Vojtěch od sv. Hedviky, OCD
Následující text je pokusem o syntézu základních myšlenek sv. Terezie od Ježíše o modlitbě. Neobsahuje proto zřejmě pro čtenáře nové poznatky informativního charakteru, nýbrž věci spíše známé, i když mnohdy málo zdůrazňované. Proto je třeba jej číst s tímto vědomím – jako prosté řádky skrývající hluboké poselství, které se nehodí k „intelektuálnímu vychutnávání“; jsou však s to být potravou pro chvíle ticha před Bohem.
Když byla dne 27. září 1970 sv. Terezie z Avily jako první žena prohlášena Učitelkou Církve, papež Pavel VI. tehdy řekl: „Chceme, aby ozdobena tímto učitelským titulem měla větší vliv při naplňování poslání ve své řeholní rodině, v Církvi a ve světě, svým trvalým a aktuálním poselstvím: poselstvím modlitby.“1
Svatá Terezie je tedy především učitelkou modlitby. Modlitba ji vedla po celý její život, o modlitbě psala, modlitbě učila. Proto je toto téma v její nauce velmi široké a rozsáhlé a lze o něm pojednávat v mnoha aspektech a z různých pohledů: praxe modlitby, její stupně a rozvoj, předpoklady, vlastnosti, jednotlivé zkušenosti…
Zaměřme se nyní pouze na jediné – na podstatu tereziánské modlitby.
Prvním a základním poselstvím světice je pravda, že modlitba a život patří k sobě. Tuto skutečnost hlásá nejen slovy, ale celým svým životem, celým svým bytím. Zkušenost modlitby, jak ji Terezie prožívá, je úzce spjata s jejím životem počínaje dobou, v níž žije, a prostředím, v němž se pohybuje, a jejími konkrétními rozhodnutími konče.
Svatá Terezie žije v období, kdy je Španělsko na svém vrcholu jak v životě politickém, společenském, kulturním, tak i náboženském. Katolická reforma zde předběhla rozhodnutí Tridentského koncilu: „zlatý věk,“ jak se říká šestnáctému století na Pyrenejském poloostrově, je obdobím velké obnovy řeholního života (františkánská, benediktinská a dominikánská reforma, dílo sv. Ignáce z Loyoly), velkých postav diecézního kléru (sv. Jan z Avily), velké produkce kvalitní duchovní literatury a silných duchovních proudů cizího i domácího původu (devotio moderna, savonarolianismus, erasmismus).2 Je jasné, že v takovém prostředí dochází také k deformacím a úletům. Zde vzniká spor mezi tzv. letrados (učenými) a espirituales (duchovními) o opodstatněnost vnitřní modlitby a mystiky (odtud index zakázaných knih atp.)
Její nauka tento spor odráží. Předně: centrálním námětem jejích děl je modlitba, což je v souladu s celkovým zaměřením duchovní literatury té doby. Dále: ve svém životě se rozhodla pro vnitřní modlitbu, třebaže se podrobuje také opatřením letrados.
„Když bylo zakázáno číst mnoho knih v lidové řeči, hodně mě to zamrzelo, neboť některé mi přinášely velké osvěžení, a neměla bych už co číst, protože ty dovolené byly latinské. Ale Pán mi řekl: ‚Netrap se, neboť ti dám živou knihu.‘3 I další její kroky prozrazují, že živě prožívala konflikty své doby: staví se na stranu vnitřní modlitby ve svých knihách.4 Přesto zůstává sama sebou a neztotožňuje se s jednou ze stran; zdůrazňuje potřebu jak vnitřní modlitby, tak ústní, jak zkušenosti, tak vědomosti.5
Avšak nejdůležitějším dokladem propojení života a modlitby u sv. Terezie je její „metoda“. Světice žije v době, kdy se množí a jsou velmi populární „návody k vnitřní modlitbě“, které vycházejí ze zkušeností jednotlivců i celých „škol“, třebaže svého vrcholu dosáhnou až v pozdější době.6 Terezie čerpá ze zkušeností všech, se kterými je schopna přijít do kontaktu, ale se žádnou „metodou“ se neztotožňuje ani sama žádnou nevypracovává.7 Modlí se, jak ji tomu učí život,8 a žije, jak se tomu učí v modlitbě, protože modlitba a život jsou pro ni korelativní pojmy. „Všechno žije z modlitby a modlitba žije ze všeho.“9 Z toho plyne druhý podstatný poznatek: modlitba má odpovídat osobě, má být autentickým projevem temperamentu, životních osudů, doby…
Z tohoto Tereziina dvojího poznání pak vytryskla slova, která jsou perlou duchovní literatury a ne bez důvodu jsou považována za jednu z nejlepších „definic modlitby“: „Modlitba mysli10 není podle mne nic jiného než styk přátelství, časté přebývání o samotě s Tím, od něhož víme, že nás miluje.“ (Život 8,5)11
Třebaže by se z kontextu mohlo zdát, že jde o náhodnou definici, hlubší rozbor spíše mluví pro to, že jde o dobře a důkladně promyšlenou charakteristiku, kterou světice častěji používala a tak ji uvedla v okamžiku psaní osmé kapitoly své autobiografie. A i když by se dalo bez přehánění dlouze rozbírat každé slovo zvlášť,12 zaměřme se pouze na dva okruhy: tratar de amistad (které překládám „styk přátelství“) a Boží iniciativu v modlitbě (slova: „od něhož víme, že nás miluje“).
Terezie byla vždy dobrou přítelkyní13 a po jedné Boží intervenci14 se snaží tuto svou schopnost využít ve vztahu k Bohu. Proto je pro ni modlitba přátelstvím s Bohem, přátelstvím odlišným od lidského,15 avšak plně personálním, v jehož centru je Přítel,16 kterého je možné milovat.17
Toto přátelství není jen slovním rozhovorem omezeným na určitou dobu dne, jak to často chápeme my, nýbrž jde o tratar – styk, sdílení, prožívání vztahu celobytostním způsobem. Nejde tedy jen o mluvení, ale o jakýkoli kontakt nebo prostě existující vztah a nejde jen o okamžiky modlitby, ale o celý život, všechno, co prožívám.18
A tento styk přátelství mohu prožívat proto, že Bůh je ten první, kdo navazuje vztah vedoucí až k hluboké intimitě. Právem na to myslíme na základě slov světice: „styk přátelství … s Tím, od něhož víme, že nás miluje“.19 Naše modlitba není ničím jiným než odpovědí na Boží iniciativu. Protože od Něj víme, že nás miluje, můžeme se odvážit jednat s Ním jako s naším přítelem a můžeme si také být jisti tím, že to On nás vede k tomu, abychom s Ním rozmlouvali, třebaže se nám to někdy jeví docela jinak.
Jak říká sv. Jan od Kříže: „Především je třeba vědět, že hledá-li duše Boha, mnohem více hledá Milovaný ji.“20
Svatá Terezie nás učí tomu, že modlitba a život patří k sobě, že modlitba musí být autentickým vyjádřením nás samotných, a proto má odpovídat naší mentalitě, temperamentu, ale i momentálním životním osudům. Jde o vztah přátelství s Bohem zahrnující celý život a vyjádřený všemi možnými formami. Především však je naší odpovědí Tomu, který „si nás zamiloval a vydal se za nás“ (srov. Ef 5,2).
