co chceš.“ Ale ne, On to neudělal, protože Ježíš chtěl, aby si uvědomoval svou slabost, a proto, protože měl vést celou církev, která je přece plná hříšníků – měl sám na sobě zakusit, co zmůže člověk bez pomoci Boží.
Před jeho pádem řekl k němu Pán: „Až se obrátíš, pak posiluj mé bratry“ (Lk 22,32). Tím přece chtěl říci: Přesvědč se přece ze své vlastní zkušenosti o nedostatečnosti lidské síly.
(Therese von Lisieux: Würde ich mich auf die eigene Kraft verlassen…,
Karmel-Impulse 4, I, 4, 1994)
Přeložil Dr. Vojtěch Pola.
